Limitované platformy mám rád, možná proto, že mne nepřestávají překvapovat – narozdíl od těch nabušených, od kterých se obdivuhodné výkony čekají tak nějak zcela samozřejmě a spíš se pak divíme, proč by to či ono na nich nemělo být možné realizovat.

Pokud vás napadá, kdy poprvé zkusil někdo doomovací engine na VIC-20, pak odpověď je – 1983. Sirius software, Capture the Flag.
Bohužel, dosud zřejmě existuje jen NTSC verze hry, která na evropských PAL strojích zobrazuje nesmyslné barvy a nepříjemně bliká.
Nevím, zda se úpravy pro PAL dočkáme.
Nicméně aspoň na videu je znát, že VIC-20 měl svůj 3D doomovací engine dříve, než to iD soft vůbec napadlo.

Abychom nevynášeli do nebes jen VIC-20 – Capture the Flag existuje ze stejného roku i pro Atari 800.

Potom nebylo dlouho nic a všichni, i písíčkáři, skákali po čtverečkách (a výjimky by se daly spočítat na prstech jedné ruky, jako Zig Zag na ZX Spectru nebo hry s prostorovou vektorovou grafikou).

No a po tomhle „dlouho nic“ si v iD software koupil Carmack NeXT a začal přepracovávat svůj engine z her Hovertank-3D a Catacomb-3D na slavného Wolfensteina.
Wolf slavil, narozdíl od Hovertanku, který nikdo nezná, a od katakomb, o kterých možná nějaký pamětník slyšel, celkem úspěch. A pak už přišel Doom a další.
Tedy na písíčku.

Do roku 2011.
To se totiž, poté, co se doomovací hry konečně dostaly na Amigu a podobné platformy, a rozšířila se napodobenina Dooma na ZX Spectru (i když engine byl spíše wolfensteinovský, se stěnami v pravých úhlech), objevila demohříčka „VIC Wolf„.
Už se o tom zde na blogu psalo.
„Hráč“ může procházet známým prostředím nacistického zámku, VIC to stíhá, byť v titěrném okně, jen ti nepřítelé nějak chybí.
To se ale dá odpustit, uvědomíme-li si, že VIC Wolf běhá na nerozšířeném VIC-20 s 3,5 kB volné RAM!

Protože pouhé běhání prázdnými chodbami, i když ve 3D, nemůže nikoho dlouho bavit, objevila se první hra, která tento engine využila.
The Keep je vlastně klasická bloudička, není to vlastně ani dungeon s nepřáteli, jen bludiště.
Od Wolfa se liší vlastně jen tím, že můžete sbírat klíče, které vám umožní otevírat jednotlivé dveře a dostat se ke schodišti, které vás dostane do dalšího patra.
Pořád mluvíme o implementaci na nerozšířeném VIC-20, který má 3,5 kB volné RAM (tak, jak ho před 30 lety používal třeba nebohý František Fuka)! A kolik že těch pater, která musíme projít, je?
256.
Ano, opravdu 256 levelů.
Jen tak mimochodem přibylo ještě používání lampy a automatické mapování.
A pořád jsme na 3,5 kB paměti.

Toto omezení ale rychle opustíme.
Kweepa je maniak, stáhl si zdrojáky Doomu a začal tvořit v céčku. Když port Dooma, tak ne napsat úplně odznovu, ale opravdu portovat ze zdrojáku.
Samozřejmě toho bylo třeba dosti přepsat do assembleru.
Nicméně převodník z midi souborů pomohl s hudbou, pak bylo nutno převést původní bitmapy a pak samozřejmě data levelů.
VIC-20 Doom tak obsahuje všechny levely sharewarové verze Dooma (s výjimkou tajného levelu).
Stěny už nejsou jen kolmé, ale i šikmé, a je dodržena i průhlednost otvorů v nich. jen šikmé rampy a víceúrovňové podlahy tu asi nebudou – ale to nevím jistě, tak daleko jsem se nedostal.
I když to už vyžaduje 24 kB rozšíření, i když to běhá v titěrném okně, i když se převod temných doomovských palet moc nezdařil a VIC verze dopadla modrozeleně – i přesto je to obdivuhodné.

A teď mne omluvte, musím se přestat dojímat na Doomem a nahrát do VICu něco od Ultimate – tady není moc na výběr, tak to bude Jet Pac.