…aneb když dva dělají totéž, není to totéž.

Zajímavé, jak jednotlivé platformy v 80. letech putovaly do světa. U nás se dařilo Britům (se ZX Spectrem), Američanům (s Atari a Commodore), poněkud se u nás mihli Japonci (Sord m5, Sharp MZ-800), a to je asi všechno.
MSX a CPC u nás zůstaly minoritní, Enterprise si rozebrali Maďaři (spolu se zbytky zásob Commodore Plus/4), o naprosté většině ostatních jsme mohli tak akorát číst v obtížně sehnatelných časopisech.
Takže se nás nijak nedotklo, že si Francie dělala vlastní osmibity. A šlo mimo nás, že v Americe (i v Evropě) se pokouší prosadit moderní osmibitové procesory od Motoroly (jako 6809 ve strojích Tandy TRS-80 „CoCo“ Color Computer 1-3, Dragon 32/64). Případně obojí dohromady (Thomson).

Vraťme se tedy k Francii a sledujme, jak to začalo.

A hop za oceán. Žádná Francie. Americká společnost Tandy vyprodává kolem roku 1980 své modely TRS-80 se Z80 a monochromatickým textovým režimem. Toho využívají drobné firmy a samostatní účetní, kteří si tento stroj za snížené ceny kupují pro práci (Tandy TRS-80 byl jedním se „strojů na VisiCalc„), ale lidi chtějí grafiku, barvu a zvuk – to, co mají Apple ][ nebo Atari.
V roce 1981 tedy přichází TRS-80 Color Computer.
CoCo nemá téměř nic společného se svými předchůdci. Procesor 6809, nový grafický čip – snad jen basic od Microsoftu je příbuzný (osazoval se u verzí s 16 a více kB RAM – v nabídce byly i 4 a 8 kB verze).

Na trhu se už ale rojily počítaře s neuvěřitelně nízkou cenou: monochromatický Timex Sinclair 1000 a barevný VIC-20. Lidi je samozřejmě kupovali – a pak je zase rychle opouštěli, aby si koupili něco lepšího (pokud je počítače zaujaly), a tím roztáčeli fenomén upgradů.
Upgradující majitelé Commodore VIC-20 ovšem přecházeli na nový stroj Commodoru – C64.
Tandy se tedy rozhodla vychovávat si uživatele už od té ultralevné kolébky, od toho „mého prvního počítače“, a přišla s levnou alternativou k Color Computeru.

Tandy TRS-80 MC-10 byl založen na mikrořadiči Motorola 6803P. Ten měl zabudovaných 128 byte RAM a sériový port.
Tak se stalo, že malá plastová hračka s titěrnými tlačítky na klávesnici měla sériový port.
No počkat, vlastně ne. Motorola 6803P opravdu má UART, ale něhoko napadlo, že ho nevyužijí a sériová komunikace bude zajišťovaná softwarově.
Zajímavé rozhodnutí (vycházející zřejmě z toho, že kmitočet, který byl volen podle kmitočtů pro generování televizního signálu, neodpovídal standardním přenosovým rychlostem a bylo levnější nedat tam už žádný další krystal).

Jinak to byl, dalo by se říci, standardní tehdejší osmibit – opět Microcolor Basic od Microsoftu (8 kB ROM), 4 kB RAM, ukládání na magnetofon. MC6847 jako videoobvod, takže mohl vyloudit až 9 barev (8 + černou) – jako „dospělý“ Color Computer a ostatní počítače se stejným čipem (Dragon 32/64, Laser 200, Acorn Atom).

Počítač byl malý, i klávesnice byla navržena pro malou ručku, nešikovně s jedním shiftem vpravo (většina lidí hledá shift nalevo).
Jak se to prodávalo?
Asi mizerně. Nejspíš za to mohla ta béžová barva, ale po roce byla výroba MC-10 ukončena.

Ovšem v roce 1984 se začala ve Francii vyrábět Alice.
Kdo znal MC-10, řekl by, že je to úplně to samé.
Rozdílů bylo minimálně – klávesnice byla francouská, přibyl RGB výstup se SCART konektorem (francouský PERITEL) a… červená barva.

„Co je to? Je to počítač?“, řekli si zřejmě žabožrouti. „No ne“, odpověděli si, „je to hračka pro děti na výuku Basicu“.
Tak to tedy zabalme jako hračku.

Známý ilustrátor Moebius vytvořil obrázek, který se ocitl na krabici a na přebalu manuálu.
Počítač dostal jasně červenou barvu. Vyloženě vyvolává do světa – „jsem hračka“.
A titěrná klávesnice, jako dělaná na míru dětem, a 4 kB RAM to jen potvrzují.

Jak se to prodávalo?
Docela dobře. Možná za to mohlo i to, že se Alice v rámci programu Informatique Pour Tout (informatika pro všechny) dodávala i do škol. Možná, že červená barva udělala marketingové divy.
Každopádně během roku došlo k tomu, že Francie začala trpět nedostatečnými dodávkami videočipu MC6847 a přeci jen malou velikostí paměti.

A došlo proto k vývoji dalších verzí.
V roce 1984 přišla Alice 32.
Téměř k nerozeznání od původní Alice (má bílý nápis Alice místo stříbrného, má kulatější O v pozměněném fontu, odlišnou samolepku se sériovým číslem bez uvedení modelu a více pinů na expanzním konektoru – „MC-10“ Alici tam jedna kontaktní ploška chybí), uvnitř ale čekala dvojnásob velká ROM (doplňující Basic i o assembler a monitor strojového kódu), 8 kB RAM (rozšiřitelných ještě 16 kB modulem) a překvapení – nový videočip EF945 (kromě Alice se objevil i v počítači VG-5000 od Radioly a Philipsu).
Výsledek byl ten, že Alice a Alice 32 spolu nejsou zcela kompatibilní. Basic kompatibilní je, některé hry taky, ale některé programy jsou specifické pro originální Alici (třeba Lost World Pinball), jiné (i kvůli paměti) vyžadují Alici 32 (ale moc jich není – jmenujme třeba tabulkový procesor Calc, který vyžaduje Alici 32 s 16 kB RAM packem nebo Alici 90 – k té se ještě dostaneme).

Francouzských her pro Alici se nezachovalo nějak extra moc, ale dá to hezkou sbírku, a když se k tomu přidají i utility a užitkové nebo výukové programy, je to už docela dost. Navíc nezapomeňme, že na původní Alici běží programy pro MC-10!

Alice 90 je další evolucí Alice 32 z roku 1985 – hardware je podobný, jako u Alice 32, ale má již 32 kB RAM.
Nevypadá už tak hračkovitě – je sice stále červená, ale je větší a má i větší klávesnici.

Výrobce se ovšem pokusil přejít na trh PC klonů s počítačem založeným na procesoru 8088 (modrým!), a tak osmibitová červená Alice po třech letech končí.

Zřejmě ze zkušenosti s procesorem Motorola v Alici vychází v roce 1984 dvojice počítačů od Thomsonu se srdcem 6809 – menší MO-5 a větší TO-7.
Ale to, co s nimi bylo dál, to je už asi jiný příběh.