Hra, o které jste neslyšeli a ani neuslyšíte. Odkaz na konci článku.

Jo, některé věci na světě jsou zvláštní. A jiné jsou ještě zvláštnější.
Počítač dnes znamená především webmail, Skype, flashové hry, zábavná videa s kočičkami na TyTrubce a Facebook (a stahování filmů a wallpaperů).
Většinu těch věcí teď komentovat nechci. Fakt ale je, že speciálně Facebook v sobě integruje jak zprávy, tak chat, tak ty hry, a další věci. Sociálno lidí dnes z velké části dnes určují právě sociální sítě, fenomén, o kterém (zvláště v rozsahu Facebooku) nebylo před pár lety ani tušit.
Srovnávat ho s nějakou BBS je sice možné, ale Facebook vede počtem a skladbou uživatelů. Na Facebooku potkáte spolužačku ze základky, bývalou manželku a pomalu i vlastní babičku, což jsou osoby, kterým by výskyt na BBS potažmo IRC moc nehrozil.
A o čem nebylo tušit, to nám tehdy nemohlo ani chybět.

Může nám to ale chybět teď, když už o tom víme?
Facebook mne upozorňuje na schůzky Sinclair klubu, Facebook mne upozorňuje na srazy gymplu a základky, díky Facebooku předem vím, kdo tam půjde a kdo nepůjde, komu blije kočka, kdo si pořídil nové kalhoty, kdo složil advokátské zkoušky a kdo se tento víkend fotil na Tenerife.
Bez Facebooku bych asi byl asociál, který je střídavě v práci a doma a jinak nemá tušení, co se děje kolem.
Na druhou stranu to znamená, že během dne je potřeba hlídat své mailové účty, Facebook, v mém případě i Twitter a Google Reader jako RSS čtečku (která slouží zas jen k tomu, abych nemusel kontrolovat obsah dalších svých dvaceti oblíbených webů).

Otázka je, pokud odejdu s Facebooku, bude výsledkem asociálnost a ztráta vazeb, nebo naopak návrat do reálného světa a reálných vztahů?
Otázka se stává zvláště filozofickou v okamžiku, kdy jsou soociální sítě prodrátovány do reálného světa podobně, jako telefon, počínaje profesními profily na LinkedIn a konče tím, že bez Facebooku si ani neuprdnete – nebo sice uprdnete, ale nemůžete o tom napsat světu a tak se to nikdo nedozví (kromě toho, kdo sedí vedle vás a nemá rýmu).
Skoro si ani nepamatuju, jak jsme to na základce dělali, když jsme se chtěli po škole sejít – mobily samozřejmě nebyly, pevnou linku jsme jistě nepoužívali tak, jako americké puberťačky 80. let visící na sluchátku domácího přístroje nepřetržitě, a jak se nám to podařilo, že jsme nakonec byli všichni ve stejný čas na stejném místě, začíná být pomalu mystériem.
Asi se zařazuju mezi dinosaury, co nepochopili trend. Chybět na sociálních sítích? Nebýt na Facebooku? Kdybych se aspoň chodil vykecávat na nějakou BBS, kde by mne bylo možné zastihnout!
Přitom jako odchovanec Podrazu III věřím na počítačovou síť a uvědomuju si její obrovskou užitečnost. Jen se obávám, že astronomická data nasbíraná někde na Mururoa, zpracovaná švédským mainframem, analyzovaná ve Švýcarsku a zobrazující se na mém monitoru nejsou úplně to, k čemu vývoj dospěl, ale jen něčím, co na své cestě překročil.

Když jsme u toho Podrazu III, chtěl bych upozornit, na dobrodružný seriál BBC o počítačové kriminalitě té doby (ne dokument), nazvaný Bird of Prey, skládající se ze dvou řad po čtyřech padesátiminutových epizodách (1. řada Bird of Prey je z roku 1982, Bird of Prey 2 je z roku 1984).
Seriál, pochopitelně v českém dabingu, vysílala v roce 1985 i Československá televize pod názvem Dravci.
Pro spectristu je podstatné, že hudbu z tohoto seriálu (mírně upravenou, spíše asi verzi melodie z druhé řady) použil František Fuka do hry Pavla Kořenského Podraz na Indiana Jonese.
Zda stojí za to ho shlédnout, nevím, já ho neviděl, ale podle ukázek na TyTrubce to vypadá dobře. Že se mi nikde nepodaří narazit na českou verzi, to jsem čekal. Že ale bude tak těžké sehnat anglickou verzi (i když obč řady seriálu vyšly na společném DVD), to už mne poněkud překvapilo.
Ale to jsem odbočil.

To, co o odchodu z Facebooku zjistíte až úplně nakonec je to, že o tom najednou nemůžete na Facebook napsat. Hej hola, lidi, odešel jsem z Facebooku, jsem borec, co? – To se mi líbí. Sdílet.

Druhy odchodů jsou dva. Deaktivace účtu, kdy je prý účet „jakoby mrtvý“, ale kdykoliv se do něj můžete přihlásit (a on se opět „aktivuje“). V čem přesně to období do příštího přihlášení spočívá, to mi není známo. Nějak nevidím rozdíl mezi účtem, který čeká na moje přihlášení jsa deaktivován, a účtem, který čeká, až se do něj přihlásím prostě proto, že jsem nějakou dobu přihlášen nebyl.
Pak je něco jako zrušení účtu. V rozhraní Facebooku na to asi neexistuje žádný ovládací prvek, na rušící stránku se dostanete jen zadáním „rušícího“ linku. Po 14 dnů se účet chová jako „deaktivovaný“, tedy můžete ho zpětně aktivovat tím, že se prostě přihlásíte. Pak účet zmizí (a Facebook si samozřejmě všechna data ponechá).

Moje moderně-počítačová aktivita se tím zredukovala na civění do mailu a na RSS. Najednou se toho děje kolem mne o poznání míň. Žádný cvrkot na Twitteru, žádné kontrolování dění na Facebooku (vždyť bych si přihlášením zrušil odchod).
Na tohle si budu muset zvykat. Na to, že ten čas můžu využít na něco jiného, nějakou počítačovou archeologii nebo se vrátit k programování, nebo víc chodit s dítětem ven.

No, když jsme u toho, dneska na procházce jsme našli balónek. Nafukovací, s přivázanou německy psanou kartičkou.
Nejdřív mne to hrozně potěšilo.
Do práce jsem samozřejmě zapojil i počítač – adresa na kartičce nebyla moc čitelná a jak se ukázalo dodatečně, byla i zkomolená. Podařilo se mi ale najít správnou vesnici, podívat se, jak vypadá dům s bazénem odesílatelek (dvou malých holčiček), zjistit, jako co pracuje jeich matka a jakou má mailovou adersu, … no takové ty prkotiny.
Balónek uletěl asi 300 kilometrů.
Samozřejmě jsem nález balónku neohlásil mailem, ale vyfotil dcerku s nálezem v ruce a poslal normální papírový dopis (budu mít problém se známkou – dopis jako dopis jsem neposílal už ani nepamatuju, pošta se nejspíš od mých mladých let změnila na doručovatele upomínek, složenek a balíků, balíky se totiž stále ještě nedají poslat mailem).
No a pak mi došlo že je to sice hrozně milé, že bychom taky mohli vypustit svůj balónek, …
… ale že udělat to tak každý, budu sbírat balónky hráběmi a večery budu trávit psaním reportů kam který balónek doletěl (a rozesílat je už nejspíš nebudu poštou, ale normálně elektronicky, …).

A stejnou inflaci provedl Facebook.
Zatímco dřív byl Gopher a BBS místem a prostředkem pro setkávání a dorozumívání pár přátel z výzkumu a magorů od počítačů, kteří se s těmi ostatními dorozumívali prostě nějak jinak, od okamžiku, kdy je na Facebooku i vaše kočka, stojí to za prd, se všemi se komunikuje stejným prostředkem. Aneb, jak bylo řečeno v Úžasňákových – když bude moci každý být super, nebude super nikdo.

Mezi všemi těmi flashovými hrami, animovanými wallpapery a videi s kočičkami pak potěší, když někdo dělá něco opravdového.
Na jednom svém oblíbeném webu jsem narazil na odkaz, který mi připomněl Pagetable.com blahé paměti, když se ještě zabývala assemblerem 6502 a implementací Microsoft Basicu.
Nikdy nevydaná hra pro Apple II GS Super Merryo Trolls přináší blogový zápis, který si pozornost opravdu zaslouží (škoda je, že z hlavní stránky blogu není na článek o této hře vůbec odkaz, možná je to proto, že ještě není dopsaný a várka pěti kapitol nás možná ještě čeká).
Je to už hodně dlouho, co jsem četl něco tak normálního, jako článek o Super Merryo Trolls. Je to něco mnohem skutečnějšího a hmatatelnějšího, než moje filozofické plky. Něco takového jsem sám nenapsal už dávno. Ono to prostě v těch sděleních, kdo si ten den zrovna prdnul, dost zanikne.
No a pokud vás Apple II GS vůbec nezajímá? Stejně si to přečtěte.