Dvě maličké noticky, jež mají se sériákem každá něco společného, a s 6502 taky.
.
Apple I je, byť uživatel dnešní věci, které se říká „počítač“, by na něj koukal svrchu, naprosto fajnový stroj.
A nepřestává mne udivovat, jaké detaily Woz v návrhu jen tak mimochodem řešil.
Už mám totiž ve slot expanderu zasunuté karty dvě. Dvě!
Nejsem majitelem originálního Apple I, ale napodobeniny Replica 1 (first edition a nově i third edition). Stroj mám vybaven RS-232 kartou, která umožňuje… nebo naopak, nejdřív napíšu, co neumožňuje.
Neumožňuje použít Replicu jako sériový terminál.
RS-232 slouží jako alternativní vstup klávesnice a jako alternativní výstup obrazovky. Pokud tedy k Replice připojíte terminál, můžete ji z něj obsluhovat – co naťukáte na terminálu, jako byste naklepali na klávesnici Replicy, a co pošle Replica na svou obrazovku (40 znaků na řádek), to se objeví i na terminálu (v jeho rozlišení).
Při připojení Replicy k nějakému Linux boxu připojenému do internetu spotřebným nastartovaným démonem se můžete ke svému Apple I (ano, tato RS-232 karta jde použít i s originálním strojem nebo s klonem Obtronix) připojit vzdáleně přes internet třeba přes SSH (takže Replica je pak vlastně server, byť zprostředkovaně).
Sranda je, že terminál (pokud má aspoň nějakou inteligenci), můžete použít i jako úložiště programů pro Apple.
Je to tím, že výpis obsahu paměti i vkládání dat do paměti mají stejný formát. Pokud tedy máte v paměti stroje nějaký program, prostě zapnete na terminálu ukládání příchozího textu do souboru a na Apple I zadáte příkaz pro výpis paměti.
Pokud naopak program uložený v terminálu chcete poslat do Applu, zvolíte si, že chcete poslat text ze souboru, a program se do paměti Apple I nasouká úplně stejně, jako kdybyste ho zadávali z klávesnice.
Dříve byly součástí terminálů děrovačky papírových pásek, dnes může počítač, který místo terminálu použijete, ukládat data na harddisk.
Velká věc je CFFA1, už jsem o ní psal.
Vrazíte do ní CF kartu a můžete fungovat.
Pokud nemáte Replicu s 32 kB RAM, ale původní počítač, CFFA1 obsahuje i rozšíření paměti na 32 kB kompatibilní s Replicou.
Krásná a jednoduchá cesta, jak na Replice (nebo Apple I) ukládat a číst soubory (v systému ProDOS, kompatibilním s Apple II nebo Macintoshem).

Moc pěkný projekt v téhle souvislosti je Applesoft Lite.
Ano, kromě Wozniakova původního Apple integer Basicu, který má Replica v ROM, byl již přeportován mnohem dokonalejší Applesoft Basic s desetinnými čísly z Apple II.
A jeho povely LOAD a SAVE umožňují ukládat snadno právě na CFFA1. Žádné otravování se s kazeťákem!
Vince Briel sice chystal výrobu kazetového interface, ale myslím, že poté, co vznikla CFFA1, na to může opět tiše zapomenout.
Pokud náhodou Apple I nebo jeho klon máte, a chcete si Applesoft Lite vyzkoušet, pak existuje jeho ROM verze (umisťuje se místo původního Woz monitoru a integer Basicu) i RAM verze (ukrojí si z operační paměti). Obě mají 8 kB.
Ale teď honem k té druhé kartě, která mi čerstvě přibyla.
Příběh začíná tím, že Vince Briel stavěl programátor EEPROM, aby mohl programovat ROMky do vyráběných Replic. A k čemu jinéhu ho připojit, než k samotné Replice?
Vzhledem k použité technologii byl součástí programátoru čip pro sériovou komunikaci.
Trestuhodné by bylo pořádně ho nevyužít, a tak Vince připojil mluvící čip Speakjet, do kterého pustíte sériově data a on promluví.
A když už byl sériák, tak i pro pořádnou komunikaci.
Konektor je zapojený paralelně se Speakjetem, takže, pokud ho nevypnete rozpojením jumperu, vám „odříkává“ protékající data.
No a aby toho nebylo málo, sériový přenos doplnil čip pro komunikaci paralelní, a to celé dohromady se jmenuje Multi I/O card.
Ultimátní řešení všech možných vstupů a výstupů pro vaše Apple I nebo jeho napodobeninu, sériovou a paralelnílinkou počínaje, programátorem EEPROM a mluvícím čipem konče.
S využitím Multi I/O card můžete udělat to, co vám RS-232 karta neumožnila – použít Replicu (nebo Apple I) jako terminál.
Jednoduchý program, který bude vstup z karty strkat na obrazovku a vstup z klávesnice odesílat sériově pryč, je na Apple I záležitostí pár bajtů.
Dumám o nějakém A/D převodníku na paralelní port a připojení nějakých měřících zařízení. Konečně se dá s Apple I dělat iněco jiného, než jen hrát do omrzení Lunar Landera naťukaného z klávesnice!
Musím ale upozornit na jeden závažný nedostatek.
Nebo na dva.
Slot expander, tak, jak je navržen, způsobí, že po vložení karty směřují konektory (zvukový výstup a RS-232) směrem k uživateli (paralelní vstupy a výstupy jsou z boku karty, takže vždy hledí na bok).
Při vložení do R144 adaptéru (jednoduchý konvertor z „replikáckého“ pinového konektoru na originální Apple I slot) je to ale naopak a konektory se koukají na zadní část počítače.
Druhá nevýhoda je horší – programátor EEPROM nelze použít současně s CFFA.
EEPROM se totiž mapuje normálně jako paměť a programování se ze softwarového hlediska provádí tak, že se do připojené EPROMky zapisuje stejně jako do RAMky. Těch 8 kB je ale potřeba někam připojit, a „někam“ ve slotu A je stejná oblast, jakou používá CFFA1 pro nastránkování části obsahu CF karty.
Obě zařízení se tak mohou tlouct – řešení je, nevkládat do ZIF patice EEPROM, pokud je připojena CFFA1.
Znemožňuje to jednu věc – nahrát si obsah ROM z CF karty a naprogramovat ho do EEPROM.
Naštěstí použitím RS-232 karty pro „nasátí“ dat se to dá obejít.
A abych nezapomněl, oba sériové konektory (na I/O i na RS-232 kartě) jsou devítipinové canon samice!
Ale k tomu se ještě dostanu.
Sice se tříregistrovým vysmívám – jistě, že oprávněně :o)
Ale to, protože se mi stále nedaří sehnat počítač mého dětství:
 
Ano, je to mikropočítačová stavebnice Petr… a moc mi chybí…
Tedy, protože se mi ho nedaří sehnat, pořídil jsem si jinou hračku, a sice – co jiného, než úplně nejprvnější Commodore, tedy vlastně ještě MOS – KIM-1?
Ony ty úplně nejprvnější počítače se špatně shánějí, jsou drahé a ze součástek, jejichž životnost skončila někdy před dvaceti lety.
Takže zase nějakou repliku.
Moje štěstí je, že Vince Briel chtěl srazit cenu Replica-1 pod 100 dolarů, ale s použitými součástkami mu to prostě nešlo. Počítač pod 100 dolarů je ale asi velmi inspirující věc (vzpomeňme na Sinclairův ZX-80 pod 10 liber), a tak se vrhl na vytvoření stroje Micro-KIM.
Micro-KIM je stejně jako jeho předobraz KIM-1 jednodeskový počítač s procesorem 6502, ovládá se buď přes sedmisegmentovkový displej a malou hexadecimální klávesnici (stejně, jako Science of Cambridge Mk14 od Sinclairu, stejně jako Petr nebo PMI-80, podobně jako Cosmac Elf) nebo, a jsme u toho, pomocí terminálu, který se připojuje přes RS-232, pak je na něm možno provozovat i Basic (ať už Tiny Basic nebo Microsoft Basic) či vývojové systémy pro assembler, Focal, Lisp, Forth…
Doporučuji sestavu Micro-KIM s rozšířením paměti z původních 5 na 32 kB.
Tož jsem si říkal, že bych měl vyzkoušet RS-232.
Konektor u KIMu je devítipólová samička.
Stejně jako u Replicy.
Když se podívám po ostatních počítačích, tak Sinclair QL (US verze a německá verze od Samsungu) má taky samici (byť zapojenou jinak, než je dnes zvykem na IBM PC, a stejně zapojená samice je i na ZX Interface 1).
Marně přemýšlím, jaký další můj počítač má RS-232 – Atari STE a Amiga, ale ty mají canon 25, a na konci kabelu, který jsem Amize pořídil, je – devítipólová samička.
Přenosný Psion 5MX by byl krásný terminál. Sám má sice Honda konektor, ale kabel k němu mám. A na jeho konci – propadněte se nebo mne podržte – je devítipólová samička.
Akorát můj starý PC laptop má RS-232 vyvedeno na devítipólového samce.
Ono to má společného něco s tím, že (a teď to neberte jako přesné vysvětlení, protože sériový přenos je pro mne prostě magie, kterou jsem přes usilovné studium prostě dostatečně nepochopil) se rozlišuje jakýsi master („počítač“) a slave („periferie“). A sériový kabel snad má mít na jedné straně samce, na druhé samici.
Samici na kabelu strčíte do samce na „počítači“ a samce na kabelu strčíte do samice na „periferii“.
Takže ZX Interface 1 má konektor volený tak, aby ZX Spectrum šlo připojit k jinemu „počítači“ (rozuměj „velkému“ počítači, tehdy nejspíš PDP-11 nebo VAX) jako „periferie“.
QL to řeší ještě důmyslněji, každý jeho sériový konektor z těch dvou, co má, je jiný – jeden jako „periferie“, druhý jako „počítač“. Akurát Němci, kteří mi tam ty Canon konektory montovali, dali naprosto nesmyslně dvě samice (asi aby se to nepletlo s konektory pro joystick, které mají samce).
Tedy výhodu mají ti, co mají QL s anglickými konektory a tak či tak si budou stavět nějakou tu redukci.
Jak propojit samici se samicí?
Muž a žena do sebe zepředu pasují (zezadu jsou stejní), ale dvě ženy vám u sebe tak dobře držet nebudou.
Vytáhl jsem tedy ze svých zásob „gender changer“.
 
Potíž KIMa je, že manuál neuvádí přesné nastavení sériáku.
8 bitů, 1 stop, žádná parita, řízení toku kdovíjaké a rychlost kdovíjaká (založená na autodetekci rychlosti terminálu, Briel sám píše o 2400 bd, ale prý „raději nejdřív zkuste 1200“). KIM po zapnutí očekává ze sériáku znak (standardně RUBOUT, Micro-KIM
chce stisk ENTERu) a při jeho příjmu si měří, jakou rychlostí byl
poslán, podle toho si nastaví konstanty svých rutin zajišťujících
softwarově sériovou komunikaci.
Zkoušel jsem obě rychlostní alternativy, ale Psion připojený přes gender changer se nechytal.
Je to tím, že Psion neobsahuje převodník na RS-232 napěťové úrovně napájený z jeho vlastní baterie, ale „odsává energii“ přes sériový kabel protistraně.
Ovšem stejně je zapojen i Micro-KIM, takže sizařízení odsávají energii navzájem a nemohou komunikovat. Dokonce prý hrozí i jejich odpálení.