O ustavení montáže už řeč byla.
Ale tam jsme si ve videu ukazovali alignment jen “nasucho”, ve dne.
Má-li se to podařit i za tmy?
Tož si dejme nějaký cíl, třeba najít pěkný objekt a zabrat jej na kameru.
Netřeba prohledávat oblohu a “zametat” dalekohledem, počítačové navádění totiž opravdu funguje.
Montáž na principu “ukaž mi několik cílů, které vidíš, a já ti pak ukážu ty, o kterých vím” najede na žádaný objekt zatraceně přesně, nebo alespoň tak, s jakou přesností proběhlo její ustavení a zarovnání.
Mějme planetární mlhovinu.
Planetární mlhoviny, jak známo, mají s planetami společného jen to, že to nejsou body jako hvězdy (nebo “asteroidy” – hvězdám podobné), ale jsou to malé kotoučky, jako planety, jen mnohem méně svítivé a více mlhavé.
Svou zdánlivou velikostí ale připomínají kotoučky planet tak věrně, že jedna z nich se dokonce nazývá “duch Jupiteru”, neb vypadá jako velmi slabý … nu, prostě duch Jupiteru.
Jiná se zas jmenuje mlhovina Saturn, hádejte proč.
Vznikají v průběhu života hvězdy odmrštěním vyhořelé jaderné “obálky” – nejde o výbuch v pravém slova smyslu jako u supernov, hvězda nezaniká a často je jako bílý trpaslík k nalezení ve středu mlhoviny.
Jde o objekty poměrně krátkodobé – jejich životnost je asi deset tisíc let.
Jejich hlavní viditelnou složkou je modrozelené světlo ionizovaného kyslíku v čáře O III.
Jedna z planetárních mlhovina Messierova katalogu, M57, spíš než planetu připomíná kroužek nebo prstýnek a je i menším dalekohledem dobře viditelná.
Chtějme tuto mlhovinu vidět nebo zobrazit na kameře.
Z toho, co víme od minule, provedeme tyto kroky:
Ustavíme montáž pomocí polárního hledáčku na Polárku, tedy aby k ní směřovala osa rektascenze.
Polárka je na obloze i pouhým okem dobře identifikovatelná (vzpomeneme si na populární šestinásobné prodloužení zadní osy asterismu Velký vůz) a na správné místo v polárním hledáčku (které nám může prozradit utilita zabudovaná v montáži stejně dobře jako mobilní aplikace) ji tak dostaneme snadno.
Protože hledáček zvětšuje, pomáhá sledovat Polárku oběma očima – jedním přes hledáček, druhým širokoúhlejším pohledem přímo na oblohu, obraz polárky na obloze se musí dostat do centra hledáčku v druhém oku (kde se pak objeví i druhá Polárka).
Dalekohled pak mějme v základní, parkovací poloze (tu se lze dozvědět v manuálu).
Zvolíme zarovnání, alignment, řekněme že na dvě hvězdy, pokud věříme tomu, že je montáž správně polárně ustavena, a montáž nám nabídne výběr hvězd.
V tomto případě první nabízená byla Vega ze souhvězdí Lyry.
To se hodí, protože pak budeme najíždět na M57 rovněž v souhvězdí Lyry, tak bude výhodou, že je zarovnáno zrovna na tuto oblast oblohy.
Pokud bychom si mysleli, že nabízená hvězda nevyhovuje (třeba je schovaná za budovou), je obvykle možné vybírat ze seznamu nějakou jinou vhodnou.
Montáž tedy najede tam, kde si mysí, že se nachází Vega.
Že je poněkud vedle, to lze zjistit snadno.
Ovšem s pomocí hledáčku (při natáčení byl použit laserový “red dot” hledáček s červenou tečkou) lze nahrubo a potom pomocí okuláru s delším ohniskem (a menším zvětšením, ale dostatečně širokým zorným polem) najemno dostat požadovanou hvězdu do středu zorného pole a potvrdíme klávesou ENTER.
V tomto případě montáž vybere a začne najíždět na Altair.
Opět je dost vedle.
Stačí ale zopakovat proceduru s hledáním pomocí hledáčku a pak okuláru a nasměřovat montáž a dalekohled na hvězdu přesně.
Velmi tomu pomáhá možnost měnit rychlosti pojezdu montáže, rychle pro velké hrubé přejezdy, pomalu pro přesnější jemné najetí.
(U montáží SkyWatcher se rychlost obvykle mění delším podržením klávesy 2 a pak stiskem čísla rychlosti 1-9, u ne tak sofistikovaných montáží iOptron se tak děje delším podržením čísla zvolené rychlosti 1-9.)
Altair v zorném poli potvrdíme stiskem klávesy ENTER.
A pokud nechceme setrvat u jeho pozorování, můžeme si navolit objekt, který chceme.
V tomto případě tedy M57.
Montáž má nyní přesnější představu, kde co na obloze je (však jsme jí už taky ukázali polohu dvou cílů).
Po zvolení M57 tedy najede tak přesně, že je mlhovina viditelná prakticky uprostřed zorného pole (M57 je v dalekohledu dobře okem viditelná i na špatné obloze na okraji Prahy) a po výměně okuláru za kameru ji máme i v zorném poli kamery (v tomto případě nechlazené planetární dvoumegapixelové kamery SVBony SV305, která sice není na objekty hlubokého vesmíru určena, ale dokáže je díky schopnosti dlouhých expozic zachytit).
Zbytek je už pak jen hraní si se zaostřením a s nastavením kamery, než se nám na displeji vyloupne krásně barevný, namodralý kroužek této planetární mlhoviny (obraz planetárky a okolních hvězd by nebyl máznutý, kdyby si vůl v klobouku omylem nevypnul během snímání tracking.)
A abych nezapomněl, video!
Video najdete TADY!