Na východ od našich hranic, tam, kde Rusové dávají dobrou noc, tam mají taky počítače. Ale ne vždy tomu tak bylo.
Na západě to bylo jednoduché.
Z prvních pokusů (Zuse Z3, Harvard Mark I, Eniac) rychle vznikl první skutečný počítač (Baby/SSEM), jeho komerční realizace (Manchester Mark I a Ferranti Mark I) a další počítače (EDSAC, UNIVAC, …).
Postupem doby to dospělo až někam k počítačům IBM/360 a IBM/370, jejichž ruské napodobeniny zvané JSEP (jednotný systém elektronických počítačů, rusky „jedinaja sistěma“) se používaly později i u nás.
Takový typický počítač zabíral asi tak jednu místnost, proto i ten výstižný název „sálový počítač“.

V šedesátých letech přišla firma DEC s počítačem, který by bylo možné označit jako laboratorní.
Aby to nebyla obrovská kráva za spoustu prachů, ale skladný pomocník, kterého si může taková laboratoř dovolit, byl jeho návrh co nejjednodušší – prostě tak akorát, aby se na tom ještě dalo něco dělat, ale aby tam nebylo nic navíc.
Počítač DEC PDP-8 uměl celých 7 (sedm!) instrukcí.
Počítač byl dvanáctibitový (proto se u něj s výhodou zavedlo používání osmičkové soustavy – a zkuste hádat, co má osmičková soustava společného s dvanácti bity), měl jen jeden jediný registr – akumulátor, neměl zásobník, a způsob, kterým zajišťoval návrat z podprogramů, neumožňoval reentranci ani více vstupních bodů do rutin (protože při skoku na subrutinu ukládal návratovou adresu do prvního wordu subrutiny, na adresu ukazovanou skokem, odkud si ji pak na konci rutiny programově vyzvedl a provedl podle ní skok zpět).

Původně byl počítač sestaven z jednotlivých tranzistorů a velký byl asi jako malá lednička, jeho další inkarnace pak již používaly integrované obvody (na úrovni 74xx hradel) a dosahovaly velikosti zhruba mikrovlnky.
Takový jednoduchý procesor si potom, při nástupu mikroprocesorů, o převod na křemík přímo říkal – a tak se taky stalo, procesory Harris 6120 a jim příbuzné nejsou nic jiného, než PDP-8 vtěsnané do jednoho čipu.
DEC pak tímto procesorem zkoušel osazovat své stroje DECmate, což byli přímí pokračovatelé PDP-8 s tím rozdílem, že PDP-8 se (vzdáleně) připojovalo k terminálu s obrazovkou a klávesnicí, zatímco DECmate byl terminál s klávesnicí, který měl ve svých útrobách připojené miniaturizované PDP.

Počítač původně neobsahoval mikroprocesor, ale procesor, a bylo tudíž možno „vstupovat mu dovnitř“ a například číst nebo měnit obsah registrů (tedy jednoho registu – akumulátoru a jednoho PC registru). Proto byl počítač vybaven na čelní stěně LED diodami, které ukazovaly stav zvoleného registru, či obsahu paměti, a krásně blikaly.
První verze měla LED diod více, a zobrazovala vše naráz, pozdější verze (jako PDP-8/E) měly diod již méně a k tomu rotační spínač, kterým obsluha určovala, co se má na LED diodách zobrazovat.

Přítomnost LEDek a spínačů byla koneckonců nutnost, protože počítač neměl žádnou pevnou paměť (ROM) s firmwarem nebo booterem, takže po zapnutí počítače bylo třeba zastavit jeho běh, pomocí spínačů vložit do paměti loader, jehož spuštěním se teprve začal nahrávat operační systém. Jak se to provádělo, to si můžete prohlédnout
ZDE.

S nástupem mikroprocesoru není něco takového možné, nelze hrabat dovnitř pouzdra, proto již pozdější stroje (DECmate) mají svůj firmware v ROM a bez diod se obejdou.

Počítače s mikroprocesorem, které měly čelní panel s LED diodami (jako Altair 8800, IMSAI 8080 nebo Altair 680), tak neumožňovaly zkoumat a měnit obsah jednotlivých registrů, jako to uměly stroje PDP, ale jen paměti – opět proto, že tyto počítače neměly žádnou ROM a bylo nutno „nějak“ do paměti dostat aspoň krátký loader.

Ještě než svět dospěl dál, připravil DEC silnější, šestnáctibitový počítač, který byl pravým opakem svého sourozence.
 
(Hádejte, kdo jsou ti dva na obrázku)

Zatímco PDP-8 mělo 7 instrukcí, aby se maximálně ušetřilo a srazila se cena dolů, PDP-11 mělo instrukční soubor hodně bohatý, využívalo hodně indexace, preinkrementace, postdekrementace a další vymoženosti – což mimo jiné ovlivnilo další vývoj v tom, jak vypadal jazyk C, který na PDP-11 spolu s UNiXem vznikl.
Céčkovské preinkrementace, postdekrementace a další jsou v jazyku zahrnuty proto, že na PDP-11 bylo možno realizovat je JEDINOU INSTRUKCÍ, a autor jazyka ho proto vybavil nástrojem, kterým by programátor překladač upozornil, že právě tuto variantu instrukce má použít.

Rusové tento počítač (narozdíl od PDP-8) hojně kopírovali a jejich systém SMEP (systém malých elektronických počítačů) stál zpočátku právě na klonech PDP-11, i když neprovozovaných na UNiXu, ale na původním operačním systému RTOS-11 („realtime OS“).
A dále si PDP-11 vykoledovalo, že ho zkusili nacpat do mikroprocesorového pouzdra.
Procesoru a počítači z něj odvozeného se v Americe říkalo LSI-11.

Koneckonců, počítač, na kterém vznikl Tetris, nebylo opravdové skříňové PDP-11, ale Elektronika 60, která byla kolem kopie mikroprocesoru LSI-11 postavena. Ta by se, nebýt toho, že byla v racku spolu s disketovými jednotkami, dala považovat za desktopový počítač.
(Screenshot původního Tetrisu psaného v Pascalu, v textovém módu, kde jsou kostičky složeny z levé a pravé hranaté závorky, je třeba TU).
Když už měli Rusové procesor takový, že ho mohli v podobě Elektroniky 60 provozovat jako normální PDP-11, museli toho využít v nastávajícím nástupu domácích osmibitových počítačů.

Jak víme, domácí počítače za socialismu, to bylo něco nepředstavitelného.
Každá země RVHP měla přidělen procesor, který směla používat, a vzniklé počítače pak nebyly příliš domácí či osobní, ale spíše kolektivní, školní, kroužkové a podobně.
V době, kdy u nás vznikaly SAPI-1, PMD-85, a v přípravě bylo IQ-151, v době, kdy Bulhaři si vyráběli kopie počítačů Oric a Apple II, v té době se i Rusové rozhodli vyrobit „domácí“ počítač.
A za základ jim měl posloužit právě šestnáctibitový procesor К1801ВМ1, jak se jejich odvozenina jmenovala.
Tak vznikl první počítač řady BK („bytovoj kompjuter“, bytový či domácí počítač), BK-0010.
(Pozor, nebyl to vlastně první BK počítač, tím byl BK-001, ale ten byl klonem PDP-9, nikoliv PDP-11).

Počítač měl, aby byl co nejlevnější, membránovou klávesnici.
Ta, protože byl ruský, měla popis azbukou, a protože byl kopie amerického PDP-11, dalo se klávesami RUS/LAT přepínat na latinku.
Opravdu měl architekturou s PDP-11 leccos společného.
Co ale bylo jiné?
Neměl externě připojovaný monitor, ale část paměti vyhrazenou jako VideoRAM.
Kromě textového módu, který využívají programy portované z PDP-11, měl i grafiku, a to hned dva módy – monochromatický a čtyřbarevný.
Tato verze měla 16 kB RAM.
Na zvuk měla jednoduchý pípák a používal jazyk, který byl přeportován z PDP-11, zvaný Focal.
Chyběly disketovky a počítač se připojoval k magnetofonu.
Nicméně, později se diskové řadiče objevily, a jakkoliv se ruské systémy, které se na nich používaly, jmenovaly (třeba ANDOS), byly jednoduchým portem RTOS-11 (tedy krom portu UNiXu, který pro Elektroniku BK taky existuje a nemá pochopitelně s RT-11 nic společného).
 
Nicméně prodávat v osmdesátých letech počítač, kde se pracuje ve Focalu, nebyl dobrý nápad (to zjistili i autoři Jupiter Ace, který používal jinak výborný jazyk Forth).
Focal (FOrmula CALculator) byl velmi jednoduchý interpretovaný jazyk, kde povely byly jednopísmenné (F jako FOR a podobně).

Nová verze, Elektronika BK 0010-01, měla jednak opravdovou tlačítkovou, byť stále mizernou klávesnici (asi jako když máte zaseklé klávesy na Didaktiku M), druhak RAM 32 kB, a hlavně se Focal přestěhoval do externího modulu a v počítači byl zabudován Basic.
Protože je v Rusku módou pojmenovávat kdeco podle jejich měst (asi aby na sebe v té velké zemi upozornili), jmenoval se tento basic Vilnius Basic (takže vlastně nebyl ani doopravdy ruský).
A stejně si myslím, že to byl zase jen port existujícího runtime compileru basicu z PDP-11.

Aby toho nebylo málo, Rusové dále zdokonalovali.
Další počítač, Elektronika BK 0011 (to už začala vlastně 90. léta) měl 128 kB paměti RAM, ale hle – najednou měl jinak zapojený zvuk a tak programy, určené pro BK 0010, jely na BK 0011 bez zvuku.
Tuto featuru odstranil až model BK 0011M, tam už byl zvuk zapojen zase hezky postaru.
Dále vlastně zavedl i připojení disketových jednotek (ty se daly ale připojit i ke starším modelům).
BK 0011 také měl (byť se ojediněle dá najít i u některých pozdějších sérií BK 0010-01) zvláštní ROM sloty, skryté pod posuvným víkem po levé straně klávesnice. Místo konektorů pro cartridge byly přímo patice pro ROMky.

Dema pro BK-0010/11 najdete ZDE.
Některá lze najít i na Youtube:
Technological Dreams
Ray Dreams

No a k čemu nám to celé je?
K ničemu.
Rusové jsou jaksi svět sám pro sebe, dostat nějaké informace od nich je stejně těžké jako dostat nějaké informace k nim. My tyhle jejich počítače neznáme a oni zas naopak znají ty svoje a ne tolik ty naše, případně si s těmi našimi dělají, co chtějí.
Používat dnes počítač, který komunikuje jen s magnetofonem,
nemá valný smysl, nehledě na to, že bez disku neuchodíte ten UNiX, který dělá tenhle počítač tak zajímavým (kdo by nechtěl vyzkoušet původní UNiX pro PDP-11?).
Disk k počítači neseženete a Rusové vám neřeknou, jak ho připojit.
To už máte jednodušší stáhnout si emulátor a vyzkoušet si všechno hezky všetně disku, včetně UNiXu, všechna dostupná dema a hry, pěkně v pohodlí emulátoru, bez složitého dopisování si v azbuce, bez posílání počítačů přes celnici, protože potom zjistíte, že BK má sice výstup na televizi (černobílý videovýstup) a barevný monitor (RGB) na standardním DIN pětikolíku, ale nestandardně zapojený, jinak než na československých počítačích a televizorech, takže všechny kabely jsou vám na nic.
Ozkoušeno na vlastní kůži.
Nicméně, ať žije PDP-11 a jeho klony!