Firma Kosmos nebyla jediná, která západní Němce zásobila elektronickými stavebnicemi.
Počítačový doplněk ke svým elektronickým stavebnicím zvolil i jiný významný výrobce elektronických stavebnic, nizozemský Philips.
Roku 1983 vydali Philips Microcomputer Master Lab, označený katalogovým číslem 6400.
(Ćíslování řady 6400 je zřejmě trochu zmatečné, protože 6401 je hrnčířský kruh a 6402 je gravírka.)
Microcomputer Master Lab 6400 se programuje přímo ve strojovém kódu, bez použití virtuálního stroje jako prostředníka.
Použit je procesor INS 8070 (SC/MP III), následovník procesoru, který použil Chris Curry do Sinclairova Science of Cambridge Mk14.
SC/MP byl sice trochu zvláštní procesor, rozdělující paměť na 4kB „stránky“, ale v zásadě velmi promyšlený.
Pokud se Philipsu nedostavil se stavebnicí obchodní úspěch, chybnou volbou procesoru to nemuselo být.
Na vině byly spíš změny při vývoji, nevhodně načasovaná oznámení dalších rozšíření (kromě magnetofonového výstupu a sériového portu měl přibýt i Basic, televizní výstup, připojení alfanumerické klávesnice a další „rozšíření na (skoro) normální domácí počítač“) a taky fakt, že roku 1983 si lidi kupovali spíš ZX Spectrum nebo Commodore 64, než jednodeskáč s hexadecimální klávesničkou, který stál 449 marek (úspěšnější počítač firmy Busch stál 299 DM).
A pak se vyrojila další skupina počítačů, od jiných výrobců, které spolu měly cosi společného.
Jako první si uvedeme malý počítačový systém méně známé firmy Busch.
Busch je výrobce potřeb pro modelové železnice, a to včetně řízení elektroniky.
Součástky elektrotechnických stavebnic tohoto výrobce byly umístěny na „kamenech“, které se rozmisťovaly v rastru základní plochy a propojovaly se dráty, které se kotvily pomocí gumových špuntíků (jako u české stavebnice Voltík).
Busch Microtronic computer system 2090 sice vypadá docela obyčejně, připomíná trochu PMI-80 z Tesly, má kalkulačkový šestimístný LED displej, hexadecimální klávesnici, při programování se tváří jako osmibitový počítač se 16 registry a samozřejmě nějakou pamětí, ale věc začne být zajímavější, když se podíváme na použité čipy. Jediný kandidát na procesor nese nápis TMS1600.
TMS1600 je ovšem procesor čtyřbitový.
Stejně jako v případě Kosmos CP-1 nebo mikropočítačové stavebnice Petr se tedy neprogramuje ve svém mateřském strojovém kódu, ale v kódu virtuálního stroje, který emuluje.
A firma Busch se rozhodla „lepší procesor“ emulovat na čtyřbitovém mikrořadiči.
Emulace samotná je zajímavá, protože TMS1600 má jen pár bajtů RAM (respektive 64 4bitových nibblů), které jsou zde využity na emulaci registrů.
A pak už jen vstupy a výstupy.
K těm vstupům a výstupům je připojena další malá (1 kB) paměť a procesor těmi vstupy a výstupy emuluje datovou a adresovou sběrnici, aby s tou pamětí vůbec mohl komunikovat.
Instrukční soubor virtuálního stroje je dvanáctibitový a dvanáctibitově se tváří i jedna adresová buňka.
Respektive kód instrukce je 4bitový, což dává 16 kombinací, a k němu dva 4bitové parametry, například číslo registru, se kterým se pracuje (proto je registrů 16), ale některé z těchto kombinací slouží jako prefix a upřesnění instrukce pak dělá jeden z parametrů.
Kódování instrukcí je vymyšleno tak, aby v tříciferné hexadecimální podobě bylo co nejvíc „human readable“.
(Podotkněme, že pro dvanáctibitové PDP-8 se pro vyjádření dvanáctibitového čísla využívaly spíše 4 cifry v soustavě osmičkové než tři v soustavě šestnáctkové.)
Počítač obsahuje 8 již zabudovaných velmi jednoduchých prográmků (test hardware, nahrání kódu z magnetofonu, uložení na magnetofon, nastavení času, zobrazení času, nulování paměti, vyplnění paměti NOP, hra Nim).
Manuál v němčině najdete ZDE.
Emulátor najdete ZDE nebo ZDE.
Pro zjednušení vývoje pro reálný hardware byl pro Raspberry Pi vyvinut assembler a emulátor magnetofonu pro upload odladěného programu do mikropočítače.
Ten lze najít ZDE.
Pokračování v dalším díle…