Metro v Delhi dlouho chybělo. Teď už ho téměř čtrnáctimilionová metropole má, a stojí za to.
Jak se dostat z Pahar Ganje na Connaught Place?
1) projít se pěšky po Qutab road
2) vzít si rikšu / motorikšu
3) svézt se metrem z New Delhi Railway Station na Rajiv Chowk, nebo jet tamtéž z Ramakrishna Ashram Marg (Rajiv Chowk je přestupní jinou trasou z druhého konce Main Bazar).

Metro začalo fungovat v plném rozsahu v roce 2007. Je to tedy záležitost zcela nedávná a podle toho vypadá.
Na stavbě a vývoji se podíleli Japonci, takže je všechno úžasně moderní, pražské metro je proti tomu zastaralost sama.
Vlaky metra nemají vagony oddělené, ale spojené kloubem („harmonikou“) a jsou tedy průchozí odpředu dozadu.
Hlášení jsou, nebo aspoň v době mého pobytu byly, anglicky.
Ke stanicím těžko něco zvláštního dodávat, každá je jiná, některé jsou v podzemí jako u pražského metra, některé nad zemí, ohromující je Radjiv Chowk, kde se nad kolejištěm tyčí obrovská kupole.
Část trasy ve městě vede na jakémsi mostě, estakádě, viaduktu – jak to nazvat?, nad ulicemi, po kterých jezdí auta.
Způsob, kterým se jezdilo v době mé návštěvy, byl docela zajímavý. Koupili jste si žeton na příslušný počet stanic, při opouštění metra jste ho vhodili do turniketu, a pokud jste „přejeli“ nebo „přetáhli cestu“, turniket vás vyzve k doplacení, než vás pustí.
Pochopitelně existují i jakési předplacené tramvajenky v podobě čipových karet.
Pro turistu to znamená, že si může koupit žeton třeba jen na jednu stanici, ale může si projet celou trasu tam a zase zpátky, klidně i vystoupit z vlaku a prohlédnout si interiér stanic, pokud neopustí přepravní prostor, a vrátit se do stanice sousedící s tou, ze které vyjel. Takže za minimální poplatek si zvládne prohlédnout klidně celé metro (vzhledem k tomu, že část trasy vede nad městem, má to i s leteckou prohlídkou města s nízkou dráhou letu). Sice se nikam daleko vlastně nedopraví, když bude vystupovat poblíž místa, kde nastoupil, ale to, co z metra uvidí, určitě stojí za to.
Připravte se na jednu věc, na kterou u nás nejsme zvyklí – kromě pracovníků metra u pokladen se u vstupu do stanic vyskytují i policajti, kteří prohlédnou vaše zavazadla a případně vás po průchodu bezpečnostním rámem prošacují. Díky tomu se můžou tvořit fronty, ale já žádnou větší nezažil.
Koneckonců, toto dbání o bezpečnost není nic neobvyklého. U bank hlídkují strážní s brokovnicemi, a chlapi v uniformě a bezpečnostní rámy vás uvítají i v obchodních centrech.
Pokud budete chtít nakupovat v Palika Bazar, kde se nakupuje opravdu příjemně, protože jde o podzemní tržiště, které v horkých dnech poskytuje nakupujícím stín a osvěžení, určitě bude u vchodu sedět někdo takový, koho bude zajímat, zda v batohu nenesete bombu.

V Palika Bazar na konáči se nakupuje opravdu dobře, dá se tam sehnat skoro všechno, o cenách se klasicky smlouvá, takže se vám může podařit nakoupit výhodně a nebo se nechat pořádně oškubat, podle toho, jak to zvládnete.
Protože se pod zemí v dvoupatrovém bludišti špatně orientuje, dá se v křížících se nerovných chodbách stáčejících se tu doleva, tu doprava, celkem dobře bloudit.
Doporučuju, abyste si, pokud se budete v blízkosti Delhi pohybovat, vytiskli předem plánek, protože návštěvě Palika bazaru se nevyhnete – a pokud ano, tak děláte chybu.
Dávám rovnou na plánek odkaz, protože není snadné ho najít. http://ugarch.com/palika.php

Když už jsme u nakupování, tak si řekneme ještě o několika produktech.
Ovoce se prodává hlavně ve stáncích na ulici, většinou přímo od zemědělců. Aby na voňavé sladké zboží nešly mouchy, zapalují stánkaři františky a vonné tyčinky, takže je ve vzduchu mnoho vůní a jiných santalových smradů. To je ta pravá Indie.
Ovoce doporučuju kupovat takové, které se dá oloupat. Osvědčily se mi banány, v Indii se pěstují i jiné odrůdy, než ta jedna, co se k nám vozí z jižní Ameriky, nechává se dozrávat a konzumuje se až když je žlutá. Některé indické odrůdy banánů jsou moc dobré a zralé ještě za zelena. Pokud je obchodník jen trochu chytrý, rád vám dá jeden banán na ochutnání zdarma, protože ví, že když bude chutnat, tak u něj koupíte.
Kromě banánů můžete potkat i mango, různé melouny a dýně, a spoustu jiných věcí, o kterých budete marně přemýšlet, jak se vlastně jmenují.
Koření bývá taky ve stáncích, částečně se dají sehnat „polotovary“, nerozemleté plody toho či onoho (celý pepř, hvězdičky badyánu, různé papričky a tak dále), jednodruhová mletá koření a pak směsi, různá kari a massaly – massala je obecně koření, většinou mají anglický přídomek fish massala, chicken massala, nebo hindi – tandoori massala, garam massala.
Plody jsem nekupoval, protože jsem si myslel, že to se u nás dá přece sehnat taky, a kupoval jsem pouze směsi ve víře, že je indiáni míchají ve vychytanějším složení, než je běžné u nás v Evropě.
Musím říct, že po zkušenosti, kterou jsem s kořením udělal – tedy nejen že bylo opravdu v dobrých poměrech namíchané, ale i čerstvé, výrazné chuti i vůně, správně indicky pálivé a voňavé, nebudu se příště vyhýbat ani těm plodům, a doma si je pak hezky sám rozemelu a budu mít kořeníčko ještě čerstvější.
Už jen kvůli tomu koření se tam musím vrátit!
(Nechal jsem je bývalé spolubydlící, tak po mně nechtějte dávat ochutnat – já už to koření nemám).

Ještě jedna věc stojí za nákup, a to postelové přehozy, šátky, šály a především tradiční indický dámský oděv – sárí.
Proč a nač a jaké sárí kupovat, se podívejte třeba na www.sari.cz. Fakt je, že vypadá moc pěkně na jakékoliv ženě, přizpůsobuje se postavě, příjemně se nosí, a takové hedvábné sárí se zlatou výšivkou a zdobenou vlečkou se výborně hodí i do lepší splečnosti – a když si ho žena umí obléct, nemusí se za ně stydět ani u nás v Evropě, rozhodně je tu dávno nenosí jen příznivkyně Haré Krišna.
K oblékání jen jedna poznámka (návody na oblékání se dají najít na netu): neomotává se sárí kolem ženské, ale naopak – otáči se žena a sárí se na ni namotává.
A nemusíte mít strach, že si sárí přišlápnete, třeba na cestě do schodů – správně namotané je drženo za sklady na břiše, takže při zvednutí nohy je drženo břišními svaly, a snadno se nevyvlékne, i když si na něj opravdu šlápnete.
Sárí jsou k sehnání jako pěti až sedmimetrové pruhy látky, která ale nemívá začištěné okraje, hlavně na kratších koncích u začátku a vlečky.
Je to tím, že indičtí krejčí kromě pro nás neznámé služby zašívání poštovních balíků do bílého plátna (nepsal jsem už o tom?) provádějí i „saree finishing“, tedy úpravu délky tak, aby ženě vyhovovala, a přitom provedou i začištění okrajů. Finishing se provádí na míru, a tak se sárí prodávají prostě nezfinišovaná.
Pokud jsem na poštu zapomněl, tak zopakuju: balíček odnesete ke krejčímu. Ani s ním na poštu nemusíte, protože mnozí vám za mírný poplatek nabídnou i vyřízení poštovní administrativy, případně poslání jinou cestou než poštou, například DHL.
Co se týče standardní pošty, nejrychlejší způsob zasílání je letecká pošta, na doručení si dávají měsíc. A můj balík (14 kg) opravdu měsíc putoval, než se dostal do Prahy. Ještě že byl uvnitř textil, který se nemohl pády a nárazy poškodit, ale kartonová krabice uvnitř bílého plátna s voskovými pečetěmi byla rozhadrovaná, jako by ten měsíc cesty strávila tím, že letadlo někde v Himálaji spadlo, hrdinní Indové balík našli, a poslali ho dalším letadlem, které zase spadlo…