Použití počítačem naváděné montáže je skvělá věc, ale už při prvním použití zvolíte objekt a montáž najede úplně jinam – co s tím?
Inu, řádně ustavit montáž a provést “alignment”.
Řídící počítač montáže totiž za běžných okolností na oblohu nevidí a netuší, kam vlastně dalekohled míří.
Jistě, pomoci mu mohou u těch dražších montáží enkodéry, pomocí kterých lze detekovat prokluzy v převodech nebo nepřesnosti pohybu, případně to, že do dalekohledu někdo drknul.
Ani s nimi ale počítač na oblohu nevidí.
Jistě, u plně automatizovaných dalekohledů pro EAA (elektronicky asistovanou astronomii) toto řeší plate solving, kdy počítač pořízený obraz oblohy porovnává s katalogy a mapami, aby zjistil, kam dalekohled směřuje.
Až donedávna ale tyto chytré dalekohledy představovaly nákup v ceně deseti ledvin, tedy pro běžného smrtelníka nebyly dostupné, nebo se jednalo o směšné malé hračky.
To by mohl změnit ZWO SeeStar, který potřebnou funkcionalitu nabízí za cenu leviny jedné.
Plate solving využívá též technologie StarSense od Celestronu (pozor, jedná se o dva rozdílné produkty – jednak o StarSense AutoAlign kameru k robotickým montážím, která navádí podle toho, co vidí, druhak o aplikaci Star Sense Explorer pro mobilní telefony, které podle toho, co nasnímají, ukazují uživateli, kam má příslušný kompatibilní dalekohled k cíli strkat), Baader nabízí cosi podobného pod názvem Star Aid.
Samozřejmě s klasickou astrokamerou a potřebným software v notebooku lze taky podobně přesné zaměřování provozovat, existují i integrovaná řešení pro nenaváděné, ručně strkací montáže, podobná StarSense Exploreru – například PiFinder či Astroid.
Jinak je montáž závislá na tom, aby jí uživatel ukázal, kde co na obloze přesně je.
K tomu slouží dva kroky.
Prvním je montáž správně postavit.
U azimutálních se dočtete v manuálu, jak se to má provést (obvykle to bývá dalekohledem směrem k severu, u jednoramenných dalekohled obvykle vpravo od ramene).
Ty paralaktické, rovníkové, mají směřovat svou RA osou k pólu, v našem případě severnímu.
K polárnímu ustavení montáže slouží polární hledáček.
Tím namíříme k polárce a nastavováním montáže (nahoru, dolů, doleva, doprava) se snažíme dostat Polárku na požadované místo.
Polárka není zcela na pólu, ale jako všechny hvězdy krouží kolem něj, její aktuální polohu lze odečíst z hvězdného času pomocí aplikace na mobilu nebo utility zabudované přímo v montáži.
Pokud je toto hotovo, zbývá už jen druhý krok.
“Alignment”, zarovnání, spočívá v postupném namíření dalekohledu na jeden, dva nebo tři jasné objekty, nejlépe bodové, obvykle hvězdy.
Ty si buď vybereme sami z katalogu, nebo nám montáž sama začne nabízet ty nejjasnější, které by v danou chvíli měly být na obloze vidět.
Nejlépe se ustavuje na hvězdách dále od pólu, ne moc u obzoru, raději blíže zenitu, a pokud možno v různých částech oblohy jak azimutálně, tak výškově.
Při najíždění na první hvězdu lze povolit ustanovky a nastrkat dalekohled na cíl ručně.
U druhé či třetí hvězdy už toto provádět nelze a musí se najet pouze pomocí pohonu!
Pokud totiž počítač montáží nehýbe sám, ale hýbe mu jí někdo jiný, ztrácí opět přehled o tom, kam vlastně míří (a pokud nemá enkodéry, o pohybu vlastně ani neví).
K vyhledávání objektu v zorném poli okuláru využíváme menší zvětšení pro co nejširší pohled.
Po najetí na objekt je potřeba jeho polohu v okuláru hezky zkorigovat na střed zorného pole (na to je možno pomoci si i větším zvětšením) a potvrdit.
Po úspěšném “alignmentu” je už možno volit si objekty a montáž na ně bude najíždět přesností, s kterou proběhlo její ustavení.
Pokud montáž začne najíždět nepřesně, případně do dalekohledu někdo drkne a zarovnání rozhodí, provede se “alignment” znovu, aby montáž zas věděla, kam najíždět.
Nejčastější příčiny rozhození zarovnání jsou už zmíněné drcnutí do montáže nebo dalekohledu, příliš slabé napájení (třeba vybíjející se baterie) a přílišné zatížení montáže.