Jsou mezi námi. Okrajové platformy. Není všechno jenom ZX Spectrum, Atari 800 a Commodore 64, které zná nebo má každý.

Díky historickému vývoji a geografické poloze jsou u nás ty ostatní, jako Amstrad/Schneidery, Sharpy MZ a Sordy, poněkud vzácnější. Nemluvě o Apple II, které je mainstreamovou platformou za oceánem a u nás se vyskytuje jen v pár kusech, nebo strojích od Acornu – zatímco britové o Acorn Proton zakopávají na školách, pro nás je „BBC Micro“ něčím tajemným.
A Enterprise, to už je úplné mystérium, které oprašují sběratelé pod vitrínkami a ani používatelé počítačů z tehdejší doby nějak nevědí, co s ním vlastně dělat.

Takovými méně běžnými a málo známými platformami jsou i Acorn Electron nebo Commodore 264 (což je řada zahrnující Commodore 16, 116 a Plus/4).

Jejich historii možná znáte, ale připomeňme si ji – něco už možná znáte z článku, který na blogu vyvěsil Factor6.
(Fakt jsem se snažil napsat to bez mezery. Jestli přijde s tím, že se správně píše s mezerou, tak se asi možná naštvu.)

Řada je výsledkem zajímavého váhání a experimentování managementu Commodore.
Počítač měl být levný, z toho rezultuje malá RAM 16 kB, u modelu 116 i gumové hmatníky tlačítek klávesnice. A samozřejmě čip integrující zobrazování a jednoduchou tvorbu zvuku (2 kanály bez hlasitosti) na jednom křemíku.
Počítač měl být určen pro vážnější práci – pro lidi, co se chtějí s počítačem seznámit, programovat, psát texty, …
Jeden z prvních náznaků toho, že hráči budou vyžadovat nabušenější platformy, zatímco pro vážnou práci není potřeba tak výkonný a vybavený hardware.
Zřejmě ale předpokládali, že pro seriózní zobrazování bude potřeba hodně barev – čip TED jich umí vykouzlit hned 121 (16 odstínů 8 barev, což je 128, z toho ale  jedna sada osmi „zhasnutých“ barev je černá). Tím dokáže řada Commodore 264 zobrazit zhruba to, co osmibitové Atari (které umí s čipem CTIA zobrazit 128 a s čipem GTIA 256 barev).
S neohrabanými zvukovými možnostmi, které i oproti tříkanálovému VIC-20 představovaly krok zpět, to dost kontrastuje. Počítač sice nemá hardwarové sprity, které by usnadnily tvorbu akčních her, ale mnohobarevné hry by jistě vypadaly dobře. Lepší ozvučení by jim jistě pomohlo zvláště v pozdější době, kdy si lidi už zvykli, že součástí her je i krásná hudba od talentovaných hudebníků. Bohužel, v počátečních časech se ozvučením her myslelo několik zvuků a případně krátká trapná melodie, na kterou TED bohatě stačil.
Aby vás to ale moc nepletlo – na možnosti TEDa se podařilo přiohnout třeba hudbu z Commanda, která tak v jedné z verzí během hraní hraje, a existující dema pro Plus/4 vás přesvědčí, že i s dvěma kanály se dá dosti vyblbnout.
(Přesto jsem si říkal, že by tento počítač byl ideálním cílem pro nám již známý interface s čipem OPL. Zde víc než na Commodore 64, jehož SID zvukově není zdaleka tak omezený, jako TED, by vynikly možnosti FM syntézy.)

Model Commodore 116 (prodávaný pouze v Evropě) s gumovou klávesnicí byl doplněn modelem Commodore 16 ve stejné krabici a se stejnou klávesnicí, jako VIC-20 nebo Commodore 64.
Do obou modelů lze nainstalovat 64 kB RAM, a tím se stanou prakticky totožnými s pozdějším 64kB modelem Plus/4 (který odlišuje ještě přítomnost User portu).
Plus/4 má klávesnici provedenu podobně, jako ostatní Commodory – vodivé gumičky pod hmatníky spínají kontakty na desce plošných spojů. Hmatníky u Plus/4 jsou zřejmě stejné, jaké má klávesnice Amigy.
Nejkvalitnější klávesnici má snad Commodore 16. Na „gumovou“ klávesnici C116 si uživatelé stěžují, ale já měl problémy i s klávesnicí Plus/4, kde tlačítka nechtěla na stisk odpovídat. Na internetu se píše, že je to častý problém způsobený zaprášením, a že důkladné vymytí pomůže – zkusil jsem to (což znamenalo rozšroubovat krom šroubů držících klávesnici i asi šestadvacet zcela titěrných šroubků), k nějakému výsledku to sice vedlo, ale ideální to stále není (neustále se musí na obrazovce kontrolovat, jestli počítač stisk tlačítka přijal, jinak při psaní vypadávají písmenka).

Existence modelů s 16 kB a 64 kB RAM (což je rozdíl čtyřnásobku) předznamenává i existenci her pro 16 kB a 64 kB.
Těch pro 16 kB je dost a nejsou všechny špatné, i když 64 kB nabízí logicky vývojářům víc možností.
Stačí se podívat například na 16 kB a 64 kB verzi Saboteura – 16 kB verze je spíš parodie.
Naopak třeba Legionaire nebo Gunlaw, což jsou 16 kB variace na Commando, nejsou vůbec špatné hry (snad jen možná nejsou tak dlouhé, jako původní Commando).
I když si do počítače doplníte plných 64 kB RAM, takže vám půjde pustit všechno, je potřeba na původní omezení pamatovat a neproklínat autory, kteří se snažili nacpat do 16 kB co nejvíc, že nezkusili hru vylepšit zaplácnutím dalších 48 kB RAM.
Oni třeba jen prostě počítali s uživateli, kteří tolik RAM mít nebudou.

Řada Commodore 264 používá verzi Microsoft Basicu podivně nazvanou Basic 3.5.
Basic 4.0 (z řady B a obchodních modelů PETu) je totiž starší, než verze 3.5.
Commodore Plus/4 má v ROM umístěn ještě kancelářský balík „4-in-1“, který je ale pochybných kvalit, s mnoha omezeními a jeho ovládání je neintuitivní.
Basic 3.5 obsahuje diskové příkazy, jako DLOAD nebo DIRECTORY. Poradí si ale i s příkazy Basicu 2.0, který známe z VIC-20 nebo Commodore 64.
Pro C264 byla sice určena „černá“ disketová jednotka Commodore 1551 připojená paralelně přes Memory expansion slot, pracující rychleji než sériové disketovky, řada 264 ale umí pracovat i s disketovkami připojovanými přes sériový IEC – takže není problém připojit čtečku SD karet určenou pro Commodore 64. Jen se v takovém případě hodí aspoň vyměnit Kernal ROM v počítači za Jiffy DOS, který, když už nic jiného, značně komunikaci se SD2IEC urychlí.

Trochu problém bude spíš s joysticky – konektory jsou miniDIN (canony se údajně na původní desku nevešly) , takže je nutné sehnat buď joysticky určené speciálně pro C264, nebo si vyrobit či sehnat redukci.

Programy včetně utilit a hlavně hry lze nalézt na webu Plus/4 World, kde si lze vybírat i podle screenshotů.
Ve světle událostí poslední doby, kdy byl po útoku právníka zastupujícího majitele „autorských“ práv po firmě Atari zlikvidován největší a nejlepší ataristický archiv na webu atari.fandal.cz, ovšem doporučuju takovéto archivy postahovat raději celé, bez nějakého velkého přebírání.
Nikdy nevíte, jak dlouho budou ještě fungovat, a v jakém rozsahu budou fungovat.
(To je i důvod, proč jsem přestal dávat k příspěvkům obrázky. Sice by to lépe využívalo možnosti hypertextu, člověk by hned vizuálně viděl, o čem vlastně čte, aspoň by ty haldy obrázků, co jsou k nalezení na netu, měly trochu využití – ale zase by na mne mohl přijít nějaký kokot s autorskými právy.)

Hodně práce provedli zejména Maďaři, pro které levné obskurní výprodejové platformy, jako Commodore 264 nebo Enterprise, byly cenově přijatelnou vstupenkou do světa počítačů západní kvality.
Hodně her je převedených z Commodore 64, což sice dává smysl z hlediska toho, že commodoristi měli vztah ke strojům stejné značky, technicky jsou ale mezi těmito stroji dost velké rozdíly a převod třeba ze strojů od Acornu by mohl být díky podobnému řešení framebufferu (bez HW spritů) jednodušší.

Dem pro C16/C116/Plus4 ke stažení  na Pouetu taky není úplně málo. Hlavně ohledně zvuku předvádějí, jaké maximum lze vytřískat ze dvou kanálů bez hlasitosti.
(I když, budu se opakovat – OPL čip by tomuto stroji slušel. Možná víc, než předražená SID karta, která dává samozřejmě zvuk stejný, jako Commodore 64, které trochu připomíná Sovětský svaz, který je náš vzor – čímž poněkud mizí jedinečnost platformy.)

Rozhodně jde, v kontextu ostatních osmibitů, o zajímavou, hlavně co se týče grafiky a barev, i když menšinovou platformu.
Tvorba pro černé Commodory je stále živá, dem a utilit je dostatek, zásoba her sice nemůže soutěžit se ZX Spectrem nebo C64, ale je rozhodně z čeho vybírat.
Kdybych se měl v někdejších časech rozhodovat, zda si pořídím C116 za 99 dolarů, nebo C64 za několik stovek (a netrápil se výběrem něčeho jiného, třeba ZX Spectra), nebyla by levnější volba nutně horší volba.