Válí se tam snad už několik let a asi si jej ještě nikdo nevšiml.

A kdo a kde že se to válí?
No přeci to zařízení z titulku, Microbits Peripheral Products neboli MPP 1000C. A kde?
Na Aukru.

Patří mezi takové ty položky, ležáky, co se tam automaticky vystavují už dlouhou dobu pořád dokolečka každé 3 dny znovu a znovu.
V tomto případě to ale úplně tak trochu nechápu.

MPP 1000-C je modem pro osmibitové Atari.
Nepochybně historicky, technicky i uživatelsky významný.
Ve své době bomba, protože konkurenci převyšoval ve dvou parametrech: byl levnější a lepší (lepší znamená, že toho uměl víc a líp).

Jak začaly modemy u Atari?

Začalo to samozřejmě akustickým couplerem Atari 830 (periferie původní osmistovkové řady jsou takto značeny. 810 je disketovka, 815 disketovka s dvěma mechanikami, 820 plotter, 822 a 825 tiskárny) v balíku Atari Telecommunicator.

(Atari 830 se prý objevuje s Robertem Redfordem ve filmu Slídilové z roku 1992. Couplery jsou sice náchylné na rušení přenosu vnějšími zvuky, ale jsou pro filmové diváky, narozdíl od nicneříkajících modemových krabiček, krásně vizuálně pochopitelné, proto se místo modemu objevuje coupler, ač již tehdy zastaralý, i ve filmu Válečné hry z roku 1983.)

Atari 830 byl vlastně 300 baud coupler Novation CAT s nálepkou Atari.
Byl to ale standardní výrobek s RS-232, což bylo rozhraní, se kterým osmibitové Atari běžně nedisponovalo.
Proto byl k Atari dodáván s interface Atari 850.

Atari 850 byla krabička, která se zapojila do SIO, šly z ní 4 sériové linky a jedna paralelní.
Zajímavé bylo to, že 4 sériové linky byly všechny zapojeny na 9 pin canon konektory, i když standard zapojení sériáku na 9 pin canon ještě neexistoval, tak se jej Atari nemohlo držet.
Oni ale navíc zapojili každý port s jiným pinoutem, přesněji, jediný port 1 má kompletní handshaking, na ostatních určité signály chybí (nebo přebývají, jako -8V na portu 4), porty 2 a 3 jsou zapojeny stejně, ale port 1 je jinak a port 4 ještě jinak!
Navíc sériáky nepodporovaly hardwarové řízení přenosu, modemu tedy bylo nutno případně jeho použití zakázat (AT&K0). Atari 850 ovšem uměl rychlosti do 9600 baud.

Jeho paralelní linka byla zapojena na canon konektor, ale opět nezvykle 15 pin.
Byla určena pro připojení tiskárny Atari 825 nebo, s použitím příslušně zapojeného konverzního kabelu, jiných paralelních tiskáren.
Ostatní tiskárny od Atari měly připojení přes SIO (nepočítáme-li pozdější tiskárny pro řadu ST).

Atari 850 neslo ovladače „v sobě“.
Tak, jako Atari při připojené disketové jednotce z ní začne bootovat (a načte DOS z diskety), tak při připojení Atari 850 začne „bootovat“ z interface a nahraje si ovladače.
Tím ovšem s bootovacím procesem skončí.
SIO neprohlíží další zařízení, zda z nich jde bootovat.
Pokud tedy chcete používat disketovou jednotku, musíte bootovat z disketové jednotky, ne z interface, a ovladače (zařízení P: pro paralelní a R: pro RS-232 linku) musíte nahrát z diskety.

(Jak ještě u celé řady Atari modemů uvidíme, je to škoda a zbytečná komplikace.
Kdyby počítač procházel jednotlivá SIO zařízení a zkoušel z nich tahat inicializační informace postupně, načetl by si jednoduše ovladače z modemu, ovladače z tiskárny, a pak nabootoval DOS z diskety.)

Jako komunikační program se používala cartridge Telelink I.
Dal by se označit za velmi primitivní. Používal klasicky textový režim 40 znaků na řádek, uměl softwarové řízení přenosu XON/XOFF, uměl vytisknout obsah bufferu na tiskárnu.
Měl zajímavou funkci zalamování slov na řádku.
A ačkoli běží na televizi ve 40 znacích na řádek, uživatelům, kterým vyjíždí zobrazovaný text mimo televizní obraz, umožňuje zúžit jej na 37 znaků.
A … to bylo asi tak všechno. Přenosy souborů neuměl, s disketovou jednotkou nepracoval.

Aby to bylo kompletní, musíme zmínit modem Atari 835.
Atari 835 vypadal asi jako interface Atari 850 s méně porty.
Připojoval se přes SIO (byl pro SIO průchozí zařízení, tehdy ještě v Atari konektory nešetřili a průchozím zařízením byl i magnetofon) a samozřejmě „bootoval“ ovladače sám ze sebe, takže při použití disketovky bylo opět nutno nahrávat ovladač z diskety.
Narozdíl od Atari 830 neumí Atari 835 čekat na příchozí hovor (Atari 830 na to má přepínač a je to vlastnost modemu, která nemusí mít podporu v komunikačním programu).
Uměl 300 baud a jako novinku měl pulzní vytáčení.

Tomu byl přizpůsoben i komunikační program – cartridge Telelink II obsahovala bublinkovou paměť pro uložení dvou telefonních čísel (a přihlašovacích údajů, které se po připojení odeslaly), takže bylo možné vytáčet jedno ze dvou uložených čísel nebo zadat číslo z klávesnice.
(Telelink II sice fungoval i s couplerem Atari 830, tam ale samozřejmě softwarové vytáčení nefungovalo.)
Telelink II dále umožňoval přepnutí rychlosti z 300 na 1200 baud (pokud bylo použito interface Atari 850 s připojeným příslušně rychlým modemem na portu 1).
Zůstala možnost zalamování slov a volba menšího počtu znaků na řádku.
Ovšem opět nepracuje s disketovou jednotkou a neumožňuje přenos souborů (jen tisk bufferu).

S řadou XL, v novém „Atari 1200-like“ designu, přichází modem Atari 1030 (všimněte si nového číslování, nová disketovka je Atari 1050, magnetofon 1010, …).
Atari 1030 je opět 300 baud modem, podobný funkčně Atari 835.
Má ale jak pulzní, tak i tónovou volbu, umožňuje čekání na příchozí volání.
Opět bootuje „sám ze sebe“, ovšem ne ovladače, ale má zabdovaný celý terminálový program ModemLink.

ModemLink funkčně odpovídá asi Telelinku II, neumí sice ukládat telefonní čísla (nemá kam), ale podporuje přepínání mezi pulzní a tónovou volbou a přepnutí modemu na příchozí volání.
A taky umí zalamovat slova či zúžit obraz z 40 na 37 znaků na řádek.
Opět bez podpory disketové jednotky a bez přenosu souborů.

S řadou XE (a tedy po nástupu Atari ST) přicházejí další dva modemy:

Atari XM 301 je v podstatě něco podobného jako Atari 1030, poznamenaný ale jak zlevňováním, tak pokračujícím vývojem.
Opět je to zařízení pracující rychlostí 300 baud.
Modem má jen jeden SIO port, zřejmě pro snížení ceny vynecháním jednoho konektoru, takže není průchozí a musí být zapojen na konci SIO řetězce – stejně jako tehdejší kazeťáky XC12 (nelze je tedy zapojit pospolu).
Napájen je přes SIO, takže nepotřebuje zdroj a šetří tím jednu zásuvku (a šetří tím i náklady na další konektor a na zdroj).
O „bootování z modemu“ se manuál nezmiňuje, asi to zařízení neumí (a šetří náklady za ROM).
Dodávala se k němu DOS 2.5 disketa s programem XE-term.

XE-term, jako program nahrávaný z diskety a netrpící omezením velikosti ROM, podporuje kde co z toho, co v předchozích verzích komunikačních programů chybělo (zřejmě by XE-term fungoval s předchozími modemy).

Konečně tedy v době Atari XE a ST se objevuje i pro „značkové“ Atari modemisty možnost provádět to, co s produkty třetích stran, jako byl MPP-1000C, šlo dělat už dlouhé roky předtím!

Máme tu přenos a ukládání textových souborů, máme tu přenos souborů protokolem XMODEM.
Je tu vytáčení pulzní i tónovou volbou a výběr z celých 5 telefonních čísel (!) ukládaných na disk a jedné přihlašovací sekvence (rozsáhlost telefonního seznamu u programu neomezovaného velikostí dostupné paměti a záznamového zařízení poněkud zaráží).
Dále obsahuje utilitu pro práci se soubory na disku (mazání, přejmenování), takže není potřeba kvůli tomu terminálový program opouštět.

Modem Atari SX212 je trochu zvláštnůstka.
Dosahuje rychlosti 1200 baud, a dá se připojit jak k Atari ST (má 25 pin canon sériový konektor), tak k Atari 800 XE (a dalším Atari osmibitům; má SIO konektor).

Rychlost 1200 baud používá i při připojení k osmibitu, ale používá zřejmě fígl – nekomunikuje standardně přes SIO, ale používá signály pro magnetofon (podle dostupného schématu využívá třeba signál Motor_ON). Potřebuje tak svůj vlastní software SX-Expres! (který nejspíše nejde použít s ostatními modemy a naopak starší komunikační programy asi nebudou pracovat s modemem SX212).
Samozřejmě tedy nelze k počítači připojit SX212 spolu s magnetofonem!

SX-Express! vypadá ale jako pořádný a přehledný program.
Umí přepínat rychlosti, vytáčet ze seznamu (včetně maker pro zadávání konfigurace, jako je volba rychlosti připojení pro dané číslo a přihlašovací sekvence).
Umí ukládat a odesílat text ze souboru, umí XMODEM, umí čekat na příchozí volání, pracovat se soubory, …

Teď se ale vraťme v čase zpět do časů Atari 830 a Atari 850.

V té době se právě objevil modem MPP-1000C.
Jak dosáhl toho, že uměl to, co neuměly tehdejší Atari modemy, a byl levnější?

Bylo potřeba především vyřešit připojení k počítači.
Buď by šlo o RS-232 modem, pak by vyžadoval přítomnost (drahého) interface Atari 850.
Což nebyla věc, kterou by výrobce „třetí strany“ nějak moc toužil ke svému výrobku zákazníkovi přikládat.

Nebo by šlo o modem připojený na SIO, pak by ale potřeboval SIO controller (mikroprocesor třeba řady 8048), který by paketovou SIO komunikaci sledoval, odchytával data pro modem a překládal mu je. Což taky není úplně nejlevnější zařízení (nehledě na to, že by bylo potřeba pochopit a ovládnout technologii, která byla firmě Atari vlastní, a zkoušet je porazit na jejich vlastním poli).

Byla tu ještě jedna možnost.
Pokud by terminálový program byl v cartridgi, jako Telelink, co tak místo bublinkové paměti jako v Telelinku II umístit do cartridge nějaký UART?
Nějak, jako to v roce 1988 zveřejnili v německém Atari Magazínu, nebo zjednodušenou verzi z roku 1994 (zveřejněnou na blogu u Igiho).
Jenže to mělo taky problém – byl potřeba ten UART, bižuterie kolem něj, úprava napěťových úrovní (a tehdy nejspíš nebyl dostupný levný MAX232), prostě opět nemalé výdaje navíc.

Microbits Peripheral Products to vyřešili tím, že tam nedali ani jedno.
Ani Atari 850, ani SIO controller, ani sériové rozhraní.
Komunikace probíhá softwarovou emulací sériáku v TTL úrovních na joystickovém portu 2, mezi počítačem a modemem není žádný drahý mezičlánek.

Co není v hardware, musí být v software.
Standardně se k modemu dodávala cartridge s programem Smart Terminal (stále jsou k dostání za různé ceny na eBay, lze si stáhnout i image ROM verze 4.1 a 5.0.)
K dispozici je i (v disketové verzi) zřejmě nejpokročilejší 6.1 (jako hlavního rozdílu proti předchozím verzím jsem si všimnul šikovného informačního panelu).

Software zajišťuje softwarově řízený sériový přenos na joystickovém portu.
Umí měnit přenosovou rychlost (MPP-1000C je 300 baud modem, ale podporuje rychlosti 100-450 baud), přepínat mezi textovým protokolem a XMODEM protokolem, umí přepnout modem do čekání na příchozí volání.
Podporuje devět bufferů a tím i možnost držet tak v paměti více souborů současně.
Kromě práce s bufferem, jako to dělají komunikační programy od Atari (uložení, tisk), umí i přímé přesměrování komunikace na disk nebo tiskárnu, a tak ukládat, posílat nebo tisknout i soubory, které by se do paměti vůbec nevešly.
Telefonní seznam pro vytáčení podporuje 9 položek, které se dají uložit na disk nebo kazetu (tedy o 4 více, než pozdější XE-Term).

Není se co divit.
S poměrně jednoduchými prostředky a za nízkou cenu se k uživatelům dostal modem, který umožnil například (díky možnosti čekání na příchozí spojení) zakládání BBS běžících na osmibitovém Atari, a stal se tak poměrně oblíbeným.

No a teď jeden máme na Aukru, a je tam už dlouho a za pár peněz (porovnejte si s eBay).
Zdroj je 9 V DC (ten bychom stejně museli nějaký sehnat, i kdybychom si sehnali modem z Ameriky se 110 V zdrojem).
Komunikační software Smart Terminal se dá stáhnout a nahrát na disketu nebo třeba SD kartu do SDrive (staromilci si ale klidně mohou sehnat nebo naprogramovat cartridge).

Teď už jde jen o to, kdo neodolá a pořídí si jej jako první.

P.S.
Původně jsem si říkal, že si modem koupím sám a na závěr článku se vám vysměju.
Ale to bychom pak přišli o tu srandu.
Já už přece nějaké ty sériáky a modemy k Atari mám, tak vám to přeci nebudu kazit…