Srovnání výkonu SVBony SV105 na M42 několika dalekohledy.

Prostě, planetární kamery jsou na Měsíc a planety, na DSO jsou chlazené astronomické kamery.

Jak to ale dopadne, když na DSO chceme použít levnou planetární kameru?

To, že je nechlazená, by tolik nevadilo, ovlivní to vyčítací šum při zahřívání čipu, ale vzhledem k mnoha jiným nectnostem jde o podružnost.

Planetární kamery mívají menší pixely, aby dosáhly lépe detailů, do menší plochy pixelu ovšem hůře chytají světlo, zrovna ale použitá SVBony SV105 má pixely obří, 3 μm, což se moc neliší od běžných 3,6 μm u CCD kamer.

Pokud něco vadí, je to omezení expozičního času.

Nejdelší expozice, kterou použitá kamera SVBony SV105 zvládne, je 500 ms a víc už ani milisekundu!

(Mnohé planetární kamery umožňují snímání i do 2000 ms, jiné, i poměrně levné, umí až 16 minut.)

Pro samotný způsob snímání je podstatné, v jakém oboru spektra snímaný objekt vyzařuje.

Hvězdy vyzařují ve spojitém spektru, tedy i útvary z nich složené, hvězdokupy a galaxie.

Ty pak má smysl fotografovat přes širokopásmové barevné filtry RGB monochromatickou kamerou, případně u jasnějších objektů bezproblémově na barevnou kameru (přes Bayerovu masku na čipu).

Reflexní mlhoviny vyzařují odražené světlo hvězd, ale emisní mlhoviny, zářící vlastním světlem (jako zrovna M42 v Orionu), vydávají záření převažující ve třech spektrálních čarách – nejvíce H alfa (červené světlo vodíku) (asi sedm objektů severní oblohy svítí výrazně i v modrozelené H beta), dále SII (tmavší červené světlo síry) a OIII (modrozelené světlo kyslíku).

Červená, červená a modrá není moc barevná škála, ale snímáním přes úzkopásmové filtry se objekt zvýrazní a oddělí od jiných rušivých zdrojů světla, při zpracování jde potom posunout barevný prostor místo jen modré a červené (čemuž se říká bicolor) do RGB složek falešných barev (Hubbleův dalekohled používá paletu H alfa zelená, SII červená, OIII modrá, kvůli převaze H alfa záření, aby nebyl obrázek moc zelený, se váží v poměrech 1:6:3; Francie a Kanada používají pro změnu paletu H alfa červená, SII modrá, OIII zelená).

M42 je naštěstí objekt tak jasný, že jej lze i barevnou kamerou nebo fotoaparátem snímat, od nějakých 15 sekund expozice se začnou objevovat i barvy, zhruba dvou- až šestiminutovou expozicí dosáhneme krásného obrázku.

Chtěl jsem původně srovnání s chlazenou monochromatickou kamerou schopnou delších expozic, ale Microsoft byl proti a napsal svoje Windows schválně tak, aby kamera tehdy, kdy to zrovna potřebuju, nefungovala.

Tak tu máme tedy jen SV105.

Expozice 500 ms je sice moc krátká na to, aby se projevily barvy, ale aspoň tím bude obraz podobnější tomu, co je v tom kterém dalekohledu opravdu vidět.

Pro snímání DSO potřebujeme tři věci:

1) kvalitní obraz, bez vad, ploché korigované pole (obraz pro pozorování je korigován tak, že je nejkvalitnější na ose, zatímco obraz pro fotografování je kvalitní až do okrajů, což se ale projeví znevýhodněním na ose).

2) průměr.

Průměr chytá fotony, a čím větší, tím nalapá víc, průměr ničím nenahradíš.

Hodí se velký relativní otvor, který ale zvýrazňuje vady soustavy (barevnou vadu, kolimaci atd).

Na pozorování nemá relativní otvor tolik vliv, ale při fotografování ubírá malý relativní otvor úměrně fotony.

Ideální je tedy dalekohled s kratším ohniskem a větším průměrem, který je ale v závislosti na své konstrukci náročnější na seřízení.

3) kvalitní snímač, nejlépe chlazená astronomická kamera, mimo nejjasnější objekty raději monochromatická s filtry než barevná (barevná, OSC, „one shot colour“, má tu výhodu, že RGB snímek pořídí jediným záběrem, zatímco monochromatickou je třeba snímat odděleně přes filtry a pak několik monochromatických obrazů skládat dohromady do barevného prostoru; na druhou stranu zkoušet fotit OSC kamerou úzkopásmo je celkem kravina).

M42 je poměrně jasný, ne moc malý objekt – většina DSO objektů (kromě „planetárních“ mlhovin a vzdálených galaxií) bývá plošná, některé objekty zabírají i velkou plochu oblohy (například Barnardova smyčka prakticky celé souhvězdí Oriona), ale narozdíl od M42, což je vypalovačka, jde o objekty slabé – není tedy potřeba honit zvětšení, ale sbírat fotony.

Koneckonců myslím, že to potvrzuje i naše srovnání.

Takže jaké jsou možnosti volby dalekohledu ohledně fotografování?

* krátkoohniskový refraktor, velmi korigovaný jak stran barevné vady, tak rovného pole.

* newton fotografické kvality, tedy s korigovaným polem a korekcí komy.

* ritchey-chrétien, zrcadlový dalekohled skvělých kvalit stran korekce pole, i když mechanicky s obtížnější kolimací.

* krátkoohnisková Schmidtova komora, například v podobě velmi krátkoohniskového dalekohledu RASA s kamerou umístěnou místo sekundárního zrcadla.

* pro milionáře vyloženě fotografické konstrukce jako ricardi-honders a podobně.

Ve srovnání se ocitly tyto dalekohledy:

Bresser Skylux 70/700 („lidlskop“), achromát – průměr je dostatečný, aby byla mlhovina vidět, ale relativní otvor f/10 je poměrně malý (i když díky němu nevypadá tak hrozně barevná vada) a vyloženě rušivě působí mechanické nedostatky plastového výtahu.

Celestron AstroMaster 76/700, newton – výsledky dá podobné jako Skylux, bez barevné vady, ale i zde se projevují mechanické nedostatky hlavně při ostření.

Stellarvue 80/480, „malokuk“ achromát – krátkoohniskový, takže s větší očekávatelnou barevnou vadou, nicméně širokým zorným polem, velkým relativním otvorem f/6 a tím i lepším chytáním fotonů, takže mlhovina bude sice malá, ale dobře zobrazená, výhodou je i pevný 2″ okulárový výtah, který ale nemá jemné ostření.

Bresser Messier MC 127/1900, maksutov-cassegrain – s minimální barevnou vadou, dlouhým ohniskem, které dobře zvětšuje, i se slušnou aperturou, ale malým relativním otvorem skoro f/15, takže mlhovina bude vidět sice velká (včetně rozlišení hvězd trapézu), ale slaběji.

Bresser Messier 152L/1200, achromát – poměrně krátké ohnisko a relativní otvor f/7.8 s velkou aperturou dá dost světla, rozlišení hvězd trapézu, ale přeci jen barevnou vadu.

Na video se můžete podívat TADY.

(zvětšení obrázku na kliknutí)