The network is the computer. – John Gage, Sun Microsystems, 1984.

V době, kdy na světě existoval asi tak jeden počítač, se jejich propojováním nikdo nezabýval, ale s přibývajícím počtem výpočetních strojů rostla potřeba jejich propojení. Stranou nestály ani minipočítače, i pro PDP-8 najdeme bránu do světa výpočetní techniky zvanou Kermit.
Když se ale objevily mikropočítače, a první osobní mikropočítače, bylo vzájemné propojování upozaděno a sériová karta se stala snad nejméně populární periferií. Mnohé osmibity neměly sériák vůbec, a pokud ano, byl buď opomíjen (ZX Interface 1) nebo vydáván za nevýhodu (Sinclair QL).
Přesto se síťová řešení pro osmibity objevila. Hlavně díky vysokým cenám disketových jednotek a školám, které potřebovaly počty počítačů přiměřené počtům žáků, ale nemohly si dovolit nahrávat z magnetofonů nebo kupovat ke každému počítači i disketovou jednotku.

Apple I, Altair nebo Imsai se mezi sebou samozřejmě nijak nepropojovaly, jedině snad prostřednictvím sériové karty a modemu do existující sítě pro „velké a opravdové“ počítače.

Už pro Apple ][ jako oblíbený školní počítač můžeme najít hned několik síťových řešení, byť většinou ne od Apple, ale od třetích stran (od Apple lze zmínit jedině Workstation Card, která přinesla AppleTalk kompatibilní s Macintoshem a Apple II GS, Apple II Ethernet Card, které existuje 250 prototypů a která se neprodávala, a fakt, že pro nerozšiřitelné Apple //c se sice se zabudovaným AppleTalkem původně taky počítalo, ale nakonec realizován nebyl).
Školy tedy běžely na sítích, například Mastery Development nebo DigiCard Network; jako síťový konektor byl u Mastery Development použit Canon, karty pro učitelskou (server) a žákovskou (klient) stanici nesly různý obsah ROM, a karta umožňovala připojit i tiskárnu. Boot ze sítě byl samozřejmě možný stejně jako přenos souborů. Bez učitelské karty ale není síť využitelná a manuály se na Internetu neválí.
V dnešní době je pro Appel ][ k dispozici Uther Ethernet Card, a hned se můžeme podívat, jaký je rozdíl mezi ní a plánovanou Apple II Ethernet Card od Apple.
Apple II Ethernet Card byla vyvíjena ve dvou verzích, nejprve šlo o vylepšení Workstation Card, kde byl LocalTalk nahrazen AAUI rozhraním (ke kterému se pak přes externí transceiver dal připojit ethernetový kabel). Tato karta byla vybavena vlastním procesorem 65C02. Pozdější vývojová verze byla přepracována, nesla procesor 65816 (stejný, jako Apple IIGS) a programovatelné pole ASIC pocházející z Workstation Card bylo nahrazeno běžnými součástkami (LS hradla a GALy).
Systémové skoky ProDOSu a GS/OS byly kartou v případě potřeby překládány do AppleTalku. Z hlediska počítače se karta tvářila jako disketová jednotka (při bootu a při práci se vzdáleným diskem přes Apple File Sharing), případně sériová karta nebo tiskárna (tato zařízení jsou z hlediska Appel ][ rovnocenná, překlad do sériového nebo paralelního komunikačního protokolu si provádí už karta sama) pro tisk na síťové tiskárně.
Uthernet má úplně jiný koncept. Karta obsahuje jen převodník a ethernetový modul. Při bootu se neozve, Apple ani neví, že tam nějaká karta je. ROM s ovladači nemá a a pomocí PRINT# z Basicu se s ní člověk nepobaví. Místo firmware se z disku nahraje prostředí Contiki, využívající uIP TCP/IP stack od Adama Dunkela. pro aplikace běžící pod Contiki je karta přístupná, pro běžné Apple ][ aplikace ne.
Výhodu mají majitelé Apple IIGS, pro které existuje na Uthernet kartu upravený TCP/IP stack Marinetti pro GS/OS, takže pak fungují aplikace, které Marinetti využívají.
Rozdíl je podle mne jasný – výhody, které přináší původní, systémová a promyšlená koncepce, poskytující síťový přístup i aplikacím, které chtějí prostě jen načíst soubor z disku a je jim jedno, zda je to na lokální disketě, nebo na Macintoshi na opačné polokouli.

Osmibitoví Ataristé mají trochu smůlu. Atari sice vyvíjela nejrůznější periferie, dokonce i síť ALAN-K, ale tu vývojové oddělení jenom nainstalovalo v jednom hotelu v Mexiku a pak management projekt zarazil. Síť pro Atari 800 se tak nikdy neprodávala.
Existuje jednoduché propojení počítačů přes SIO – Bewenet, Multilink, Gamelink-2 (Gamelink-1 propojoval Atari přes joystickové porty, což pro hraní síťových her bez joysticku bylo nepraktické). I když nejde o opravdovou síť (k počítačům nemůže být současně připojeno jiné SIO zařízení, jako třeba disketovka), pár her na to existuje (Multidash, Multirace, Multiworms, Maze of Agdagon, Speed Up!).
Atari si svou systémovou koncepcí přímo říká o to, aby vznikl ethernetový interface na SIO (podobně, jako modem nebo sériový interface Atari 850), ale Atari Ethernet Project šel raději cestou UtherCard – jde o ethernetový modul připojený do catridge a pokud ho chcete používat, musíte si z disku nahrát Contiki.

I Commodore byl klasický nesesíťovaný počítač. Myšlenka, že by se třeba do německých škol levné C64 nakoupily a sesíťovaly, není úplně scestná, ale síťový hardware pro Commodore neexistoval. Případné modemy a RS-232 interface se připojovaly na user port, což byl paralelní port, na kterém se sériová komunikace softwarově emulovala.
Dnes na Commodore existuje RR-Net a s ním kompatibilní interface (clockport pro připojení RR NETu obsahuje MMC Replay, Chameleon, IDE64 v.4, RR-Net je zabudován do 1541 Ultimate verze 1). Stejně jako UtherCard a ethernet cartridge na Atari používá Contiki, bez něj počítač o připojeném ethernetu ani neví.
Samozřejmě lze uIP stack z Contiki vypreparovat a zabudovat ho do běžné aplikace. Znamená to ale, že si každá aplikace, která chce ethernet používat, ponese uIP svůj vlastní a sama se bude starat i o připojení do sítě (přidělení IP, masky, nebo DHCP). Takovou aplikací nezávislou na Contiki byl Breadbox64 (Twitter klient pro C64) a Guruterm (telnet klient).

Ten, koho by zajímalo čistě systémové řešení, ale nemusí smutnit. Při pátrání po periferiích pro Commodore s IEEE (ne IEC) rozhraním (tedy různé varianty PET a řady B) jsem narazil na Flyer Internet Modem.
Ten naprosto nesamozřejmě podporuje počítače s oběma typy rozhraní – jak s IEEE, tak s IEC (VIC-20, C64, C128, C16, +/4).
Proti RR NETu se objevují jasné výhody – internetový modem se tváří jako systémové zařízení. K modemu nepotřebujete žádnou disketu se software – ten si totiž po jeho připojení můžete stahovat z netu. Jednoduše příkazem

load"http:retroswitch.com/programs/telnet64",7

stáhnete telnet klienta. A povelem

load"http:retroswitch.com/programs/irc64",7

zase IRC klienta.
Pokud telnet klient nebo IRC klient nepotřebujete, vystačíte si s modemem samotným a můžete stahovat hry ze světa nebo třeba z disku svého PC.

Počítače Acorn byly určeny po vyhraném tendru BBC pro školy a tak obsahovaly i síťové rozhraní Econet. Název kupodivu neměl znamenat ani ekologický, ani ekonomický, ale domácí (z řeckého oikos – vlastně „oikonet“).  Econet ovšem vznikl ještě před BBC tendrem a jediný počítač, který Econet nepodporoval, byl Acorn System 1. Systémy 2, 3, 4 i Atom už Econet mít mohly. Z pozdějších strojů nepodporovaly Econet stroje Electron a A3010. Podpora Econetu trvala dlouho a i většina ARM strojů archimedovské řady mohla mít ethernet nebo Econet.
Hardware byl založen na diferenciální síti RS-422, jako konektor byly použity pětikolíky DIN (na A3020 a A4000 bylo použito pět pinů konektoru Canon 15). Podle některých údajů mohla být vzdálenost mezi stanicemi až kilometr. Jedna jediná stanice nebo specializované zařízení v celé síti mohlo bbýt zdrojem hodinového signálu k určování rychlosti komuniikace (standardně 210, jinak 40-800 kBd). V jednom segmentu sítě mohlo být 255 stanic, nebo 254 stanic a bridge, pomocí bridge mohlo být pospojováno 127 segmentů dohromady (to je celkem 32258 možných stanic).
Základem služeb, které Econet poskytoval, bylo sdílení souborů a přístup na tiskárnu.

Sinclair zavedl síť pro ZX Spectrum svým výrobkem ZX Interface 1, což bylo komplexní rozhraní, nabízející mass storage na zařízení ZX Microdrive, sériový port realizovaný stejně jako u Commodore 64 softwarově, a právě síť ZX Net.
ZX Net používal Sinclairův proprietární protokol založený na CSMA. V síti mohlo být 64 Specter. Přenášet bylo možné soubory (LOAD, SAVE) nebo kanálová data pomocí PRINT #.
Nedostatek byl v tom, že síť fungovala tak trochu jako spojení Specter propojením výstupů pro magnetofon – pokud jedno Spectrum vysílalo a druhé přijímalo, bylo všechno OK.
Pokud ale jedno chtělo vysílat, a příjemce nebyl na příjmu, tak vysílající Spectrum prostě muselo čekat a až do odvysílání relace se nic nedělo.
Stejně tak, pokud chtělo Spectrum data přijmout, a nikdo zrovna nevysílal, tak se na data čekalo.
A pokud Spectrum zrovna něco dělalo, nemělo šanci zjistit, zda mu chce někdo poslat data.

Tyto nedostatky odstranila implementace ZX Netu v interface Disciple.
Disciple byl velmi dobře promyšlený interface od Miles Gordon Technology, která později přišla s počítačem Sam Coupé. Disicple přišel v roce 1986, kdy dostatečně poklesly ceny disketových jednotek, a nahradil microdrivy u ZX If 1 právě disketovou jednotkou. Místo sériového portu nabídlo Disciple pro připojení tiskárny port paralelní, přibylo NMI tlačítko, joystickové porty a hlavně zůstal zachován vylepšený ZX Net.
Hlavní změna spočívala v rozšíření rutiny obsluhy přerušení o monitoraci stavu sítě. Kromě čtení stavu klávesnice si tak počítač každou padesátinu sekundy sledoval provoz na síti a v případě, že zachytil relaci určenou pro něj, mohl zareagovat.
Další věcí, kterou Disciple zavedlo, byly tři úrovně práv pro jednotlivé stanice. Stanice 1 byl „učitel“, master, s nejvyššími právy a možností sdílet svou disketovou jednotku. Dále bylo možno připojit až 8 stanic nazvaných assistent, s adresami 1-9, s možností sdílet svou disketovou jednotku. Stanice 10-63 byli „žáci“, pupil. Předpokládalo se, že taková stanice nemá disketovou jednotku a sdílí ji s masterem nebo assistentem. Žákovská stanice si nenahrává systémový soubor s nastaveními.
Číslo stanice 0 je klasicky rezervováno pro broadcast, FORMAT N0 (tento příkaz slouží k přidělení adresy stanici) síť vypne.
Kromě standardních síťových operací mohly privilegované stanice použít vnucení (force), například si vynutit zaslání obsahu obrazovky nebo vnutit podřízené stanici nový program. Zatímco standardní operace používaly zařízení N (FORMAT n1, LOAD n1), force operace využívaly logické zařízení F (LOAD f15 SCREEN$, SAVE f15). Na podřízené stanici mohla klidně běžet hra – při síťovém požadavku počítač prostě odeslal obsah obrazovky a zase ve hře pokračoval. Uřitel tak mohl kontrolovat, na čem žáci pracují. Vnucené nahrání programu zase způsobilo, že se hra běžící v paměti nahradila zcela novým programem.
Bohužel, vývoj šel tím směrem, jakým šel – interface +D z Disciple ponechalo jen diskový řadič a paralelní interface. Zmizela síť i joystickové porty.

Nehledě na to, že by Disciple síť našla na ZX Spectru uplatnění nejen v 80. a letech a počátkem 90. let, kdy obliba tohoto počítače kulminovala, ale i dnes, už nikdo toto řešení sítě ZX Net znovu neaplikoval.
(To ale neznamená, že bych si nepohrával s myšlenkou přidat podporu Disciple sítě k nějakému modernímu zařízení, pokud by bylo vybaveno ZX-Net kompatibilním hardware jako třeba ZXMMC-plus).
V současné době se objevují pokusy o zavedení ethernetu – jak SpectraNET (založený na zařízení WizNet), tak připojení ConnectOne modulu (pro Ethernet nebo pro WiFi) k sériovému interface SIF.

U Sinclaira se síť objevuje ještě jednou. Jde prakticky o to samé jako byl ZX Net. Stejný princip, podobný hardware (s drobnými odlišnostmi), i stejné propojovací kabely. Q-Lan u Sinclairu QL používá dokonce stejný protokol, takže se teoreticky mohou oba počítače (ZX Spectrum i QL) bavit mezi sebou.
Podpora sítě v ROM je obdobná, jako u ZX Interface 1 pro ZX Spectrum (původně mělo mít QL 32 kB ROM s poměrně jednoduchým systémem, ale i když se Tony Tebby a Jan Jones snažili, i tak zabral oproti původním plánům mnohem komplexnější QDOS a SuperBasic 48 kB; nicméně o silné optimalizaci na velikost kódu svědčí i to, že rutiny obsažené v pozdějším SMSQ/E nabízejí podstatné zrychlení práce za cenu dvojnásobné velikosti  kódu). QDOS sám umožňuje otevřít zařízení NETI_ pro vstup a NETO_ pro výstup (jako kanál nebo pro LOAD/SAVE souboru) s tím, že pokud jedno QL očekává program k nahrání přes NETI_, jiné ho musí cíleně poslat přes NETO_.
Mnohem propracovanější obsluha sítě je obsažena v dodatečném Toolkitu, který se původně dohrával z microdrivu, jeho vylepšená verze Toolkit II (SuperToolkit) ovšem existuje i jako ROM modul (a bývá také součástí ROM diskových řadičů a je zabudován do SMSQ/E).
Podstatné je využití schopnosti multitaskingu na QL – o sdílení souborů se stará fileserver, který běží jako samostatný proces. Uživatel tak ani nemusí vědět, že mu zrovna jiný počítač přistupuje na disk. Přes síť je možné ovládat i kanálové informace a konzoli vzdáleného stroje – můžete tak na druhém QL otevřít okno, do něj vypsat text (třeba dotaz „Půjdeš na oběd?“), a nechat si poslat vstup vzdáleného INPUTu. Případně rovnou do vzdáleného QL nahrát a spustit program.
A existuje i poměrně krátký program v Basicu, který umožňuje, v případě, že máte několik QL a jen jeden monitor, ovládat z jednoho QL ta ostatní přes síť.

Zastavím se teď u sítě počítače Enterprise, který má propracovaný systém a s ním i podporu sítě. Oběcná povědomost o schopnostech tohoto stroje je ale obecně neuvěřitelně nízká.
Víme, že má sériový konektor (číslo 5 na obrázku). A ten slouží zároveň jako síťový konektor.
Co víme o vývodech tohoto konektoru?
A1 referenční GND
A2 nezapojeno (klíč)
A3 RTS
A4 CTS
B1 0 V
B2 nezapojeno
B3 TxD (data out)
B4 RxD (data in)
O tento konektor se dělí hned dvě logická zařízení: „SERIAL:“ (proto taky jsou napěťové úrovně odpovídající RS-232) a „NET:“.
Samozřejmě nemohou být provozována obě současně.
Jak ale zapojovat ty to počítače do sítě?
Kupodivu k tomu není potřeba žádný dodatečný hardware, který by z RS-232 dělal síťovou komunikaci – o vše se stará Enterprise sama (proto se taky jedná o dvě různá logická zařízení neprovozovatelná současně). Síť používá tyto signály: reference GND, control bus a data bus.
Signály na konektoru jsou s otevřeným kolektorem, což zní děsně odborně a v podstatě to znamená, že na síť stačí tři dráty. Propojením RTS a CTS (na jednom počítači) mezi sebou získáte control bus a propojením TxD s RxD získáte data bus. Třetí signál je reference.
Proto je síť half duplex, neb v době vysílání by na vstupu slyšel vysílající počítač sám sebe (sériák oproti tomu by mohl být teoreticky full duplex, ale protože je realizován softwarově a to tak, že v jednom okamžiku může buď vysílat, nebo přijímat, tak je taky half duplex).
Pokud by vás zajímalo, jak je to realizováno hardwarově, tak příslušné signály najdete na portu #B7 (b0 – data out, b1 – status out) a #B6 (b4 – data in, b5 – status in). Mimochodem signály jsou na výstupu invertované (aktivní v nule).
Strojů v síti může být 32 (1-32), adresa 0 je broadcast. Při broadcastu se nevyžaduje potvrzení úspěšného přijetí a má delší zavaděč (určitou dobu se vysílá čtyřbajtová sekvence, aby všechny počítače, i ty s dočasně zakázaným přerušením, měly čas začátek relace odchytit).
Při chybě uvolní vysílající stanice síť a po náhodném čase (kolem čtvrt sekundy) vysílá znovu.
Nebudeme si popisovat protokol, ale podíváme se na systémové služby a příkazy IS-Basicu se sítí spojené.
Pro obsluhu sítě se používají služby:
OPEN/CREATE CHANNEL (1, 2). Síť může mít otevřeno tolik kanálů, na kolik stačí paměť (každý má půlkilo na buffery). Název zařízení je „NET:“, přesněji „NET-n:“, kde n je číslo stanice, se kterou má kanál komunikovat (nebo 0 pro broadcast/příjem z kteréjoli stanice). Každý kanál je schopen vstupu i výstupu. Nemůže být ale současně otevřen kanál na zařízení „SERIAL:“.
CLOSE/DESTROY CHANNEL (3, 4) se před uzavřením kanálu snaží odeslat zbytek dat z bufferu.
READ CHARACTER/BLOCK (5, 6) vrací znaky z bufferu, jinak vrátí EOF nebo čeká, až se data v bufferu objeví.
WRITE CHARACTER/BLOCK (7, 8) uloží data do bufferu, ven se pošlou při a) zaplnění bufferu, b) uzavření kanálu, c) zavolání služby FLUSH.
READ STATUS (9) vrací C=0 pro znaky připravené v bufferu, C=#FF pro konec záznamu, C=1 pro prázdný buffer.
Služba SET STATUS (10) není sítí podporována.
Jako speciální funkce síť využívá služby @@FLSH=16 k odeslání obsahu bufferu s nastavením příznaku konce záznamu a @@CLR=17 pro smazání bufferů na vstupu i výstupu.
Sítí využité systémové proměnné (dostupné přes systémovou službu READ/WRITE/TOGGLE EXOS VARIABLE (16) jsou:
FORM_SER (17) – forma sériáku, pro síť 0.
BAUD_SER (16) – baudrate (defaultní je 15=9600 bd, což je maximum)
ADDR_NET (18) – síťová adresa stroje.
CHAN-NET (20) – kanál, na kterém byl právě přijat síťový paket.
MACH_NET (21) – adresa, ze které přišel právě přijatý síťový paket.
NET_IRQ (19) – v nule povoluje přerušení od sítě. Kód přerušení ?NET je #30 v případě, že byl přijat paket při povoleném přerušení od sítě.
Kdo nezná EXDOS, tak systémové služby se volají RST #30, za kterým následuje číslo služby. Parametry se předávají v registrech A, BC a DE, které může služba měnit (ostatní registry nemění). V A se vrací 0 v případě, že nedošlo k chybě.
V IS-Basicu to vypadá jednodušeji.
SET NET NUMBER n – nastaví síťovou adresu stroje (1-32). Nahrávání ze sítě se děje pomocí LOAD „NET-n:“ (kde n je číslo stanice, ze které se má nahrávat, nebo 0 pro příjem z libovolné stanice) nahraje ze sítě program.
SAVE „NET-n:“ je opak LOADu, odvysílá do sítě program.
Samozřejmě lze do sítě otevřít kanál, pro uživatele jsou rezervovány kanály od 108 výše (zde ch je číslo kanálu):
OPEN £ ch:“NET-n“
PRINT £ ch:“nějaký text“
LINE INPUT £ ch : A$
Čekající data v bufferu lze vyslat pomocí FLUSH £ ch (data pod 256 byte délky se jinak odešlou jen zavřením kanálu). CLEAR £ ch:NET smaže obsah obou bufferů (vstupního i výstupního).
Odeslání a příjem dat by vzhledem k velikosti bufferů tedy mělo vypadat takto:
PRINT £110:“krátký text“
FLUSH £110
CLEAR £110:NET
LINE INPUT £110:A$
Aby se na vysílání a příjem nemuselo čekat, tak jako to bylo u ZX Interface 1, je možné zapnout přerušení umožňující přenos dat na pozadí. V Basicu se s přerušením pracuje pomocí výjimek (exceptions).
Přerušení od sítě lze povolit pomocí SET INTERRUPT NET ON.
Obsluha výjimky by měla začínat povelem SET INTERRUPT NET OFF, aby se přerušení nevnořovala.
Příkaz ASK NET CHANNEL p vrátí číslo kanálu, na který přišla data v právě aktuálním bufferu. Protože ale může být při přerušení naplněno více bufferů od různých kanálů, mělo by se ASK NET CHANNEL p opakovat, dokud se na vstupu neobjeví 255 (EOF).
ASK NET MACHINE p – vrátí číslo stroje z něhož přišla
data v právě aktuálním bufferu (užitečné, pokud data přišla na kanál
otevřený pro broadcast).
Samozřejmě poslední příkaz v obsluze výjimky by mělo být opět SET INTERRUPT NET ON.

Protože mi není známo, že by se někdo zatěžoval tím, aby MSX, Amstrad CPC, Sord m5 nebo podobné počítače vybavoval sítí (i když třeba pro profesionální produkty Sordu existovala propracovaná síť S-Net – 1 Mbps, shielded twisted pair, dosah 1 km s opakovači, kapacita 32 stanic a 128 terminálů, počítače se připojovaly k síťovým krabičkám přes RS-232), ba dokonce třeba Atari ST, podíváme se blíže k nám.
Kupodivu ač nebyly za socialismu počítače běžně a snadno dostupné, k těm, co se u nás konstruovaly, se síťová řešení objevila.

Ne u všech. SAPI-1 bylo určeno na sběr dat jako samostatná stanice a není mi o síti pro něj nic známo.

Už u Ondry se ale síťové řešení objevuje. Ačkoli šlo o nerozšiřitelný počítač, objevuje se u něj síť dodatečně, s novou ROMkou – využívá dva nevyužívané signály pro tiskárnu. V ROM Ondry je podpora pouze pro SAVE a LOAD souboru – podle jména souboru při nahrávání se použije buď kazeťák, nebo (pokud jméno začíná znakem #) síť. Stejně jako u původního ZX Netu, musí být vysílající a přijímající počítač na komunikaci připraveny a do dokončení operace se neděje nic jiného.
Nelze ovšem přes síť posílat kanálové informace jako u ZX Netu a tak zajišťovat třeba síťovou tiskárnu, posílání zpráv a podobné služby.
Současným problémem Ondry je, že není známo, jak by měl vypadat síťový hardware. Propojení dvou počítačů pomocí drátu je ještě jasné, ale když už mají být tři – jak je zapojit? Bude potřeba přidat ještě něco?  Lze přitom využít zapojení tranzistoru třeba ze Sinclairu QL nebo ataráckého BeWeNetu?

Počítače TNS už ale byly vybaveny síťovými kartami s několika konektory DIN, které umožňovaly vzájemné propojení, které je vidět v dobové reklamě.
Na počítačích TNS bylo možné provozovat nejen standardní CP/M 2.2, ale i TNS-DOS, což byla CP/M upravena tak, že po TNS síti bylo možno sdílet soubory – bylo možné přesměrovat diskové operace z lokální disketové jednotky na disketovou jednotku jiného počítače (která mohla být opět odkázána na disketovku ještě jiného počítače, …), a vzdáleně tisknout.

Zdá se, že školství má na síťování větší vliv, než kancelářská praxe a business – protože i další síťové řešení bylo vyvoláno potřebou škol. Jednalo se o síť C271 ze Zbrojovky brno, zahrnující síťový hardware a stanice C2717 (Zbrojováček). Vlastně je to komplexní řešení, protože nejde jen o datovou síť, ale i rozvody signálu magnetofonu.
Síť se skládá se samotného vedení a rozbočovačů, rozbočovaře jsou zapojovány za sebou a připojuje se k nim dvojice stanic a „satelitní“ magnetofon. Síť je uvozena serverem (kam jsou zapojeny datové linky) a centrálním magnetofonem. Přepínače na rozbočovači určují, zda je připojen satelitní nebo centrální magnetofon, a ke které stanici je připojen magnetofon satelitní.
Z centrálního magnetofonu mohou všechny stanice jenom číst, na svůj satelitní magnetofon mohou i zapisovat.
Co se týče síťového software, je v ROM široká podpora – počínaje bootem ze sítě (první verze Zbrojováčka síť a jjeí podporu neobsahovala, počítač je ale možné upravit a vybavit i novou verzí ROM). Na tu navazují systémy Basnet a Felnet (jako třetí síťový software lze označit hru Manic Miner, která se po spuštění na jednom počítači distribuuje na ostatní ve formě bootu – okolní počítače tak stačí pouze zapnout a hra se na nich spustí).
Basnet je program, který umožňuje používat síť v režimu G-Basicu z PMD. Místo kazeťáku pracují stanice s disketovou jednotkou a tiskárnou připojenou k serveru. G-Basic upravený pro síť se za asistence programu Basnet nabootuje ze sítě (podobně, jako už zmíněná hra Manic Miner), Basic obsažený v ROM Zbrojováčku síťové operace nepodporuje. Serverová stanice má možnost vidět, jaké stanice jsou v síti zapojeny, stejně jako na Disciple si může vyžádat obsah jejich obrazovky nebo jim vnutit program. Dále si každý uživatel může na disk ukládat soubory a každý má svou tiskovou frontu (soubory uživatelů se odlišují číslicí v příponě, takže i když standardně se pro Basicový program používá přípona .BAS, programy síťových uživatelů mají přípony .B01 až .B15 a tiskové fronty .P01 až .P15 – jak je vidět z tohoto schématu od Romana Bórika, adresa je čtyřbitová, normálně se volí 4 odpory na kolíku zasunutém na sběrnici).
Program Basnet se dochoval (stejně jako Manic Miner) a čeká ho digitální archivace.
Felnet byla obdoba Basnetu, ale místo podpory PMD Basicu šlo o síťovou verzi CP/M, kdy bezdiskové satelitní stanice využívaly disk a tiskárnu serveru. Možnosti serverového programu (schopnost prohlížet obrazovku vzdálené stanice nebo jí vnutit program) byly zřejmě velmi podobné Basnetu.
Bohužel, Felnet je jedním ze dvou či tří programů, od nichž mi není znám žádný zachovalý exemplář (ty chybějící programy pro C2717 jsou FELNET a KERMIT; tím třetím je Agenda ředitele školy, kde jsou na dochovaném disku vadné sektory).
Jinak je třeba podtrhnout, že síť C271 jednoduchými technickými prostředky dosáhla opravdu dobré použitelnosti.

Pro PMD-85 vznikla síť PMD-70, její hardware je ovšem vzácný, asi se nedočkala hromadné výroby a praktického nasazení, využívá různých síťových modulů pro řídící stanici a podřízené stanice a není mi známo, že by se k ní zachoval nějaký software (Roman Bórik mne kdyžtak opraví). Znamená to ale, že snaha o síťování u TNS, C2717 a IQ-151 nebyla ojedinělá.

IQ-151 bych málem vynechal.
Zde byly opět dvě možnosti realizace sítě, podobně jako u C2717 nazvané Felnet a Variel (nebo též Basnet). Síť Variel byla realizována pomocí sériových modulů Sestyk, Felnet pak moduly SERI (které obsahovaly vlastní EPROM a nedaly se použít současně s Basicem – ovšem Felnet byl, stejně jako na C2717, síťovou verzí CP/M, pod kterým byl G-Basic nahrazen FELáckým Basicem-F), podle dostupných pramenů mohlo být ve Felnet síti 15 stanic podřízených a jedna řídící.
Na internetu je sice vystavena dokumentace k Felnetu, chybí tam ale, bohužel, zdrojáky (které by snad bylo možno použít i k portaci na C2717).