Zvyků, zlozvyků a civilizace nepřeberně.
Něco málo jsem o Indii už nakousl, ale jednak jsem toho o ní zatím napsal sakra málo, navíc neúplně přesně tak, jak jsem chtěl, nebo aspoň ne tak, jak jsem si to sumíroval, když jsem se po subkontinentu procházel.
Je to možné, aby se mi nelíbil vlastní blog?
Nicméně chci pokračovat.
Ubytování v Indii myslím netřeba nějak řešit. Nabídek je spousta, a to jak co se týče cenové relace, která se někdy dá uhádat, nebo kvality, pohodlí a tak.
Neměli jsme s Lenkou zamluvené žádné ubytování, žádný hotel. Což ale nevadilo, protože ubytování se sežene fakt skoro všude – natož v megapoli miliardového státu s mezinárodním letištěm, kam jsme dorazili.
Hotel jsme vybrali podle průvodce. To je taková knížka, kde je Indie celkem dobře popsána, včetně jednotlivých měst, jejich kaváren, zajímavých podniků, památek, způsobů místní dopravy a samozřejmě i možností ubytování.
V Indii je nejpoužívanější Lonely Planet, ale my jsme se raději spolehli na Rough Guides, abychom měli průvodce jiného, než většina, a tudíž abychom měli nepatrně jiný výběh možností ubytování, než většina.
Průvodce je opravdu užitečná věc, ale slova útěchy pro ty, co ho nemají: fakt to jde i bez něj.
Náš první hotel by spíš hotýlek, na Pahar Ganji, v boční uličce jdoucí ze zeleninového trhu, skoro hned u Main Bazaaru.
Dvoulůžkové pokoje se záchodem a sprchou za příjemnou cenu. Sice mi hned napoprvé přišel špinavý, projevil se strach Evropana z cizokrajného hmyzu i breberek méně exotických, jako jsou štěnice, ale vlastní přehoz přes postel a boty do sprchy vyřešily otázku hygieny dostatečně a musím říct, že když jsem v tom samém hotýlku pobýval před odjezdem, přišel mi celkem čistý, dobře vybavený a velmi útulný.
Pokud je někdo fakt cimprlich, může si s sebou vzít čistící dezinfekční prostředek (nebo ho koupit před hotelem v krámku) a koupelnu si sám vydrbat.
Zkoušeli jsme se pak přesunout do jiného hotelu, kde bydlívá hodně Čechů (protože je uveden ve starém českém průvodci), který se mi líbil trochu míň. Pravda je, že jsme tam čechy potkali – dostali jsme pár cenných rad. Zdravím Gagmana – škoda, že na svůj blog od roku 2006 neposlal žádné nové hlášení… Takže české cestovatele hledejte v Delhi guest house.
Všude se ubytování dalo sehnat tak, že člověk prostě chodil, ptal se, a vybíral – například já chtěl pokoj s koupelnou, a pokud byla třeba koupelna společná na patře, prostě jsem se neubytoval. Vždycky totiž někdo nabízel přesně to, co jsem hledal, a skoro vždy za cenu více než překvapivou.
Párkrát jsem se ubytoval i v podniku, který nebyl v průvodci uveden, v nově otevřeném hotýlku a podobně.
Nejkulturnější ubytování bylo v horách, kde přeci jen, jak už jsem psal, mají baráky kvůli zimě fortelnější, i se zasklenými okny, a přišlo mi, že jsou z pohledu Evropana i jakési čistší – takové, jak jsme zvyklí. Asi je to tím podnebím, že je v horách podobné tomu našemu a tak i špína je tam podobnější té naší.
No a konečně se pomalu dostávám k tématu, které v sobě pořád dusím: jak vypadá indická doprava, jak to vypadá s auty a autobusy, a něco málo o elektronice.

Dopravu leteckou jsem, kromě té mezinárodní, nezkoušel, ale vzhledem k rozměrům subkontinentu je rozšířená a vzhledem k tomu, že do Indie jezdí spousta bohatých cizinců, nejspíš se jí i dobře daří. Ceny jsou jistě mírnější než třeba u nás, ale i tak nad možnosti mé, takže nic.
Jinak se doprava dělí na železniční a silniční. Každá je kapitolou sama pro sebe.
Indian Railways jsou největší státní podnik a největší zaměstnavatel v zemi. Opravdu se kolem železnice motá dost lidí – různí nádražáci, nosiči zavazadel, strážci, inženýři, přednostové, průvodčí, stewardi, čajválové (hádejte, co prodávají…)… z nichž většina přispívá ke zpříjemnění cesty.
Vlaky mívají pravidelně zpoždění, tak hodinu až dvě naprosto běžně. Přesnou příčinu neznám, ale zažil jsem, že se dvacet minut před plánovaným odjezdem vlaku sešli na nástupišti všichni muslimové, včetně muslimských nádražáků, a začali se modlit. Nechci, aby to vypadalo jako neúcta k jejich náboženství, ale jen pro představu, je to taková ta klasická muslimská spartakiáda s mlácením hlavou o zem, stoupáním a klekáním, trvající asi tři čtvrtě hodiny, takže si asi spočítáte sami, o jakou dobu byly přípravy odjezdu vlaku zdrženy.
Pokud si chcete koupit jízdenku, tak normální Indiáni si je chodí kupovat do pokladen, před kterými jsou hódně dlouhé fronty minimálně na několik hodin.
Pro cizince (a VIP klienty, nebo prostě klienty, které tuto featuru zneužívají) jsou na většině nádraží zřízena oddělení pro cizince, kde fronty nejsou, a pokud je nutno čekat, tak normálně v křesle.
Zřízenci za úřednickými stolky vám vyhledají vhodné spojení, ukážou na mapě i na přehledných a nepochopitelných jízdních řádech, poradí s kdejakou blbostí, a datlují do textových terminálů. Jízdenku si tam můžete koupit odkudkoliv kamkoliv, i zpáteční, jakoukoliv třídou, pokud tedy v daném vlaku je ještě volné místo.
Doporučuji jít si zařídit jízdenku několik dní předem.
Co se tříd týče, u nás jsme třetí a horší třídy zrušili, Indiáni ne. Navíc nemají jen I., II., III. třídu, ale vzhledem k velikosti země mají i sleepers vozy a vzhledem k pokroku techniky a klimatu mají i AC vozy, tedy s klimatizací (air condition).
Cestovatelům se běžně doporučuje 2nd sleeper, což spočívá ve vagónu bez klimatizace, tedy s okny nezasklenými, aby to větralo, a aby cestující okny nevypadali ven, jsou v oknech takové mřížky, takové jako byla mřížka proti rozbití skla na budce řidiče ve starších pražských tramvajích. A protože je vagón spací, jsou sedadla sklápěcí, aby se z nich dalo udělat lůžko,
to ve třech vrstvách nad sebou.
2nd AC, kterou jsem použil já s Lenkou, je vybavena klimatizací a za tím účelem má okna zasklená, nedají se otevírat, a bývají poněkud zaprášená, hlavně zvenku, takže je výhled na krajinu špínou trochu omezen. Lůžka se rovněž dají sklápět, ale tentokrát to bývá ve dvou vrstvách nad sebou, jako na normální palandě.
2nd AC je dokonce dražší, než neklimatizovaná verze I. třídy, jako spolucestující budete mít elitu indické společnosti. Zvlášť ve vedrech je použití 2nd AC asi ten nejlepší nápad, který můžete mít.
Horská úzkokolejka Pathankot-Jogindernagar v Himachal Pradeshi má jenom III. třídu, takže se ve vagóně, nejen na sedačkách, tísní množství lidu všemožných společenských vrstev a kast, na to, aby si člověk udělal představu o cestování různými třídami, to méně odolným jedincům může stačit.
Vlaky sice jezdí relativně pomalu, asi jenom čtyřicítkou, ale zato vytrvale, a služby s nimi spojené opravdu fungují.
Při koupi jízdenky vám přidělí místo ve vagóně, na nástupišti pak najdete seznamy cestujících, a u svého jména zjistíte, v jakém vagónu máte místo, na vagónu pak visí stejný seznam.
Pokud si objednáte jídlo (2nd AC má jídlo 3x denně v ceně jízdenky, takže si akorát určujete, zda vegetariánské, nebo nevegetariánské), připravené vám ho ve správné stanici naloží a steward vám ho přinese. Funguje to fakt dobře.
Ani institut nosičů zavazadel není špatný vynález, a pokud nemůžete najít správné nástupiště nebo svůj vlak, nádražáci v uniformách zevlující na nástupištích (nejsou to ale zevlouni, nýbrž mají titul nějakého dispečera) vás zavedou nejen k vlaku, ale ukážou vám i váš vagón a vaše sedadlo.
Pokud máte hlad, na nástupištích je toho dost jedlého ke koupi.

Možná bych mohl hned rozebrat, co. A neplatí to jen pro nádraží, takové občerstvení je k dostání obecně různě po Indii.
Tedy hlavně čaj, jednak normální chai, což je čaj s mlíkem a cukrem, na nádražích se podává v kalíšcích z nepálené hlíny, které po použití rozbijete o zem a nejbližší deště je spláchnou. Je to jednak proto, aby příslušník vyšší kasty nepil z kalíšku použitého členem kasty nižší, ale protože oficiálně se na kasty hrát nesmí, je to vlastně z důvodů děsně hygienických.
No a nebo massala chai (massala je koření obecně), tedy čaj s mlíkem a cukrem a čajovým kořením, jednak je to děsně dobré, a druhak, pokud to ještě neznáte, tak v lepších čajovnách si to můžete klidně dát a čajové koření si i koupit domů a zkusit si massalu uvařit sami (hledejte yogi massala nebo dátá massala, jak se u nás jmenuje).
Kromě čaje bývá oblíbený nápoj sirup vymačkaný z cukrové třtiny – dávejte ale pozor, u koho kupujete, většina obchodníků mívá jen jednu skleničku pro všechny zákazníky a ledabyle ji oplachuje kdovíjakou vodou. Třtinu (i jiné ovoce) vám většinou vymačká na staromódním mandlu přímo před očima,takže je to (až na tu skleničku divnou) vlastně výborný fresh juice.
Klasické bramborové lupínky sice mají, ale víc narazíte na takové „smažené nitky“, takové tenoučké smažené hranolky, většinou ostře kořeněné, něco podobného je občas, byť vzácně, k vidění i u nás. Pokud chcete ozkusit, jaké slané pamlsky si Indiáni dopřávají, klidně otestujte, ale pozor, mohou pálit.
Chapati jsou prosté, ale vděčné jídlo – jestli chcete, dám sem recept. nechci se chlubit, ale dělám výbornou travní krysu… ee, totiž chapati. Možná ještě vděčnější jsou papadam, krásně křupavé placičky, ne jen taková chlebová placka jako chapati.
Něco, co připomíná americké brambory, tedy smažené nakrájené brambory, si můžete dopřát v plné palbě posypané růžovým práškem, což je sůl s kořením, a pokapané citronem, nebo bez koření. Dostanete je na mističku lisovanou z listů, kterou po snědení brambor hodíte na zem a posvátné krávy ji spasou. Jsou dobré, bez masa, a navíc k nim máte dostat takové větší párátko, kterým brambory hygienicky jíte (napichujete po jedné).
Neobvyklé, ale dobré – a hlavně osvěžující – jsou stánky s asi dvoucentimetrovými smaženými kuličkami. Nejde ani tak o jídlo, jako o to osvěžení. Obchodník vám dá malý plechový talířek – je to podšálek. Kromě kuliček se ve stánku skrývají ještě dvě nádoby s kořeněnou vodou – chutná to asi jako řídká polívka z Vegety. Pak bere prodávající kuličku po kuličce, udělá do ní dirku, nalije do ní trochu vody a podá vám ji na talířek. No a vy kuličku sníte i s vodou. Pro evropana zvyklého v případě žízně vypít dvoulitrovku kokakoly bez cukru je to sice nezvyklé, ale tyhle stánky byly hlavně v Himachal Pradeshi na každém rohu.
No a jiný nápoj, lassí, jsem sice nepotkal na nádražích, ale v ulicích měst ano, a kam se na něj hrabe lassí, o které se pokoušejí některé naše čajovny… Je to takový koktejl z mléka nebo podmáslí či čeho (vlastně je to jogurtový nápoj, původem z Pandžábu), může být s ovocnou příchutí (třeba banánové či mangové lassí) a na přání vám do něj zamíchají drcený led – dávejte ale pozor, jakou vodu to do toho ledu zmrazili! Ze všech potravin je právě led hygienicky nejzrádnější – časté případy cholery u bohatých turistů, kteří s ulicí nepřijdou do styku a zdržují se jen v drahých hotelích, vznikají z toho, že si dotyčný poručí třeba whisky s ledem…
Pivo bývá k dostání jen ve specializovaných obchodech s alkoholem (kde ale narazíte spíš na whisky), nebo v hotelových barech. Delhi guest house u Main Bazaaru na Pahar Ganji nabízí i české pivo, i když dráž, než u nás, v porovnání s ostatním indickým pivem ale dražší není.
Cenovky na lahvích jsou sice asi do 50 rupií, každý si ale něco přiráží, takže ve výsledku se pivo dá sehnat za 60 – 90 rupek. Trocha orientálního smlouvání nebo množstevní sleva by ale cenu nejspíš srazila. Indické pivo je jiné než český ležák, je jaksi sladší, asi nemá tolik chmele. Pít se ale dá, pokud počítáte s tím, že je prostě jiné, tak je i vcelku dobré, a pokud si poručíte super strong, tak počítejte s tím, že bude i silné, jak název napovídá.

A teď k dopravě silniční.
V zásadě bych řekl, že jezdit po silnici se dá stopem, autobusem, autem nebo na motorce.
Stopem jsem sice jel, ale zastavil mi motocyklista. Obvyklejší bývá stopovat náklaďáky. Takže s tím vlastně nemám žádnou zkušenost, krom té, že Indie je ze sedla motorky fakt dobrá.
Autobusy jsou něco jiného, než železnice.
Máte sice autobusová nádraží, máte v autobusech průvodčí, ale všechny jízdní řády a nápisy na autobusech jsou, narozdíl od anglických nápisů všude na železnici, jsou v hindi, anglicky bývají uvedeny jen názvy dopravních společností, a to ještě jen na jednom boku autobusu a z druhé strany navás zase kouká hindi.
Jak se tedy orientovat v tom, kam který autobus jede?
Ulehčí vám to průvodčí, kteří stojí u zadní části autobusu a vykřikují. Pokud si zvyknete na výslovnost, uslyšíte jména jednotlivých měst, kam autobus jede. Hlasité opakování „Palampur, Palampur, Kangra, Jogindernagar, Palampur“ netřeba překládat.
Další šance je zeptat se. Ne ale všichni průvodčí mluví anglicky. Vždycky je ale nablízku někdo, kdo vám pomůže nebo poradí, tak se prostě ptejte, koho můžete.
Většnou nebudete muset čekat dlouho, protože ve vašem směru zrovna za chvilku něco pojede, nebo vám aspoň řeknou čas odjezdu, a vy máte nějakou tu hodinku ještě k dobru na zkoumání města a na včasný návrat před odjezdem autobusu.
Ceny autobusů jsou, abych tak řekl, velmi mírné. Nechci říkat, že směšně nízké, aby nám je nedej bože nezvýšili, ale jsou prostě hezky nízké, tak jak to mají mazlíčci rádi…
Autobusy samy o sobě jsou zvláštní vozidlo, které se od našich autobusů liší už jen světlou výškou podvozku. Ne že by autobusy běžné v Evropě nebo Americe nebyly v Indii k potkání, ale takový správný běžný autobus od firmy Tata (neboť správný indický Tata vyrábí všechno od mléka a čaje až po auta, autobusy a stavební konstrukce) je vlastně zároveň terénním vozidlem.
Osobně indiány podezírám, že autobusy prostě montují na stejné podvozky, jako náklaďáky, které mimochodem většinou vyrábí firma Tata.
Autobusy jezdí asi tak třicítkou, ale málokdy zpomalují, i na úzkých horských silničkách, kde je z jedné strany stěna a na druhé propast (přesně jako v Test drive nebo Lotusu), se míjejí plnou třicítkou a v několika málo centimetrovém odstupu.

Auto si můžete pronajmout s řidičem, nebo bez řidiče a řídit sami.
K tomu se ale doporučuje mít mezinárodní řidičák. Ten, který nám ukazoval Gagman (tímto ho opět zdravím) byl sice celý česky a nebylo tam ani slovo anglické, ale je to mezinárodní doklad, tak co. Navíc se nejspíš doklady u nás vydávané od té doby nejspíš změnily.
Osobně auto moc nedoporučuju kvůli horší prostupnost úzkými uličkami historických částí měst, skrz tržiště, a podobně.
V Indii platí jakýsi ekologický zákon, zakazující provoz aut určitého stáří. Kvůli tomu přestaly jezdit z Connaught place klasické putputy od Harley Davidsona. Všechno v ulicích je skoro nové, občas potkáte i Skoda Octavia, která se, tuším, v Indii dokonce vyrábí. Ambassadory z padesátých let, které potkáte hlavně jako taxíky, z padesátých let nejsou – vyrábějí se sice stále stejně, jako tehdy, ale kvůli danému zákonu jsou prostě stanoveného stáří a víc nic.
Spousta aut, ať osobních, nebo dodávek, má pochopitelně značku Tata.
Nejen dodávky a teréňáky od Taty pak připomínají vždy určitý typ Mercedesu. Taková zajímavost.
Jeepy jsou většinou značky Mahindra, a japonské mikrobusy v Indii vyrobené pak nesou značku Maruti Suzuki.
Úzkými uličkami měst se nejlíp jezdí na scooterech a motorkách, na horských cestách doporučuji spíš ty motorky. Silnější nemají potíže ani se strmějšími stoupáními.
Najdete jak japonské, většinou v Indii vyrobené (Hero Honda, Maruti Suzuki), tak proslulé Royal Enfield. Nejrozšířenější jsou modely Bullet (Bullet Electra a Bullet 350), Thunderbird a Machismo, nejsilnější pak Machismo 500 v půllitru, který opravdu vyjede i na borovici.
Motorku můžete koupit i od jiného turisty, který Indii opouští, jinak jich jsou plné bazary, dají se koupit u automoto mechaniků, nové v krámech, a hlavně, Efieldy, speciálně právě Bullety, opraví každý vesnický mechanik, takže servisní síť je víc než široká.
Doporučuje se mezinárodní řidičák. Otázka je, jak je v něm uvedeno české oblíbené omezení do 50 ccm, ale pokud česky, nemusí si toho indická policie, neznalá tak světového jazyka, všimnout. Já osobně ale už sháním možnost si řidičák na velkou motorku udělat (ať u nás, nebo pak později v Indii), protože příště beru motorku jako takové „must have“, bez toho pohyb po Indii bude jen polovičním pohybem. Ze sedla takového stroje se na Indii kouká přeci jen jinak, než z okna vlaku.

O elektronice stručně – televize dorazila i do odlehlých horských údolí, rádio, CD přehrávač nebo mp3 hraje skoro v každém autobuse, mobil má kdekdo.
Počítače jsou rovněž všude, pochopitelně PC. Jak řekl Logout, jde o to, dát miliardě lidí aspoň nějaké počítače, nikoliv o to, dát miliardě lidí co nejkvalitnější počítače. Takže třeba s výrobky Applu se setkat lze, ale spíš s iPody. Třeba to ale teď po přechodu na Intel bude trochu lepší, jen nevím, jestli si na MacBoocích Indiáni nechají OS X.
Když jsem tam byl, tak státní pošta (taky jeden z větších zaměstnavatelů na subkontinentu) používala Windows 98 (chybová hlášení Widlí jsem vídal i na bankomatech a jeden jsem viděl rozebraný – uvnitř prostě trůnilo PC staršího data a k němu byl přidělán ten ostatní mechanismus), zatímco na železnici byly, jak jsem už napsal, textové, nejspíš UNiXové, terminály.
Osobně si myslím, že vyrábět nějaké podivné projekty, jako jsou „notebooky do 100 dolarů“ nemá cenu, za ty peníze seženete komplet starší stolní stroj, nabídka je opravdu široká a levná.
Pokud je něco potřeba, tak spíš dostupnější internet. Internetové kavárny proto nejsou na ústupu, jako u nás, najdete je jak v hlavním městě, tak v horských údolích.
Videoherní svět sice zná konzole typu PlayStation nebo XBox, ale stále se nezapomnělo ani na asijské konzole, kterých je sice bezpočet druhů a variant, ale všechny v sobě ukrývají – hádejte – většinou Nintendo SNES. Takže 16bitový procesor 65816, 21 MHz, 32768 barev, 128 spritů, 4 vrstvy pozadí, 7 grafických režimů, 8 digitálních 16bitových zvukových kanálů.
Herní cartridge se dají kupovat po desítkách, problém je ten, že asijským výrobcům bylo evidentně jedno, zda cartridge dobře naprogramovali (často se v jedné cartridgi tísní hned několik her), takže někdy můžou mít hry poškozenou grafiku, nebo nemusí vůbec fungovat. Je to stejné, jako u nás na vietnamských tržnicích. Sice jsem si tam jednu takovou full kotel vybavenou konzoli koupil (i s myší, světelnou pistolí, a klávesnicí, aby se tam dalo programovat v Basicu, dál k tomu byla spousta programů, kreslicí, hudební editor, textový editor, kalukačka, editor spritů pro použití v Basicu), ale už jsem ji dal pryč – přeci jen jsem po návratu ze subkontinentu bydlel v prostorově stísněných podmínkách a na zkoušení tohoto klonu SNESu, ani jeho G-basicu, prostě nebyl časoprostor.

Tags: Indie