Stalo se mi, co už dlouho ne.

Věřte nebo ne, nejsem hráč, hry moc nehraju – i dřív jsem je raději tvořil (blbě) než hrál (ještě blběji).
Sice sleduju, že se objevují nové hry (pro Atari, pro Spectrum, …), občas nějakou zkusím, ale že bych nějakou začal hrát – a „hrát“ myslím způsobem, jaký jsme znali v 80. a raných 90. letech, kdy člověk v autobuse do školy měl krvavé oči a vyprávěl, kam se dostal v nějaké textovce, která mu zabrala celou noc, nebo do jaké obrazovky k rínu dohopsal v nějaké skákačce.

I když neignoruju herní konzole, na počítačích je pro mne důležitější jejich počítačovost, než schopnost hrát hry (i když výpočty, simulace a dokonce i databáze skladu nebo operační systém jsou svým způsobem taky jen sofistikované hry).

Dlouho se mi nestalo, že bych se podíval na novou hru a měl ten pocit, že od ní nemůžu odejít a odložím kvůli tomu i potřebný pravidelný spánek.
Tedy stalo se mi to, dnes.

Spectral Dungeons od nám neznámého rumunského autora nejsou proti grafickým perlám, které i na ZX Spectru vznikaly a vznikají, nic moc.
Kdyby nemělo Spectrum jen grafiku, vystačila by si hra i jen s textovým režimem.

Celé to připomíná Moriu, Rogue, NetHack a vůbec hry tohoto střihu (pokud si o nich chcete něco zajímavého přečíst, doporučuji seriál FSP protokol na Rootu).
I když je hra prakticky bez grafiky, i když byla vytvořena a zkompilována v Borielově ZXBasicu, i když je vyttvořena ve stylu her, které jsem sice zkoušel hrát, ale nikdy nevyhrál, má v sobě to, co v NetHacku viděli unixoví programátoři, kteří zanechávali vážné práce proto, aby mohli ve sklepení mlátit krysy a netopýry a uhýbat kostlivcům a skřetům. Takové kouzlo.

Opravdu jsem si řekl, že od hry hned tak neodejdu. Tak, jak to bývávalo před lety.
Naštěstí mi smrt únavou, hlady a dehydratací nehrozí, protože se mi už podařilo hru dohrát. Opravdu na jeden zátah (když nepočítáme přestávku, protože bylo potřeba dát dítě spát).
Projít deset pater do podzemí, najít zlatou sošku a vynést ji zase deset pater zpět, ano, je to fuška, ale mám to za sebou.

Což je na druhou stranu tak trochu škoda. Protože mne to prostě chytlo a teď už je zase konec.

No nic, zkuste si to taky zahrát.
Ale vůbec vám neslibuju, že vás to zaujme tak jako mne.
Možná se vám to dokonce ani nebude líbit.
Autor totiž slibuje, že Spectral Dungeons jsou „coffee break“ hrou, kterou lze dohrát za 40 minut.
No, trvalo mi to déle. Kdybych věděl, že hraju jen takový „rychlík“, kdybych nebral tu hru tak vážně, asi by se mne nezmocnilo takové nadšení. Asi by se do mne měl pustit spíš pocit méněcennosti, že mne dokázala nadchnout hra určená jako oddychovka. Hra pro malé děti.

No nevadí. Od stejného autora je tu i Escape from Cnossus.
Ten by měl být větší.

No snad mne zabaví aspoň pokus o portaci na Sinclair QL. Zdrojáky her jsou totiž dostupné, a tak to má být. Kéž by mi to vydrželo tak, jako to hraní, aby mne to nepřešlo dřív, než budu mít hotovo.

(P.S. – na webu No Time To Play jsem našel odkazy na další hry jiného autora, které jsem ještě nezkoušel – Ossuary, která je grafická, ale jinak podobná hrám od No Time To Play, Barbarians opět podobného ražení a Intergalactic Space Rescue.)