Téhle pohádky si važte. Dostat ji ze starého písíčka s odumřelou disketovou jednotkou, na kterém jsem ji kdysi před asi pěti lety napsal, bylo docela nesnadné (přenos přes RS-232 do kapesního Psiona, potom přes Compact Flash kartu do Maca, pak konverze z nějakého prehistorického kódování češtiny, nejspíš 1250, na Unicode, …). Nu, tož do toho. Můžete číst.

.V jednom hradě, a ten hrad stál na vysokém kopci, žil jeden rytíř.
Byl statečný, pohledný, a vůbec nebyl hloupý.
Byl jen důvěřivý, ale to je vlastně, jako kdyby hloupý byl. Bylo by ale neslušné říkat mu to.
Svůj hrad měl rád, i kopec, na kterém stál, a okolní lesy, ve kterých lovil, měl rád své meče, svého koně a byl hrdý na své poklady.
I když hrad byl už starý. I když měl v sálech chladno a v zimě, i když topil, třásl se mrazem.
I když lesy byly malé a na zvěř chudé. I když jeho meče, které pečlivě leštil, byly spíš k smíchu.
I když jeho kůň bylo zvíře spíš malé, žluté a ošklivé.
I když by si za obsah svých truhlic, krásné věci, ale mezi lidmi málo ceněné, mnoho nekoupil.
V jeho srdci se ale našlo ještě dost místa. Velice miloval dceru svého krále.
Princezna byla hrozně sexy, ale to se tak v pohádkách neříká. Takže byla neuvěřitelně krásná a spanilá.
Jako růže v červnu, nebo v kterém že to měsíci růže nejkrásněji kvetou.
Nechtěla si ale rytíře všímat. Královský hrad byl mnohem větší než ten jeho, u dvora se pohybovalo hodně lidí, sloužící, poslové, vyslanci, vojáci, rytíři, šlechta, …
Mnozí z nich byli krásní, jiní bohatí, jiní slavní, další zase jenom dostatečně drzí, a některým se podařilo na čas zalíbit se oku princezninu.
To byla pro rytíře hrozivá situace.
A když je udatný rytíř v hrozivé situaci, obvykle složí slavnou přísahu, která svou strašlivostí hrůznost situace přebije.
Většinou to nikomu moc nepomůže, ale srdnatý rytíř raději koná velké činy, než aby nedělal nic a koukal se, jak se proti němu všechno spiklo.
Rytíř tedy přísahal, a to slavnostně, o půlnoci za úplňku, když nemohl spát, a za svědky bral sobě Boha i Satana, že skvělým a mocným činem prokáže svou lásku k princezně.
Děvčata ale o podobné věci moc nestojí, důkaz lásky v jejich představách obvykle vypadá trochu jinak. Většinou ale nikdo neví, jak vlastně.
A tak snad jen princezna věděla, co by oslovilo její srdce a pohnulo je zahořet k rytíři láskou. Tou opravdovou, ne jen nějakým poblouzněním, kterým tak často svádí srdce žen bohatství, sláva, nebo moc. Či ještě něco, co ale do pohádek nepatří.
Rytíř se bál se svou přísahou svěřit králi, který pro svou dceru určitě chystal jinou budoucnost, než ji dát nějakému bezvýznamnému moulovi.
Zem se však chystala na válku s turkem, a králi této země se hodilo vědět, s kým může počítat do bojů. Jeho zvědové jej tedy zpravili i o neuvážené přísaze.
Král povolal své lenníky do bojů a rytíře poslal do prvních linií, aby tam, v duchu své přísahy, odvedl záslužné činy pro svého krále, a aby pokud možno hrdinně padl a princezna měla od tohoto nevítaného ctitele pokoj.
Rytíř oblékl zbroj, vzal svůj největší a nejsměšnější meč, nasedl na svou žlutou příšerku, a pod svým vybledlým praporcem se zařadil mezi nejskvělejší korouhve velkých rodů.
Vojsko, hrozivé, temné, s podmračenými obličeji pod přilbicemi, se vydalo na pochod k hranici.
Tam už se rozhořely boje a Turci začali vypalovat vesnice, pobíjet muže, krást děti, a co dělali s ženami, v pohádce vynecháme.
A začali si podmaňovat zemi, soudě alespoň podle toho, že z pevností a hradů u hranic už nějakou dobu nedorazili žádní poslové.
Výspy civilizace buď padly do rukou nekřtěnců, nebo jim v obklíčení z posledních sil vzdorovaly.
Jak už to na světě bývá, vojsko, které mohlo přispěchat obléhaným, byli-li ještě vůbec naživu, na pomoc, nepostupovalo dost rychle.
Slunce ještě nezapadlo, a už bojovníci rozbíjeli své ležení. Na velkých ohních pekli vepře a voly, určené pro hladovějící obránce země. Dlouho do noci pili a pěli bojové nebo neslušné písně.
Kolem poledního se pak dali zase na svůj pomalý pochod k hranicím. A tak to šlo den za dnem.
Všechno to bylo až příliš skutečné, než aby to byla pohádka.
Až jednoho dne rozbilo vojsko tábor u louže. Zbrojnoši a podkoní k ní odváděli napojit koně.
„Co blbnete? Ty vaše mrchy to tu celé rozdupou. Kopyty pošlapou břehy, místo tůně uprostřed louky tu zbyde jen bláto s otisky podkov!“
Na listu leknínu sedí žaba a na celou papulu se rozčiluje.
„Na půl honu odtud je potok ve skalách, se spoustou čisté průzračné vody, jděte si tam, a nedělejte z mojí tůňky špinavý bahňák!“
Armády ale odjakživa poslouchají rozkazy, ne rady a argumenty. A už vůbec si nenechávají rozkazovat od obojživelníků, byť sebenaštvanějších.
Koně dál rozdupávali břehy louže v bláto, voda se kalila, ale žabu nikdo neposlouchal.
Všichni ji slyšeli, to ano. Rozčilovala se dost nahlas. Jenže, zvířata přeci většinou nemluví.
To už musí něco být, aby zvíře promluvilo, a to i v pohádkách.
Taková mluvící žaba, to je vlastně statistická chyba. A statistická chyba se dá zanedbat.
Takže všichni žabu ignorovali.
Skoro všichni.
Rytíř chvíli sledoval její bezmocné zápolení, poslouchal proud její výmluvnosti, a pak řekl sice něco, co už žaba zjistila, ale aspoň promluvil:
„Armádu řečmi nezaženeš.“
„To přece vidím taky, ty chytrej“, skřehotala žaba, „co mám ale dělat lepšího?“
„Přestěhuj se k tomu potoku pod kameny, tady stejně po dnešní noci žádná louže nezůstane.“
„Jaká louže? On řekl louže! Moje tůňka že je nějaká louže?“, držkoval obojživelník.
„Pro vás je to k potoku jako nic, ale pro mě je to dálka“, přestala žaba nadávat. „To tam mám na těchhle nohách, křivejch, zelenejch, doskákat?“
„Asi nevíš, muži v plechu, že nad poli krouží dravé ptactvo, pro které má tvor jako já význam především jako druhá večeře!“, poučovala.
Rytíř se tvářil chvíli zmateně, pak zamyšleně. „Na mne si netroufne ani mořský orel, když sem náhodou zavítá. Já tě k potoku donesu, jako člověk se nemám čeho bát.“
„Největším nebezpečím pro člověka,“ kvákala s moudrým, nebo možná posměšným, šklebem žaba, „jsou zase lidé, měl bys vědět.“
Pak se rozhlédla kolem svého leknínového listu do míst, kde dřív byla louže, a svěsila hlavu. „Ale jo, dones mě k potoku, jestli můžeš. Kvák.“
Rytíř žabu vzal, nasedl na žlutého koně, a vyrazil, kudy mu žaba ukazovala.
Přejeli louky, přejel pole, projeli malým hájkem a vjeli do skal. Projížděli pod pískovcovými sloupy, mezi strmými skalními stěnami, kolem převisů a pod větvemi starých, rozložitých stromů na vrcholcích kamenných útvarů.
Kopyta koně zvonila na skále, když dojeli k prudkému proudu potoka. Žaba se nechala vysadit v meandru u tůňky, kde byla voda pomalejší.
„Fakt moc dík“, shrnula stručně svou vděčnost a zahučela pod hladinu.
Rytíř se otočil na zpáteční cestu.
„Počkej ještě“, vynořily se žabí oči. „Musím se ti přece nějak odměnit, nebo ne?“
„Odměnit se? Za co? To nemusíš. Ani nevím, jak bys měla.“
Lidé sice jsou nevděčná pakáž, ale žaby v pohádkách ne. Nebo aspoň pro tuhle to platilo.
„Chystá se k dešti“, kvákla.
„Zdá se. Ale to vydržím. Možná bych stihl vrátit se do ležení ještě před deštěm.“
„Možná stihl, ale spíš ne. Začne lejt co nevidět.“ Žaby zřejmě, nejen rosničky, mají předpovídání počasí v krvi. Dopadly první kapky.
„A to mám snad zůstat tady? Někde ten slejvák musím přečkat.“
„Možná bys měl. Víš“, pokračovala žaba, „tady okolo potoka totiž roste kapradí. Chápeš?“
Zjevně nechápal.
„No, kapradí je přeci tajnosnubné. Tajnosnubné!“, napovídala mu s dramatickým výrazem do pleskotu dopadajících kapek.
„Rozmnožuje se v dešti! Jenom v dešti se rozvine. Kapradí nemá květy, ale v tu dobu, po slunce západu, kvete, samo je květem. Tenhle večer ta tajemná přeměna nastane.“
Babky kořenářky se v bylinách vyznají lépe, než rytíři. Zřejmě ho překvapilo už jen to, že se kapradí rozmnožuje.
Ale co, řekl si, v pohádce je možné všechno. Proč by se tedy nemohlo kapradí rozmnožovat?
„A s odcházejícím deštěm pak odplouvají i jeho semínka“, děla moudře žaba.
Ticho.
Rytíř čekal, že žaba ještě něco řekne. Žaba čekala, co řekne rytíř. Pak zmizela pod hladinou, po které se rozbíhala kola po dešťových kapkách.
„No fajn“, řekl rytíř, ale tvor v tůňce ho už neslyšel.
Z oblohy crčela voda.
„Stejně už prší. A kvést kapradí jsem ještě neviděl, a možná, že už nebudu mít možnost takový zázrak vidět, jestli to ovšem je takový zázrak.“
Škoda, že chuť sledovat zázraky přírody mívá člověk až v ošemetných situacích. Jindy mu na to bohužel nezbývá tolik času.
Šedé mraky táhly oblohou, nevypadalo to, že by měl déšť přestat, a slunce se sklánělo za skály.
Rytíř seděl pod stromem, ze kterého na něj kapala voda, sledoval, jak se stmívá a tu vodu kolem, v potoce, na mokrém mechu, i provazce padající shůry.
Slunce zmizelo a na opačné straně obzoru se začal za mraky objevovat svit měsíce. Úplněk.
Promoklý rytíř si vzpomněl na svou přísahu.
Místo, aby pro svou lásku, kterou si chce zasloužit, už dávno vyháněl turka, vleče se s tím pomalým vojem, sedí potmě v dešti sám venku a napíná oči do tmy na trsy kapradin.
A ty, jako by ho chtěly zklamat, se jako na potvoru akorát klátí ve větru a jinak se nepohnou.
Měsíc mezitím vystoupal výš. Co asi dělá princezna, zatímco hrdina tady takhle marní čas?
Neměl chodit do žádné války. Tedy měl, ale předtím měl princeznu obejmout a vyznat jí svou lásku, všechno jí říct, co k ní cítí.
I když by to byla blbost, ji by tím polekal, krále popudil, asi by ho zavřeli jako blázna. Nebo ho za trest poslali do války. Ale tady už stejně je…
Kapradí už bylo úplně rozvinuté, ani si nevšimnul, jak se to stalo, jako by to bylo najednou, ale přitom určitě věděl, že se rozvíjelo hodně pomalu.
Možná právě proto, že se rozvíjelo tak pomalu, si toho ani nevšiml, teprve, když bylo rozvinuté.
Podíval se v měsíčním světle a viděl, že drobné černé tečky ze spodní strany listů jakoby odplouvají.
Co teď? Má useknout snítku kapradí a vzít si ji? Vytáhnout ze země kořen? Nebo má nasbírat ta černá semínka? To žaba neřekla.
„Žábo! Hej, žábo!“ Jeho hlas se nesl přes hluk deště a větru, ale žaba asi spala.
Vzal koně za uzdu a vydal se tmou a deštěm, mokrý, prochladlý a naštvaný, na cestu k tábořišti.
Ve skalním labyrintu se mu v té temnotě a nečase podařilo zabloudit. Padal na mokrých kamenech, klouzal po promočeném mechu, zakopával o kořeny. A odevšad na něj pršely proudy vody.
Začalo už svítat, když se prokřehlý a s utrmáceným koněm vymotal ven do polí. S odcházející nocí ustával i déšť a vítr teď, místo, aby ho bičoval provazy vody, rozháněl mraky.
Rytíř se uložil blízko k jednomu ohni, aby se usušil, ohřál si vývar, co zbyl v kotli, a za chvíli už spal. Probudilo ho až k polednímu rachtění zbraní, když se vojáci sbírali na další pochod.
Toho dne minuli pár vesnic a dorazili k malému městečku, obehnanému kamennými hradbami. Brány byly pečlivě zavřené.
„Hej!“ Muži vepředu zabušili do vrat. Vyšel biřic s halapartnou v ruce.
Po chvíli debatování bylo jasné, že do městečka vpustí vozy s proviantem, který tu už potřebují, ale vojsko podle něj bude užitečnější venku.
„Už se tu objevují turci. Malé oddíly, hlídky na koních a tak. Ale troufají si, a dost. Někdo by jim měl už zatnout tipec. Nás je tady pár, nestačíme pořádně ani na obranu města.
Měli byste je vytlačit na druhou stranu, a hlavně se dostat k pevnostem. Tam teď teče krev proudem.“
Bylo rozhodnuto rozbít ležení stranou města a vyslat pár oddílů na průzkum kraje.
Obzor se zdál čistý, ale biřici z hradeb ukazovali, který mráček je ve skutečnosti kouřem z bojišť a vypálených vesnic.
Rytíř, a ještě další dva, měli jet přímo tím směrem a zjistit, jak daleko k nejbližší vypálené vesnici je.
Vydali se na cestu.
Jeli zatím malý kousek, minuli pár vesniček, a už kouř nevypadal jako obláčky na obzoru, ale jako temná, neproniknutelná clona jen kus cesty před nimi.
Jeli pořád směrem ke kouři. Už bylo vidět, že kouřová clona není jednolitá, už šlo rozeznat jednotlivá spáleniště.
Před nimi, na hřebeni nízkých hor, stál řetěz strážních hrádků, postavených na ostrozích a skalních sucích.
A v rovinách mezi horami nové pevnosti, s kamennými zdmi ještě bělostně zářivými, okrouhlými věžemi, zpevňujícími hradby, a vodními příkopy.
A z lesíka před nimi se vynořila skupina jezdců.
S tureckou zástavou, zdobenou vlasy nepřátel.
Bylo jich dvanáct.
Tři rytíři se hned otočili a ujížděli zpátky. Turci za nimi.
„Rozdělit! Vlevo, vpravo, středem!“ Trojice se rozjela do tří směrů. Za každým z rytířů tři turci. Tři zůstali stát a čekali, s čím se ostatní vrátí.
Rytíř poskakoval na svém žlutém koníku a přemýšlel, jestli se dá bojovat proti třem turkům.
Proti jednomu ano. Proti třem ne.
Projel úvozem, otočil koně a hnal ho do svahu. Pod sebou viděl cestu a na ní tři turky. Dva zaváhali, třetí jel dál, otočil koně za rytířem a jel do svahu. Proti jeho meči.
Zahnutá šavle cinkla o kov. Turek se s ní oháněl zdatně a za chvilku bušil do dřeva štítu. Další dva se rychle blížili.
Někdy, i když se člověk snaží, a pečlivě se připravuje, nevychází nic, jak by mělo.
Je to k vzteku, ale nedá se s tím nic dělat. Snad jen zkusit to jindy znovu, pokud dostanete tu příležitost.
V životě ji většinou už nedostanete. Musí vám vyjít první pokus. Už když se rozhoduje o tom, kdy, kde, komu a jako co se narodíte. Těžko to jde předělat.
A jindy nevíte ani jak, všechno vyjde líp, než jste čekali.
Turecká hlava spadla do trávy.
Pak i turek.
Další turek se po rytíři ohnal svou zbraní a zkřížil ji s jeho mečem. Dostali se blízko sebe, nějak se chytili a navzájem strhli z koní.
Turek tak nějak nešikovně dopadl na meč. Nemohl už vstát, jen tak se svíjel na zemi, šíleně řval a vypouštěl duši.
Je to sice ošklivé, ale v pohádkách se to smí, pokud se to neděje tomu hodnému.
A ten hodný má do nohy mezi pláty kovu zaseknutou tureckou šavli. Turek za ni cloumá, šavle zranění dále rozrývá.
Nápřah mečem.
Turek to vidí, pouští šavli a ustupuje směrem k jiné šavli, ležící na zemi.
V takové situaci by se mělo něco stát.
Turek by měl zakopnout, aby krvácející rytíř mohl přikulhat a oddělit mu hlavu od těla.
Nebo by měl přiletět šíp, skolit turka, a pak by z houštiny vystoupil schovaný vesničan, ošetřil by rytíře…
Nebo by taky mohl turek rytíře zabít a pak u táborových ohňů dávat k lepšímu, jak bojoval proti křižáckému šílenci, který jeho dva druhy zabil, a on jeho řádění učinil přítrž.
No, nestalo se nic z toho.
Turek sebral šavli, chvíli na sebe s rytířem koukali, turek se vyšvihl na svého koně a couval do bezpečné vzdálenosti.
Možná, že kdyby tam rytíř ještě chvilku stál, popohnal by turek koně dopředu, máchnul šavlí a udělal pohádce konec. Rytíř ale, i s tou šavlí v noze, nějakým způsobem vylezl na koně a zbytek sil vrhnul na mávání mečem.
Vlastně to vůbec nevypadalo, jako když zraněný, krvácející člověk z posledních sil naprosto zbytečně mává.
Aspoň turek v tu chvíli věřil tomu, že ten krvavý satan se chová, jako by byl nezranitelný, že mu svou šavlí snad ani neublížil, a teď se na něj snad divoce vrhne a udělá z něj mrtvolu, jako z těch dvou, možná, že ho dokonce rozsápe.
Orientálci, naštěstí pro rytíře, mají takovou květnatou představivost. Takže turek ještě nějakou chvilku váhal.
Snad by si uvědomil, že je to hloupost, a rytíře by zabil. Ten ale vyrazil dopředu. Když někoho tak šíleně bolí noha, chce mít všechny trable raději za sebou.
Sekl po turkovi mečem. No, nic moc. Ale pokud s někým bojujete, neztrácejte čas zjišťováním, jestli ho to bolí.
Jasně, že ho to bolí. A tak, než se vzpamatuje, zaútočte znovu. Než udělá něco, co by začalo bolet vás.
Turek se svezl k zemi, lapal po dechu a krev z něj stříkala. Víc už rytíř neviděl, raději popohnal koně a ujížděl směrem, který by ho dovedl co nejdál od všech turků.
Dříve, než vojenské ležení, mu do cesty přišlo městečko, kolem kterého ten den jeli.
Hulákal před branou, až se otevřela a vyhlédl biřic s pochodní v ruce. S účastí se díval na šavli trčící z brnění:“Jste zraněn, pane?“
Rytíři obvykle neříkají to, co dostal jako odpověď, a do pohádek se to vlastně taky nehodí.
Biřic ho pustil dovnitř a ukázal mu pochodní cestu k hospodě. Před hospodou rytíř seskočil z koně. Šavle v noze ho zabolela a svět zčervenal.
Když se chvíli nic nedělo, uvažoval, jestli měl tohle na mysli, když sliboval velké činy pro svou lásku, jako vyjádření svých citů.
Přišlo mu, že to, co tu dělá, je vlastně hloupost. Nemohl ale přijít na to, co by měl tedy dělat jiného. Jako kdyby tahle hloupost byla to nejlepší, co může udělat.
To si tedy myslel, že dokáže lepší věci. Jestli je tohle opravdu to nejlepší, na co se zmůže, tak je docela chudák a patří mu to.
Otevřel oči. V pokoji byla jen jeho postel, zbroj, stolička s džbánem na vodu. Dovnitř svítilo dovnitř slunce.
Zavřel oči a otevřel je, když slyšel otevřít dveře. Mezi futry stál hostinský, obrovitá figura v zástěrce a s ubrouskem na ruce.
„Dobře, že vám už je líp, pane!“
„Je mi mizerně“, přiznal se rytíř. „Noha bolí a celý svět se motá. Něco bych snědl.“
„Ale to byste musel zaplatit, pane. Za pokoj nic nechci, to bych se styděl, chtít po zraněném. Ale jídla je málo, to rozdávat nemůžu.“
„Jistě.“ Natáhl se směrem ke zbroji. Šílená bolest mu projela nohou. Aspoň v ní už nemá tu trapnou šavli. Vytáhl opasek. Měšec na mince byl prázdný.
Možná ho ve své velkodušnosti obral tenhle hostinský. Ať se mu ten zraněnej rentuje! Nebo někdo z jeho lidí, když ho převlékali a ošetřovali.
Měl v oblečení schovanou jednu zlatou minci. Takovou rezervu. Pokud tu nemají předraženo, bude za ni moct jíst… tak dvakrát. Opravdu povzbudivé.
„Pro začátek mi bude stačit vývar. Ať se trochu seberu.“ To je asi to nejlevnější, co ho napadlo.
Obr se trochu ošil. „Ale pane, to byste musel zaplatit…“ Hm, tak ho přeci jen asi obral on. Ale jisté to není.
„Jistě. Přinesl jste vývar?“ „Ale to musíte mít čím zaplatit“, napovídal hostinský. Neposlouchal ho a odkryl nohu.
Převázaná provizorně hadrem, začernalým zaschlou krví. Aspoň že to už neteče.
Hnis se mu ale vůbec nelíbil. Možná to do pohádky taky nepatří, ale jednak to smrdí, a druhak bude lepší, když před svou lásku předstoupí na obou nohách, a ne jen o jedné.
„Máte na to nějaký účinný lék?“
„Tak já pro ten vývar zajdu, myslím, že za váš meč bych pár krejcarů dostal, pane“. Vida, meč tu ještě je. A že zrovna meč… proč ne třeba koně? Rytíř bez meče, to je jako růže bez květu.
Hostinský se odpotácel a rytíř vylovil minci. Za chvíli se obr objevil ve dveřích znovu. Držel kouřící hrnec, no, nebylo toho vývaru málo.
Rytíř natáhl ruku s mincí. Hostinský na ni nejdřív vztekle koukal. Myslel sis, žes mi vzal všechno, co? „No, nechám vám tu celý hrnec za čtvrt zlatky.“
„A co s tímhle?“, ukázal rytíř na mokvající nohu.
Hostinský se drbal na bradě. „No, na to bude nejoučinnější provaz z vobješence. A tyhle věci od visatce vám, pane, prodá jen náš kat.“
„Teda, on trochu i léčí, myslím našeho kata, ale ten vobješeneckej provaz má fakt oučinnej. Žádný podvody, jako prodávají kati jinde. Tohle je opravdu provaz z viselce“.
Mluvil jako někdo, kdo léčebným schopnostem provazu z oběšence opravdu důvěřuje. Ale snad bylo možné důvěřovat i schopnostem místního kata. „Zavolejte mi ho sem.“
Hostinský se tvářil poděšeně. „Sem? Do slušný hospody? Takovýho člověka? Dyk by mi sem nepřišla už ani noha! Kata do slušnýho baráku!“
To je zvláštní, že městská spodina je slušná a snaží se katům vyhýbat a nemít s nimi nic společného.
Na hradech jsou kati hosty častými, sice hlavně kvůli práci, ale nikomu nevadí, že přítomnost kata snad znesvětí jeho mučírnu…
Z toho zcela jasně vyplývá, že šlechta je v tomto ohedu naprosto neslušná.
„Tak za ním nějak zajdu.“
Hostinský s uchechtnutím zmizel. A než rytíř snědl trochu kouřícího vývaru, byl zpátky. „Tak na vás čeká.“
„Kdo?“
„No náš kat přece“, kroutil hlavou hostinský. Nechal rytíře dojíst vývar, pomohl mu s pár kusy oblečení, a dal mu klacek a radu, kudy se vydat ke katovně.
Za pomoci sukovice se rytíři podařilo dobelhat se před nízký domek s doškovou střechou. Ve štítě visel kus provazu do smyčky, ale na provaznictví to nevypadalo.
Otevřel dveře. V šeru žhnuly uhlíky, kus od nich seděl chlap a něco míchal. „Vítejte. Hned jsem u vás.“
Rytíř poskočil směrem dovnitř. Chlap zvedl oči. „Nezůstanete venku?“ „Ne.“ „To se divím, lidi většinou… Pojďte dál.“
Za chvíli už si kat prohlížel ránu.
„Hostinský říkal, že mi na to pomůže provaz z oběšence.“
„Ať si mele, co chce. Ale spravuje se vám to dobře. Kdo to dělal, on, nebo jeho stará?“
„Tak to těžko říct, já to nevím.“
„Provaz vám dát můžu, ale pomůže vám asi jako mrtvole zimník. Proti tomu hnisu bude potřeba opravdové kouzlo, žádné babské povídačky s provazem.“
Kat vyšel ven a s někým tam mluvil. Za chvilku se vrátil.
„Poslal jsem pro váš meč. Nerad bych, aby se mu v hospodě něco stalo. Mohl by se třeba ztratit“, usmál se. „A kouzlo by bez něj nefungovalo.“
„Uzdravující kouzlo?“, ptal se rytíř. „Tak nějak“, kývl kat. „Dáte si zatím víno?“
Postavil na stůl dvě karafy. „Červené?“ Rytíř kývnul. Kat nalil do dvou malých džbánků. Rytíř jeden vzal a kývnul směrem k druhé karafě:“A co je tohle?“
„Olej.“ Taky se natáhl pro džbánek. „Víno a olej, výborná hojivá směs. Hodně, hodně starý recept. A lepší, než svařená kravská moč, i když ta není špatná.“
Vypadá, že ví, o čem mluví. Jednou chlupatou rukou pevně drží džbánek, druhou ukazuje střídavě popravčí meče na jedné stěně, knihy v policích u stěny druhé. U té třetí stojí lidská kostra a na stole řada lebek.
Rytíř dopíjel už druhý džbánek, když kat vyšel zase ven a vrátil se s jeho mečem.
Sejmuli z rány prosáklé hadry. Kat smíchal několik tekutin do ploché mísy, namáčel v tom kus plátna, kterým čistil ránu, a mumlal u toho dlouhé latinské věty, snad modlitby, snad zaklínadla.
„Ubi pus, ibi evacua…“ Kat zvedl oči od rány. „Čili hnis musí pryč. Docela jednoduché pravidlo.“ Sklopil zase hlavu a věnoval se ráně. Mluvit ale nepřestal.
„Jo, kdyby to bylo v životě tak jednoduché… Jenže to dost dobře nejde, všechno špatné takhle odstranit. Nebolí to?“ Vzal malý nožík a začal ránu vyškrabovat.
„Jestli bolí, tak je to dobré. To se vrací život. Jen mrtvá noha už nebolí.“ Vedl dál své ponuré řeči o dobru, zlu, smrti a utrpení, a začal ránu vyplachovat tím, co předtím namíchal.
„Olej je znamení síly. Rána tolik nevysychá. A vy ještě sílu potřebovat budete. Určitě vás trápí víc, než jen ta noha.“ O čem asi mluví?
„Snad nešťastná láska“, bylo první, co rytíře napadlo. Kat jako by něco takového čekal:“Znáte snad nějakou šťastnou lásku?“
Málem už odpověděl, že ne. Takhle to ale nesmí být. Musí přeci existovat nějaká krása, kvůli které lidé milují. Naplněná láska. „Určitě existuje.“
Kat začal převazovat ránu bílým plátnem a neříkal nic.
Rytíř nedal pokoj:“Proč by pak lidé měli milovat, kdyby všechny lásky končily nešťastně? Nakonec musí být zlo poraženo, láska ho přemůže. A možná to umí jenom láska.“
Kat ještě chvíli mlčel, než řekl:“Ve víně je slunce, které svítilo na hrozny, letní déšť, a práce dělníků, kteří vinici okopávali. To je to nejlepší, co ochrání ránu před zánětem.“
Sedl si zpět na své místo a opřel se o rytířův meč. „Copak může být zlo poraženo? Jedna sklenice může být vypita, jedno stéblo může být utrženo. Vypijete ale oceán nebo natrháte obilí z celého pole?
Zlo je hydra, které jednu hlavu useknete a sedm jich naroste. Skoro se zdá, že čím víc bojujete, tím hůř, za chvíli má hlav jako hvězd na nebi.“
Rytíř začal uvažovat o tom, má-li kat vůbec s lidmi nějaké dobré zkušenosti. Jako by tahle katovna a pracovní stůl s lebkami odpuzovaly všechno světlé a dobré.
Kat pokračoval:“Láska je stejně nebezpečná, jako zlo. Můžete milovat, koho chcete, ale pokud on ze všech lidí na světě nemiluje právě vás, kouzlo lásky nikdy nezapůsobí.“
„A ona mne miluje, nebo ne?“ Kat se díval pořád na meč:“Nešťastná láska? Řekl jste to sám. Pak buď víte, že vás nemiluje, nebo si přejete, aby vás nemilovala.“
Buď to bylo tím vínem, nebo ho tak vyčerpal převaz rány, a nebo skutečně mluvil kat zmateně – rytíř mu přestával rozumět, jak asi svoje slova myslí, a jenom jeho protimluvy poslouchal.
„Bylo by asi báječné, kdyby na vás kouzlo lásky působilo. Na oba. Ale s tím musíte bojovat vy, já vám nepomůžu. Třeba nechci, ale spíš neumím.
Pomohlo by vám kouzlo moudrosti, to by vám ukázalo cestu k lásce toho druhého. Ale tomu byste se museli otevřít.
Zjistit, že vás miluje někdo, koho vy milovat nechcete, je dost smutné. A zjistit, že ten, koho vy milujete, o tom ví, ale odmítá vaši lásku, to je zase velmi bolestné.“
„Mám to vzdát?“, zeptal se rytíř. „Je to jedna možnost. Ale je jen na vás, co uděláte, nikdo jiný to za vás ani nerozhodne, ani nevykoná.“
„Ale já nevím, co bych měl dělat.“ „Tak to je špatně.“ Kat mu podal meč. „Jste rytíř, je to vaše zbraň. Víte, na koho ho budete příště tasit? Nebo kdy to bude?“
Zakroutil hlavou. Jak mám tohle, proboha, vědět?
Kat pokračoval:“Řekl bych, že to bude v ten pravý čas. Že to bude za dobrou věc. A že k tomu budete mít hodně dobrý důvod.“
„Umíte mluvit jinak, než v hádankách?“
„Život je hádanka. Umíte naslouchat životu?“
Rytíř si na něco vzpomněl. Na prostořekou žabu a tajnosnubné kapradí. „Viděl jsem kvést kapradí.“
Kat se na něj díval zpytavým pohledem. Asi zkoumal, jak to rytíř myslel. „Doufám, že jste tomu, co jste viděl, rozuměl.“
„Ani ne.“
Kat odložil džbánek:“Tak to aspoň máte o čem přemýšet.“
Dovedl rytíře ke dveřím a mávl rukou směrem k hostinci:“Ztratil jste dost krve. Ať vám dávají husí krev, jelita, nebo játra.“
Poté ustoupil o krok zpět do temnoty a zavřel dveře.
Rytíř se vracel zšeřelými ulicemi a opíral se o meč. Měl dojem, že se s ním táhnou nějaké stíny, ale uhýbají před jeho očima do temných koutů.
Přemýšlel, jak asi člověka poznamená jeho neradostné povolání.
Nejdřív měl na mysli hlavně kata, ale potom nejen jeho. A dumal, co vlastně dělá on.
Za chvíli došel do hostince. V lokále sedělo pár lidí. Otočil se k hostinskému:“Neutekli před Turkem?“
„Proč, pane? Teď utíká Turek.“
„Kde je královské vojsko?“
Obr mávnul ubrouskem směrem k hranicím:“Daleko nebudou.“
„Dobře, za tu zlatku mi nachystejte jídlo. Zítra vyrazím.“
„Ale pane, vaše noha…“, zatvářil se nechápavě, a pak se rozzářil:“Já to říkal, provaz z visatce udělá divy. Já vám to říkal!“
Rytíř otočil mečem v ruce:“Jsou to prostě kouzla…“, a vydal se k pokojům. Přitom mu došlo, že se vlastně na žádné kouzlo, ke kterému by kat potřeboval jeho meč, nepamatuje.
Noc uběhla rychle a brzy ráno, ještě před svítáním, ho hostinský vzbudil. Nachystané jídlo zdaleka nebylo to, co radil popravčí, ale na cestu stačit bude.
Vlastně by se mu měl odvděčit. „Bydlí kat sám? Nebo má ženu?“, zeptal se, když mu vyváděli koně.
„Bydlí s ním jen hospodyně, ta má svojí komůrku někde vzadu v domě.“ Zdá se, že pro provaz z oběšence si hostinský zajít troufne, ale do katovny nevstoupil.
Rytíř se s ním gestem rozloučil a dojel před nízký katův domek. Vešel dovnitř, prošel kolem kostry a otevřel dveře do vedlejší místnosti.
Pak uviděl ty dva. Hospodyně sice měla svou komůrku, ale teď tam nespala. Rytíř je nechtěl budit, tak zase dveře zavřel a odešel.
Když vyjel z městských bran, slunce už vycházelo a ozývali se kohouti.
Rytíř projížděl mezi poli a blížil se k pásu hor.
Když projížděl kolem osamělé chalupy, stranou od vesnic, uviděl před ní stařečka. Stál opřený o plot z křivých latí. Rytíř ho pozdravil. Chvíli se na sebe dívali.
Pak ho stařeček poprosil o jídlo. Žádné obzvláštní dobroty s sebou z hostince neměl, ale sestoupil z koně, podělil se a stařečkovi i tak chutnalo.
„Víte, pane, schovali jsme před vojáky jednoho vepře. Hm“, ukousl si další kus,“to je dobré, tohle. No ale pak všichni utekli, nebo je odvedli. A já ho sám zabít nedokážu. Se zabijačkou je spousta práce, a já už na to nestačím.“
„Kde máte to prase?“ „Tamhle, teď už je zase schované v chlívku.“
Rytíř vykročil tím směrem. S vrznutím otevřel dvířka, sbitá z prkýnek, a díval se přímo do prasečích očiček velkého pašíka. Pak mu proklál mečem krk.
„Takhle ne! Přijdeme o všechnu krev! Na hák s ním, a necky pod něj!“, křičel stařík.
Stařík už opravdu neměl dost sil, a rytíře šíleně bolela při té práci noha, ale společnými silami se nakonec aspoň nějak postarali o pár základních věcí.
Za nějakou chvíli už se v kotli vařila zabijačková polévka, stařík míchal prejt, rytíř rozvěšoval do komína slaninu.
Když se podíval dolů na svůj meč, vzpomněl si na kata. K večeři bude vepřová krev s cibulí, jak to popravčí radil.
Takhle si to ale asi včera ani jeden z nich nepředstavoval, když mu kat podával meč.
Měl jej pozvednout za nějakým ušlechtilým cílem. Za něco důležitého se bít. Vykonat čin. A ne zapíchnout prase.
A podobně to dopadá s jeho přísahou.
Měl prokázat svou lásku, vykonat něco, co by k němu otočilo princezniny oči. Smělý čin.
Místo toho se tady plácá s bolavou nohou, sedá v dešti mezi kapradím, poslouchá hádanky popravčích a porcuje prase, místo aby na hlavu porážel turky.
Nad tím úvozem, kde tak neslavně dopadl, to měl vlastně štěstí, které se už nemusí opakovat.
Kat říkal, že láska je nebezpečná jako zlo. On ale na sebe tohle nebezpečí bere, nevyhýbá se mu. Neznamená to, že v lásce musí zvítězit.
Ale nevzdal to. Chce za svou lásku bojovat, ať už to znamená cokoliv. I kdyby neměl zvítězit.
I kdyby měl kvůli tomu vyudit třeba tisíc těch hloupých prasat. Nebo staříků. To už je jedno.
Nakonec tu pár dní zůstal, podařilo se jim i nadělat jitrnice a trochu nepovedenou paštiku, rytíř celou dobu topil bukovými větvičkami, které tahal na jeho koni z lesa stařík, dokud chaloupkou nezavanula vůně šunky a slaniny.
Stařeček se ho za tu dobu vlastně na nic neptal, jen mu přiděloval práci a radil mu, jako kdyby na světě nic jiného než jejich mrtvé prase nebylo.
Nakonec mu dal stařík tykev s vodou, pár pořádných kusů slaniny, a loučil se s ním, jako by právě teď byl ten jediný čas na odjezd.
Rytíře to trochu mátlo, ocitnout se takhle rychle zase na cestě.
Správný pohádkový stařeček vám, když se s ním rozdělíte nebo mu pomůžete, dá moudrou radu. Nebo vám dá něco jiného.
Tykev s vodou ale nebyla kouzelná. Slanina byla slanina. Nakonec ale, říkal si rytíř, za malou výpomoc s prasetem je to odměna docela bohatá.
Možná, že tohle nebyl ten správný pohádkový stařeček. Možná, že se měl o jídlo rozdělit s někým jiným.
Raději tyhle myšlenky zapudil. No a co. Třeba by rada od pohádkového dědečka byla stejně záhadná, jako ty, jichž se mu dostalo od kata.
Měl sice dojem, že když zacházel za obzor, dědeček zadupal a zmizel i s chalupou. Ale to se mu spíš jenom zdálo, když se chalupa ztratila za horizontem. Slanina ani tykev nezmizely.
A blížil se zase k dýmu, stoupajícímu z bojišť. S ubíhající cestou byly sloupy kouře stále jakoby tmavší, hustší a zlověstnější.
Ač byl jasný den, byla u kořenů šedých sloupů vidět záře ohňů.
Minul pár vesnic, ale prázdných nebo vypálených. Stařečkovva chaloupka bylo asi jediné místo v okolí, kde někdo ještě bydlel.
Kdo by taky chtěl mít za dvorkem bitevní pole?
Doufal, že se válka nepotáhne dlouho, celá léta, ale že bude brzy klid.
Lidé se sem vrátí, budou zas hospodařit na troskách toho, co tu najdou.
Jen budou oplakávat nějaké muže, a krátkou dobu se tu budou rodit tmavovlasé děti.
A Turci budou mít o něco více janičářů.
Tyhle turecké elitní jednotky byly obávané. Děti, které odvlekli z dobytých území, cvičili turci k boji proti vlastním lidem.
Janičáři klidně mohli zabít své rodiče nebo aspoň vzdálené příbuzné, a ani to nevědět.
Nebo možná proto, že možná zabíjeli své příbuzné, byli tak divocí. Jak jinak se pomstít někomu, kdo vás jako děti nechal samotné? Nebýt dobrých následovníků Mohamedových, kdo ví, jak by se jim žilo.
A u Turků byli janičáři vzorem bojovníka. A turecké dívky světlovlasé obry obdivovaly zase ze svých vlastních důvodů.
Rytíř jel do povlovného kopce a všiml si, že na jeho vrcholu táboří silný oddíl vojska. Pomalu se k němu blížil.
Dojel až k táboru, přehoupl se před vrchol a před ním se otevřelo údolí. Dole stála pevnost a kolem ní kypil čilý mumraj.
Rytíř se zeptal nebližšího vojáka:“Pevnost je pořád naše?“
„Ještě jo.“ „Čekáte snad, že nebude?“ „Hele, vidíš ten příkop? Je tam voda? Ještě je. Turci dovnitř nemůžou.“
Rytíř ukázal vpravo od pevnosti:“Tohle ale turci jsou, tam vzadu.“ „Jo, furt tam kopou zákopy. Velitelé se můžou smíchy utlouct, že Turek staví zákopy špatným směrem.“
„Tak to asi nebudou zákopy“, odtušil rytíř.
„A co jinýho?“
„Proč kopou k řece?“
„Asi si chtěj taky udělat vodní příkop, když viděj, že my máme svuj.“ Voják to, zdá se, myslel naprosto vážně.
„Spíš chtějí ten náš vypustit. Odvedou vodu do řeky, a pevnost bude na suchu.“
„No to ne!“
„Jakto? Snaží se jim v tom někdo zabránit? Zatím kopou nerušeně dál, zdá se.“
„To nám přece nemůžou udělat, tohle! Ty svině turecký, to jim čerchmant nakukal!“, odplivoval voják.
„Tak bychom s tím měli asi něco dělat, ne? Proč vojsko čeká tady, když dole kolem pevnosti se bojuje?“
Další voják se k jejich debatě přidal:“Velitel chtěl čekat. Pevnost zatím Turka zaměstnává, vyláme si na ní zuby a o hodně sil přijde. A pak bude náš.“
„Akorát čas ztrácí, nikoliv získává“, rozhodl rytíř, otočil koně a ten pomalým krokem šel k velitelskému stanu.
Takový rytíř, to je osobnost, šlechta.
Svobodný pán.
Není ale generalita, nemůže nikomu moc rozkazovat, a ne vždy je jeho názor směrodatný. Jak víme, princeznu jeho mínění taky nijak nezajímalo, tak proč by mělo zajímat generály?
Když vycházel rytíř ze stanu, měl za sebou další zážitek toho druhu, kdy vás sice trpělivě vyslechnou, v duchu vás však pro váš názor litují, a vy víte, že se snažíte zbytečně a vůbec nic se vaší snahou nezmění.
Venku už na něj čekal jeden z těch vojáků:“Tak co, poslechl si moudra?“
Rytíři se nechtělo rozebírat vlastní trapnost, jenom kývl.
„A sere na ně, co?“, pronesl jasnovidně voják.
Odpověď sice nedostal, ale sám si kývul v odpověď a pokračoval:“Sem to čekal. Takoví jsou vždycky. Dej si.“
Při posledních slovech před sebe natáhnul ruku s džbánem. Rytíři by trochu vody přišlo vhod. Tohle bylo ale říznější.
„Co je to?“
„Jenom žitná.“
No, vlastně i ta v takové situaci přijde víc než vhod. Sem s tím lékem! Rytíř nahnul džbán, loknul a prohnal tekutý plamen krkem.
Teď se toho stejně nedalo moc dělat. Buď jet k pevnosti, a rytíři nepřišlo, že by tam byl něco platný, nebo zůstat sedět tu.
Sedět tu s tou žitnou a tím vojákem, a koukat, jak se to dole hemží, bylo pořád lepší, než dění kolem pevnosti sledovat sám.
Zakrojil slaninu, podal kus vojákovi, který už si sedal na kámen poblíž něj, a loknul si od něj ještě trochu pálenky.
Sedl si na jiný blízký kámen a pak se dívali zachmuřeně do údolí, víceméně mlčky.
Když přišel večer, hořel blízko nich jeden z ohňů. Začali se kolem něj sesedávat další ozbrojenci, večeřeli, popíjeli a tlachali.
V nastávajícím šeru bylo vidět, že se vodní hladina kolem pevnosti přestává lesknout, jako by ji někdo postupně kradl.
Turci už zřejmě vypouštěli vodní příkop, výpady obránců pevnosti jim v tom nezabránily.
Vojáci to začali všelijak komentovat. S postupující tmou však bylo stále více jasné, že teď už jim nikdo nenařídí něco s tím udělat, a pokud přijde nějaký rozkaz k útoku, bude to až ráno.
Postupně se vojáci vytráceli od ohňů a mizeli pod deky a do stanů.
Rytíř s vojákem ještě seděli u ohně a dělili se o další slaninu a pálenku. Možná je bude zítra bolet hlava, ale z toho, co má zítra přijít, by je ale asi bolela stejně.
„Posraná válka.“
„Jistě. Velmi vznešená válka – a velmi posraná“, souhlasil rytíř.
„Hele, to je dobrý. A je to fakt. To bych takhle asi neřek. To bych neuměl. Ale něco vznešenýho na ní je. Asi zrovna ta posranost“, zaperlil voják.
„Sem nechal doma ženu“, pokračoval, „a mám vo ni strach. Vona je hodná, určitě na mě počká, než se vrátim, ale bojim se vo ni.“
Rytíř zvedl oči.
„Vo sebe teda víc, tady se bojuje a tam doma ne, ale bojim se víc vo ni, než abych tu nepřišel k ourazu.“
„Nešťastná láska?“, zeptal se rytíř.
„Možná. Jak to myslíš?“, uvažoval voják.
„Jesli znáš nějakou šťastnou lásku…“, vzpomněl si na katovu otázku.
„Jo, to je přesně vono. To je šťastná láska. Ale taky nešťastná. Jak se to veme. Ale je to vobojí.“
„Třeba jsou takové všechny lásky. Trochu šťastné, trochu nešťastné…“, uvažoval rytíř.
„Trochu to a trochu vono. Některá víc, jiná míň, to je na tuty. Ty máš ženu?“
Zavrtěl hlavou, nemá.
„A je krásná?“, zajímal se zdánlivě nelogicky voják.
„Překrásná a spanilá… tedy, je nádherná.“
To, že je sexy, se do pohádek asi opravdu nehodí.
Ale pochopil by voják, co to překrásná a spanilá znamená ve skutečném životě? Pohádky mu sice asi taky vyprávěli, ale spousta lidí si je se skutečným životem neumí spojit.
„Bať, jinak by sis ji nevybral. Ty jsi fajn člověk, a jinou než fajn ženskou mít nemůžeš, to bys z ní umřel.“
Nejspíš to byla poklona. Rytíře to každopádně potěšilo. Po pálence mu už bylo dost věcí jedno.
„Pícháš ji?“
Zdánlivě triviální otázka, zvláště když je směřována na muže s bodnými zbraněmi u pasu, rytíř ji ale pochopil správně.
„Ne.“
„Tak to máš teda blbý“, ohodnotil to voják.
Nojo, pomyslel si rytíř. Já to mám blbý. Ona to ale vlastně blbé nemá. Aspoň mně to tak připadá. Nespravedlnost. Nechybím jí, je šťastná i beze mne. Jako bych byl navíc. Jako bych obtěžoval.
Je to tak, jeho láska je mu k ničemu. Ještě se svou vyvolenou ani pořádně nepromluvil.
Ne že by nevyhledával příležitost, ale ta prostě nebyla.
Představil si na chvíli princeznu v jejích krásných bílých šatech.
Nebo taky možná bez nich, měla roztažené nohy, divoce sebou házela a hlasitě sténala… a on byl v ní, tedy hlavně na ní, ale uvnitř taky.
No, to by byla šťastná láska. Rychle mu vyvstaly další obrazy.
Oni dva stuleni spolu odpočívají.
Malé děti, které kolem nich dvou běhají při procházce v zahradě, a mají její oči.
Na hostině, u velkého stolu, oba se na sebe dívají a něčemu se hlasitě smějí.
Asi vzdychnul moc nahlas, sedí tu a tváří se nešťastně, voják se na něj podíval zkoumavým pohledem. Ale asi se mu nepodařilo nic vyčíst. Výraz jeho obličeje připomněl rytíři kouzelnou žabu, která ho nechala kvůli kapradí moknout.
Dole v údolí se rozlilo světlo. Pevnost hořela a osvětlovala okolí.
Oba se dívali chvíli tím směrem.
Pak se rytíř zvedl, nechal tam vojáka s žitnou samotného a odešel do tmy.
Položil se na okraji tábora. Nevěděl ani, jak se mu podařilo usnout.
Ráno ho probudil lomoz a bolení hlavy. První způsobili ozbrojenci, kteří vstávali, přecházeli okolo něj a chystali zbraně.
Druhé bylo bez pochyby spjato s žitnou pálenkou.
Rytíř se zvedl a vydal se směrem ke svému koni.
Dole, uprostřed země rozryté prázdnými příkopy, se černaly zdi dobyté pevnosti. Ještě z nich stoupal šedý dým.
Muži, kteří už posnídali, se na vrcholku kopce řadili do šiků.
Rytíř si cestou vzal chleba z jednoho z připravených košů. Došel ke koni, uříznul si k chlebu plátek slaniny a při jídle se snažil nemyslet na pocit kořeněného pachu uvnitř v hlavě, který v něm zanechala žitná.
Protože měl pocit, že po jídle bolest hlavy trochu ustoupila, šel si vzít ještě jeden chleba, co zbyl v jednom z košů, aby další plátek slaniny nemusel jíst samotný.
Vojsko stálo seřazeno na vrcholu kopce, několik vojáků a rytířů ještě procházelo tábořištěm kvůli nejrůznější činnosti.
Rytíř jedl vestoje u koně, ale pak ho to přestalo bavit, sedl si a čekal.
Nad helmicemi vlály barevné prapory a královské zástavy.
Turecké vojsko v údolí dělalo kdoví co. Vypadalo to, že se kolem pevnosti nic zvláštního neděje, jen takové hemžení lidí.
Působilo to až hrozivě.
A čas mezitím letěl.
„Jestli se do nich máme pustit, měli bychom to udělat před obědem“, řekl někdo. Možná to řekl ze vzteku, možná z žertu, ale mnozí s ním souhlasili.
Slunce na obloze stoupalo a pomalu se blížilo k poledni. Trávou, zdupanou vojskem, poskakovaly luční kobylky, a v hejnech odskakovaly před nohama každého, kdo mezi ohništi a stany procházel.
Rytíř byl docela rád, že se nic neděje. Noha ho sice nebolela, ale nerad by si v boji s ránou něco udělal.
Na druhou stranu to chtěl mít už za sebou. Jak čekání, tak všechny boje. Chtěl se vrátit a doufal, že na něho čeká ta, na kterou myslel.
Jeden z rytířů si sedl kus od vojáků, vytáhl píšťalu a zapískal několik veselých písniček. Všichni poslouchali, na chvilku jim to zvedlo náladu.
Poledne pomalu míjelo a na vojsko padala únava. Vojáci už nestáli v šicích, ale všelijak si posedali.
I tóny píšťaly už byly pomalejší. Tím víc všichni poslouchali melodie, ze kterých mluvil klid a stesk.
Občas se muži dívali k pevnosti. Jak asi bylo jejím obráncům v minulých dnech? V obklíčení Turkem, když se jako spása objeví královská armáda – která neudělá vůbec nic a jen se dívá, jak pevný hrad z bílého kamene padá do rukou machometánů.
Tóny a melodie zněly pořád dál.
Vojáci už ale byli netrpěliví. Začali mít hlad, a oběd v nedohlednu. Jen čekání na boj, který nepřicházel.
Začínali reptat. „Tak jdeme na ně, ne?“, vykřikl někdo odvážnější.
Někdo ho začal přemlouvat k trpělivosti, ale další s tím nesouhlasil. Další je všechny okřikoval, ať počkají na rozhodnutí velitelů.
Další zas okřikovali jeho. Začalo to šumět. Rytíř ještě chvíli poslouchal píšťalu, ale přes vzrušené hlasy to šlo těžko.
Hlava ho pořád trochu bolela, a stejně jako ostatní začínal mít hlad. Opravdu, teď zrovna si hrozně přál mít všechny tyhle hlouposti za sebou.
Měl toho prostě dost.
Vstal ze země, sedl na koně, a bez helmice, s mečem v pochvě, se rozjel dolů do údolí.
Několik lidí za ním váhavě vykročilo, ale pak se zastavili. Zřejmě jim nebylo jasné, co vlastně zamýšlí udělat.
Všichni ostatní ale zpozorněli, otáčeli se za ním a sledovali ho.
Rytíř sám vlastně taky nevěděl, co dělá. A možná si kladl otázku, kdy to v poslední době vlastně věděl.
Pomalu sestupoval po stráni. Šikmo, jako kdyby údolí objížděl.
Bylo mu jedno, co dělá, ale když už tady byl, prohlížel si krajinu pod sebou.
Turci zřejmě přesunovali svůj tábor, který včera stál za řekou, k dobyté pevnosti, kolem které teď rostly barevné stany.
Blížil se k nim z boku. Nechávali ho na pokoji, snad ho považovali za parlamentáře, který přichází vyjednávat. Nebo byli příliš zabráni do práce, než aby je zajímal jediný muž bez přilby a tasené zbraně.
Byla to od něj hrozná drzost. A jedna z největších hloupostí v životě, která mu ale zatím procházela bez úhony.
Projížděl kolem jejich ležení. Turci zvedali oči od práce, ti, co seděli, se aspoň otáčeli, a zvědavě pokukovali. Někteří se začali chápat zbraní.
Odbočil, aby se od nich trochu vzdálil, a zase se obloukem vracel. Znovu je míjel v těsné blízkosti. Před koně se mu sneslo několik šípů a zabodly se do země.
Turci mu asi projížďky dlouho trpět nebudou. Ale byla to s nimi docela hezká hra. Škoda, že nebezpečná.
Před jedním blízkým stanem uviděl stát v zemi zapíchnutou tureckou zástavu, hezky zdobenou několika svazky lidských vlasů.
Popohnal koně, aby ke stanu přiskočil. Vytrhl zástavu ze země a jako šílený se hnal pryč.
Turci jako neméně šílení začali řvát a hnali se za ním. Dříve nebo později by ho na jeho nažloutlé herce museli dohonit.
Po brnění se mu pár šípů neškodně svezlo. Vyrazil do svahu, tureckou zástavu držel jen křečovitě v ruce.
Možná se těm nahoře ale zdálo, že s ní triumfálně mává.
Nebylo to vítězství, ale nadchlo to všechny, kdo to viděli. Vojáci se mu rozeběhli vstříc dolů.
Turky asi pohled na čelo armády, řítící se proti nim, trochu zpomalil. Na křídlech královského vojska se objevili okovaní koně a zavlály praporce rytířů. Turecká jízda se teprve začala v táboře sbírat.
Rytíř nezastavoval, vojsko se prohnalo kolem něj.
Dorazil do tábora. V noze ho píchalo, ukořistěná zástava mu vypadla a i on sám z koně spíše spadl než sestoupil.
Pár lidí se seběhlo kolem něj a nabízelo mu pomoc. Když si postěžoval na nohu, mysleli si asi, že ho teď turci zranili. Byl prostě doveden do velitelského stanu, kam za ním přišel lékař.
Ten rychle poznal, jak se věci mají, poslal čumily ven a nechal si ukázat ránu. S jejím hojením byl spokojený, jen nechal ještě zavolat ranhojiče, aby ji převázal čistým plátnem.
Rytíř se mezitím zeptal na kapradí, které viděl kvést. Lékař odpověděl, že kapradí květy nemá a léčebné účinky nestojí za mnoho, přeslička je lepší. Rytíř začal znovu uvažovat o tom, co tím tedy žaba myslela, když se mu kvetoucím kapradím chtěla odměnit.
Staré a ztmavlé obvazy, které měl rytíř od dědečka, vynesl ranhojič ven do ohně. Na přihlížející to asi udělalo dojem. Hrdina krvácí, je ošetřován, a padne na to spousta obvazů.
Tím zázračněji pak vypadalo, když rytíř vyšel ven s lékařem, jako by se snad nic nestalo.
Od bojiště se zatím vraceli první vojáci. Vypadali vítězně, ale při pohledu do údolí bylo jasné už předem, že Turek ustoupil zpátky za řeku, do svého starého tábora.
Zanedlouho se vrátili i vojevůdci. Bylo rozhodnuto, že zůstanou zde a nebudou se přesouvat k dobyté pevnosti. Poloha na kopci bude výhodná, a rozumný odstup od turků taky.
Rytíř byl po nějaké době zase uveden do velitelského stanu.
Od stolu vstal starší muž v černém brnění, pomenší, otočil se a podíval se na rytíře. Jeho obličeji dominoval velký šedý vous a lesklá pleš.
„Děláte nám nepříjemnosti, příteli, i když“, zasmál se, „to bylo docela hezké divadlo, co jste jim provedl.“
Když nedostal odpověď, nabídl víno, které rytíř přijal v naději, že dobře vyzrálá červená tekutina zaplaší bolest hlavy, která po žitné stále přetrvávala.
Velitel ještě nechal naservírovat pro rytíře bujón, a pokračoval:“Měli jsme turky rozdrtit později. A víc ve vnitrozemí. Z praktických vojenských důvodů, které nechci příliš podrobně vysvětlovat, a z důvodů politických.“
Rytíř se chvíli díval zamyšleně, ale nakonec nic neřekl. Jen upil víno a přitáhl si misku s bujónem.
„Víte, krátká válka, kdy nepřítele odrazíme už na hranici, nepomůže ani nám, ani zcela nezničí jeho.
Zato porazit je hluboko na našem území, kde oni budou mít dlouhou zásobovací linii, nespokojenou armádu, prořídlou drobnými potyčkami po cestě, dlouhou cestu domů přes naše území, kde na ně stále budeme čekat…“
„Útočil byste na poražené chudáky, kteří budou mít jjedinou starost, a to dostat se živé domů?“, zajímal se rytíř.
„Pronásledoval a rozdrtil bych nepřítele až do konce. Až do jeho konce“, přeformulovat rytířova slova velitel. „Hned to zní líp“, pochválil sám svůj řečnický výkon.
„Jde o to, zničit je tak, aby v budoucnu na nás zaútočit nemohli. A přitom tak, abychom my po bojích byli ještě silnější“.
Rytíř namítal:“Boje jenom oslabují. Na obou stranách. Tady kolem je teď jen zpustošená země a hřbitovy padlých“.
„Vojákům dlouhá válka pomáhá. Jsou důležití, zatímco v míru takový význam nemají. Dělají jen strašáka na nepřátele a parádu na přehlídkách zemské brannosti a na turnajích“.
„Čili pro vás je dlouhá válka lepší, protože dostanete zaplaceno víc, než za krátkou“, pošťuchoval rytíř.
„Nepřekrucujte moje slova, příteli. Pořádná práce si nějaký čas vyžádá, Řím taky nepostavili za den“.
„Ale asi by postavili, kdyby je neplatili od hodiny“, podařil se rytíři malý vtip.
„Podívejte“, nedával se velitel, „válka pomáhá všem. Potřebujeme stále lepší zbraně, které musí někdo vymyslet, což by v míru nedělal. Musí se vyrobit. Co nekvalitněji. Co nejrychleji. I tady je co zlepšovat.
Armáda potřebuje rychlé zásobování. Potřebuje jídlo. Potřebuje stále lépe a lépe ošetřovat zranění. Potřebuje se na dálku dorozumívat. Potřebuje vědět, co dělá nepřítel, potřebuje vědět i to, na co nepřítel myslí.
Spousta věcí by nevznikla bez války. I ten bujón, který si tu klidně jíte. Je to levné a vydatné jídlo pro vojáky, navíc se snadno vaří. Chápete?
I zpustošená země potřebuje obnovit. Znovu začít hospodařit. Na polích nasycených popelem poroste úroda dobře. Bude potřeba postavit nové vesnice. To je spousta práce, postavit vesnici. Po spoustu chlapů.
Pomůže to zedníkům, tesařům, i peněžníkům… Musí se vybudovat nové dvory, statky, pivovary, tam všude bude potřeba nářadí a nástroje…
Do opuštěných usedlostí se budou stěhovat noví lidé, oživovat je, hospodařit na nich…
Delší válka by nám pomohla, abychom rostli a sílili, nechali Turka hladovět a vysílit, a pak ho zcela porazili.
Dnes nemám jinou možnost, než na ně zaútočit dnes po setmění z různých stran. Ve tmě je porubeme kdo neuteče, nezachrání se.
Ale spousta jich uteče. Domů nemají tak daleko. Bude těžké pronásledovat je na jejich území, do toho se pouštět nebudeme.
Budou moci sebrat novou armádu, znovu se na nás připravit a za nějakou dobu, roky nebo desítky let, přijdou znovu. A třeba budou ještě strašnější, než teď…“
„Strašný jste jen vy, s tím, co říkáte“, odložil rytíř prázdnou misku. „Je to hrozně nelidské, kruté a vypočítavé“.
Velitel začínal rudnout, ale mluvil klidně:“Je to pragmatické. Není to slabošské ani sentimentální. Ukažte sentiment, a jste slabý. Dostanou vás na to. Nepřítele nezničíte tím, že ho budete litovat. On by taky neměl slitování a rozdrtil by vás“.
„Jistě. Všechno, co říkáte, zní hrozně rozumně. Obhajujete ale jenom svoji zrůdnost“. „To není zrůdnost moje, ale zrůdnost válek. Nebýt nepřátel, žádné války by nebyly“.
Na toto moudro nenacházel rytíř chvíli odpověd.
Velitel změnil téma:“Muži by vás rádi viděli v čele našeho nočního útoku. Pozvedne to jejich morálku a půjdou ochotněji. Možná, kdyby věděli, že nepůjdete a útok nepovedete, že by ani bojovat a zvítězit nechtěli“.
Rytíř přikývl. To by měla být samozřejmost, pokud po něm někdo něco chce. On těm lidem tímhle může posloužit.
„Byl jste ale, jak mi řekli, raněn“, pokračoval velitel. „To nestojí za řeč“, promluvila rytířská statečnost. Ve skutečnosti se o svou ránu na noze trochu bál. Kdo ví, jak by dopadla tentokrát.
„Lékař si ale myslí, že vaše zranění potřebuje klid. A já mu dávám za pravdu. Hodí se mi mít hrdinu, za kterým muži půjdou. Ale nestojím o další bláznivé kousky. Nevypočitatelnost do správně vedené strategie nepatří“.
„Takže mám zůstat v táboře?“, ptal se rytíř.
„Zůstanete tady a nikomu se neukazujte. Protože zatímco tu budete, povedete moje muže na zteč“.
„Jakto?“, nechápal svoje rozdvojení rytíř.
„V té tmě steně nikdo nic kloudně neuvidí. Stačí jen vypustit fámu, že povedete útok jako první, oni už si to pak mezi sebou všichni řeknou. Vy pak pro ně budete někde v té tmě a povedete je do boje. Jen to pak nesmíte zkazit“.
Rytíři se kloudně nechtělo podílet se na této pragmatické strategii, jak tomu říkal velitel, přišlo mu to jako podfuk a mrzelo ho, že se na takové sviňárně podílí.
Velitel ho ještě vyvedl ven a chvíli s ním chodil po táboře, aby se na ně všichni podívali. Šuškanda už asi zapracovala, protože vojáci se na rytíře tvářili tak, že jim to spolu večer nandáme, těm machometánskejm zkurvysynům, žejo?
Rytíř nevěděl, co dělat, krom toho, že se mu chtělo propadnout se studem.
Díval se na ně aspoň povzudivě. „Fajn, tak se drž!“, říkal těm, kdo na něj promluvili. „Spolu to zvládneme. Podívej se kolem, na ostatní. To je dohromady síla!“, řekl několikrát.
Pak rytíř dostal příkaz nevycházet z velitelského stanu a další korbel vína, nad kterým do večera seděl.
Když padla tma, poznal podle hluku, že armáda se sbírá a ukázněně vyráží. Zřejmě šli za řeku různými cestami, aby turky obklíčili a napadli je z různých stran.
Pak už rytíř seděl jen sám a o tom, co se děje v poli, se mohl jen domýšlet podle zvuků, které sem po nějaké době začaly doléhat, když útok začal.
Měl dost času, aby nad sebou mohl přemýšlet, ale nic ho nenapadalo. Věnoval pár myšlenek princezně, ale ta, kdyby věděla, co teď provedl, by o něj asi nestála, lidi se o podvodníky nezajímají, pokud vědí, že jsou podvodníci.
Nakonec usnul.
Vzbudili ho ještě v noci. Velitel poslal dva gardisty, aby ho přivedli. Musel si vzít zbroj a vyjet za nimi do temnot.
Za řekou svítily ohně, oni ale jeli přímo dolů k pevnosti. I tam už se začínaly rozsvěcet ohně.
Před pevností se k nim přidal velitel v černém brnění a spolu, s gardisty za zády, projížděli kolem vojáků. Ti rytíře zdravili vítěznými gesty a výkřiky, velitel se na ně blahosklonně a jakoby přátelsky usmíval.
Rytíř nevěděl, jak se má tvářit, a doufal jen, že vypadá dost unaveně, jako po boji.
Vojáci, kteří se už vrátili od tureckého tábora za řekou, přesouvali mezitím vlastní ležení k pevnosti.
Další přiváděli zajaté turky, jejich otroky, a přinášeli kořist.
Velitel zastavil a ve světle pochodní se na kořist díval. Lepší ale bude prohlédnout ji za dne, vydal se tedy spát a rytíře nechal s gardisty.
Přicházeli k nim další vojáci, rozjaření vítězstvím, a někteří z nich o ujišťovali, že ho skoro jistě viděli, jak se bije poblíž jejich skupiny.
Rytíř si uvědomoval gardisty v zádech, a tak jen souhlasil, že možné to je, i když si není úplně jistý, protože ve tmě není tak dobře vidět.
Postupně začalo docházet k dohadům – jestliže ho viděli na severu, jak je možné, že ho viděli i na jihu? Kde tedy vlastně byl?
Gardisté v zádech budulu stále nepříjemnější pocit. „Nemohl jsem být pořád se všemi“, snažil se rytíř nezalhat a zároveň se neprozradit. „Doufám, že jsem byl tam, kde mne zrovna bylo potřeba“.
Vojáci to chápali po svém a začali mu vykládat, co se dělo na jejich úseku v době, kdy tam zřejmě zrovna nebyl.
Rytíř na jejich adresu nešetřil chválou, však si ji taky zasloužili, narozdíl od něj.
Stejně by to měl už nejraději za sebou. Čekání na bitvu mu teď připadalo jako mnohem příjemnější.
Dočkal se až za pár dní, kdy se vydali na pochod zpátky.
Vezli s sebou složené turecké stany, nádobí a čajové servisy, zbraně zdobené drahokamy, turecké praporce, ženy z pašova harému, otroky, …
Všechno, co neuteklo nebo nebylo mrtvé.
Rytíři připadalo, že i vítězný pochod zpět je neuvěřitelně pomalý. Jako kdyby snad ani nepotřebovali být zpátky.
Velitel zdůvodňoval pomalost postupu tím, že se královské město musí připravit na oslavu a vítání hrdinů.
Má-li triumf dobře vypadat, musí být vše řádně nachystáno. A lidé se po trošce čekání budou aspoň víc těšit.
Rytíř asi nebyl sám, komu to připadalo jako hloupost.
Po několika dnech se naštěstí dostali až k hradbám města, nad kterým se tyčily věže královského hradu.
Když konečně vstoupili dovnitř, nesli vybraní vojáci tureckou kořist, aby byla dobře vidět, a další vedli otroky a zajatce, asi proto, aby na ně mohla lůza plivat.
Rytíř měl jet v průvodu po boku velitelů.
Ani pořádně nevnímal, co se děje kolem, neviděl lidi, čekající v ulicích a vyklánějící se z oken, nevšímal si kloudně ani nadšeného výrazu vojáků v průvodu.
Jako kdyby sem nepatřil a ta sláva se ho vůbec netýkala.
Vnímal jen hluboké údery zvonů.
Až když se zastavili, všiml si, že stojí na nádvoří zdobeném prapory, a na balkóně si vedle krále všimnul i princezny.
Upřel na ni oči a nic jiného nevnímal, ani neposlouchal řečnění, a zdálo se mu, jako by se na něj občas podívala. Jinak ale i ona vypadala, že není duchem tady, a bezmyšlenkovitě si hrála s růží, kterou držela v rukou.
Konečně sesedli a velitelé spolu s některými dalšími byli uvedeni do hradu. Rytíř s nimi. Stěny sálů se kolem něj míhaly jako ve snu.
Ve velkém sále se postavili ke stolům. Za chvíli přišel král s doprovodem a princeznou, posadili se a po nich všichni ostatní.
Začalo se nosit jídlo a nalévat víno, a znovu se začalo řečnit.
Velitel dlouho a obšírně vysvětloval genialitu své strategie, která jim přinesla takové skvělé vítězství.
Král, zdá se, byl nadmíru spokojen a ty žvásty mu nepochybně věřil.
Pak se král zeptal na rytíře. Pověst o jeho statečných činech je zřejmě předběhla.
Velitel květnatými větami popisoval rytíře a jeho příhodu s ukořistěním vlajky jako nějakou legendu.
Zmínil se i o zranění a pak začal lživou historku, jak zraněný hrdina jako první vyrazil do nočního útoku a vedl vpřed ostatní muže.
Další kolem stolu se začali přidávat se svými historkami o tom, jak bojovali, když jim byl rytíř zrovna nablízku a co si mysleli, že viděli, že dělal v boji on.
Od dalšího poslouchání ho zachránila princeznina slova:“Takže vy jste byl raněn?“
„Už skoro ne“, spíš zamumlal než odpověděl.
„Musí vás to ale hrozně bolet“, pokračovala princezna.
„Už skoro ani ne“, odpověděl rytíř. Rána byla po té době skoro zhojená.
„Je statečný“, sdělila princezna ostatním, „chtěla bych se na to zranění ale podívat. Určitě bude potřeba to ošetřit“.
Vyzvala rytíře, aby ji doprovodil. Král chtěl jít nejdříve s nimi, ale pak se rozhodl zůstat u stolu a doposlechnout si historky z bojů.
Princezna se do rytíře zavěsila a odpluli spolu chodbou. Naznačovala mu, kudy má jít do jejích komnat, a za chvilku byli u správných dveří.
Vešli dovnitř, a rytíř si konečně všiml, že jsou spolu sami.
Zadíval se na princeznu. Ta si sedla na postel a zadívala se na něj.
Chvíli se tak dívali a rytíř měl dojem, že si tak beze slova výborně rozumějí.
Mohou jeden vnímat pocity druhého, splynout do jedné mysli a tolik si sdělit…
„Co civíš?“, přerušila ticho princezna. „To mi nic neřekneš?“
„Ale jistě, řeknu“, vzpamatovával se rytíř a nevěděl, jak začít. „Třeba o tom, jak jsi krásná“, napadlo ho složit jí poklonu.
„A jak jsem krásná?“, nenechala to princezna jen tak.
Rytíř si myslel, že jí bude jeho první replika stačit, a teď dumal, jak by to měl rozvést, aby to nebyly otřepané fráze.
Možná ale děvčata slyší otřepané fráze ráda klidně pořád dokola.
„Moc krásná. Jako noční obloha, ale s tisícem měsíců“. Princezna se zatvářila znuděně.
Prohlížel si její tvary pod bílými šaty. Možná, že právě v takových si ji často představoval.
„Máš pěkná a velká prsa“, ujelo mu. Neřekla nic, ale nadmula se pýchou. Nebo aspoň začala vypadat o moc spokojeněji.
„Když jsem byl na tažení“, svěřoval se, „často jsem na tebe myslel.“
„A co sis představoval?“, zkoumala.
Nechtěl jí říkat, že zrovna takhle to nemyslel, koneckonců je pravda, že si představoval, a někdy ty představy byly docela divoké…
„No, byly to docela divoké představy“, shrnul to. „Mám tě ale rád už dávno“.
Dívala se, jako kdyby to snad byla samozřejmost nebo jeho povinnost. „A co teď, když ses odtamtud vrátil?“
„Myslel jsem si, že vykonám činy, kterými bych ukázal, jak velká je moje láska k tobě. Pak se budu vracet, ty mi vyběhneš vstříc, obejmeš mě…“
„Obejmu?“, jako by nechápala.
„To můžeš udělat i teď.“ Rytíř se na ni usmál. Doufal, že mu nevyšel zrovna nějaký škleb. Asi ne, protože princezna vstala a pomalu vykročila proti němu.
„Když jsme tady sami“, napadlo rytíře, „mohla bys obejmout mně, a ne jen panciř“, a začal odkládat jednotlivé díly brnění.
Princezna se zarazila:“Obejmout? Nahého?“ Rytíř se znovu usmál, pokud možno povzbudivě:“Nemusíš, jestli nechceš. Ale jestli chceš, svlékni se“.
Jako by se ocitla ve známých vodách, na její tváři se objevil výraz pochopení.
Začala se svůdně vlnit, odhodila závoj a začala si odhalovat výstřih.
„Tak ne“, opravoval ji rytíř. „Jenom se normálně svlékni“.
Zarazila se, zatvářila se trochu zaraženě, ale pak začala šaty odkládat.
Když stáli proti sobě jen tak, říkal si rytíř, že takhle je princezna ještě krásnější. Určitě mnohem víc, než si představoval. Přelétl očima její postavu od hlavy, přes prsa a ohanbí k nohám.
Rozpřáhl ruce a popošel k ní. Uchopil ji kolem pasu a ona jeho kolem krku. Pomalu se s ní posadil na postel a ona se k němu přitulila.
Připadalo mu to neskutečně krásné.
„A co budeme dělat teď?“, zdálo se to princezně být už trochu dlouhé.
Podíval se na ni šťastným pohledem, jako že je to zatím všechno. Určitě by chtěl víc, ale nechtěl zkazit to, co si myslel, že teď oba cítí.
Odstrčila ho a začala se oblékat.
„To je všechno, na co se zmůžeš?“, prohodila pak.
Nechal oblékání, nečekal, přistoupil k ní, chytil ji pevně, až se zaklonila, a skláněl se k prvnímu polibku.
„Nech mě!“
Jako by se mu hlava chtěla rozskočit, pustil princeznu, popadl zbytek svých věcí a vyběhl na chodbu.
Po točitém schodišti seběhl dolů a vyběhl na zadní nádvoří. Sedl si pod zeď a začal se dávat dohromady,
„Sakrra, to byl šok, vyděsils mne k smrrti!“, huboval někdo nad ním.
Rytíř zvrátil hlavu a podíval se nad sebe. Nahoře na zdi seděl černý pták.
„Nazdar, havrane. Promiň“, omluvil se.
Pták kolem sebe mával křídly:“Já se vosypu. Tak jsem to doprracoval na havrrana. No potěš. Ještě, že ze mě neudělal vrránu. Jo, vrránu. To by mě kleplo, asi“.
„Promiň. Tak co jsi? Špaček asi těžko. Ale nadáváš skoro jako on“, nebyl rytíř zrovna v dobré náladě.
„Přřece mluvím, ty osle. Kolik ptáků umí norrmálně mluvit?“
Rytíři se po setkání s žabou něco takového nezdálo být něčím zvlášť divným. Tenhle pták se ale tvářil, že on mezi statistické výjimky nepatří a darem řeči je nadán prostě od přírody.
„Papoušci vypadají trochu jinak, než ty. A navíc u nás nežijí, když nepočítám toho, co sedí v kleci v trůnním sále, toho od španělského vyslance.“
„Já taky nejsem žádný papoušek!“, zakmital pery pták. „Ten trrouba stejně umí řříkat akorrát tak ‚dej mi karramelku‘ a ‚běž do prrdele'“.
„Běž do prdele“, mávl chabě rukou rytíř, jako by někoho plašil.
Na toho na zdi to ale nestačilo. „Tebe to teda sebrralo“, prohodil jen pták.
Rytíř sebral kamínek, vedle kterého seděl, a mrsknul jím o protější zeď:“Dej mi pokoj“.
„Copak, něco je v nepořřádku?“, posmíval se pták. Nebo se možná neposmíval, snad se naopak se zájmem a účastí ptal na rytířovy problémy, ale tomu to přišlo spíš jako výsměch.
„Co jsi vlastně zač, ty zrůdo, že otravuješ?“, vykřikl rytíř.
„Krrkavec! Chápeš? Jsem krrkavec! Ani havrran, ani vrrána, ani papoušek, ale krrkavec, prrosím!“
„Fajn. Mohl bys být tak šíleně laskav a vodprejsknout, krkavče?“
„Nemáš náladu, co?“ Zvíře mělo očividně bystrý postřeh.
Další kamínek se odrazil od protější zdi, kam ho rytíř hodil.
„Ona to sice v zásadě není špatná holka…“ Krkavec, zdá se, věděl víc, než na kolik vypadal. Větu ale nedořekl.
„Zkusíš ji slovem urazit, a pak já urazím tobě zobák“, vyhrožoval rytíř, „a nebude to slovem“, dodal.
„Jak by mně napadlo ji urrážet? Já ti tady jenom rradím…“
„Strč si rady…“, schoval rytíř hlavu v dlaních, „k čemu mi jsou, tvoje rady?“
„Vidím, žes zárrmutkem sklíčen tak, že až zcela z cesty hovořříš a bláboly nectné vypouštíš z úst, rrytířři statečného srrdce. Já však toho nedbám a rradou všelikou, přřevážně však moudrrou, ku pomoci ti spěju“, rozmluvil se krkavec.
„Naprrdla tě, co? No, přřihodí se takových nepřříjemností lidem povícerro. Láska je boj, kamarráde, prroti turrkům to byla prroti tomu srranda“.
Rytíř se stále držel za hlavu:“Ale já se o ni přece pořád snažím bojovat“. „Asi blbě. Prrotože to vypadá, žes to prrojel“.
„Copak to, co jsem prožil a udělal, nestačilo?“ „Přřece vidíš, že nestačilo. A co jsi vlastně udělal?“
„Jel jsem bojovat za krále proti Turkovi. A vrátil jsem se“, trochu to zkrátil rytíř.
„Tam ona přřeci nebyla.“ „Ale tolik věcí jsem pro ni udělal…“ „A i kdyby, co za to čekáš? Lásku, nebo rrevanš z vděčnosti? Nejsou to náhodou dvě dost rrůzné věci?“
„Ale pro její lásku jsem se celou tu dobu tolik snažil!“ „Tys ji akorrát objal“.
„A to bylo snad špatně?“
„Ne, to bylo výborrný. Mohl jsem se smíchy umlátit. Ne, teď vážně, dobrré to bylo, jen zbytečné“.
„Proč? Myslel jsem, že na to oba čekáme“. „Možná jo. Jenže to prrosstě nevyšlo, no“.
Rytíř měl dojem, že víc mu už krkavec není schopen objasnit, ale ten chtěl pokračovat:“Jestli ti můžu rradit, …“
„Rady od tebe, nebo od žáby, vyde to nastejno, oboje jsou k ničemu“. „Prroč? Co ti rradila žába?“
„Ať se podívám, jak kvete kapradí. Za tmy a v dešti.“
„A kdy jindy by ses na něj chtěl dívat, ty chytrrej? Za poledního žárru?“
„A k čemu mi to celé bylo?“, vykřikoval rytíř. „No, prroč ti to žába rradila? To bys přřece měl vědět!“
„Že se mi chce odvděčit. Že jsem ji odnesl k potoku“, sekal odpovědi.
„Ty ses jí za něco odvděčil?“, zajímal se krkavec. „Ne, proč? Jak to myslíš?“
„Dobrrý bože, prroč jsi ji tam nesl? Jen tak? Ona to chtěla?“ „No, trochu jsme jí zdupali louži… tak jsem ji přestěhoval“.
„A slíbila ti něco za to, když ji tam odneseš? Nebo jsi tak učinil bez nárroku na odměnu?“
„Nic jsem za to nechtěl, pokud vím. Doufám, že to tak chápala i ona“.
„Takže jsi žádnou odměnu nečekal. A kdybys žádnou rradu za to nedostal, tak by ti to nevadilo“. Rytíř s tím kývnutím souhlasil.
„Tak co se rrozčiluješ? Jestli ti to bylo k něčemu, tak je dobře. A jestli nebylo, tak to snad nevadí, ne?“
Rytíř si pomyslel, že zvířata mají zvláštní mentalitu. Krkavec pokračoval:“Jestli ti to k něčemu bude, nebo ne, to už záleží na tobě. Dostals radu, zachoval se podle ní, a teď s tím můžeš dělat, co chceš.“
Na druhou stranu, rytíř měl dojem, že opeřenec mu aspoň něco vysvětlil. Ostatní do něj svými tajuplnými řečmi jen zaseli další otazníky.
„Měl jsem svůj meč tasit v pravý čas. Jenže potom jsem už vůbec nebojoval.“ „Třřeba tě tasení meče teprrve čeká?“ „To doufám. Zabil jsem jím jenom prase.“
„To jen tak zabíjíš prrasata?“, kulil oči opeřenec. „Jen tak ne, pomohl jsem jednomu stařečkovi“. „No to je snad fajn, ne?“, šklebil se pták.
„No, moc pohádkově se mi za to neodměnil“. „A co bys prroboha furrt chtěl?“, krkavci už málem vylétly oči z důlků.
„Víš, co bych chtěl? Víš, co bych opravdu chtěl?“
Kromě toho, aby byl krkavec bez hlavy, bez peří, upečený a stoupala z něj pára, si pořád ještě přál jednu věc, tu, kterou v sobě už dlouho nosil. Tu, která se mu dnes skoro splnila.
Nechal krkavce na zídce, vstal a vyběhl po točitém schodišti. Otevřel dveře a vpadl dovnitř.
Princezna ještě neodešla, pořád tu byla. Sama.
Seděla skloněná na posteli a brečela do polštáře. Teď zdvihla hlavu a podívala se začervenalýma očima proti němu.
„Co ještě chceš?“, chvěl se jí hlas, „vypadni!“
„Já chci jenom říct…“
„Vypadni!“, opakovala.
„Víš, jak vypadá kapradí, když kvete?“, zkusil to ještě.
„Nekvete a nezajímá mě!“, zařvala na něj a udeřila vztekle zmuchlaným polštářem do kolen.
„Třeba by nějaké kouzlo…“, nevzdával se.
Hodila po něm polštářem, netrefila se, polštář kolem něj proletěl a žuchnul o zeď.
Snažil se to všechno pochopit, nějak tomu porozumět. Neodešla přeci bavit se do sálu k ostatním. Zůstala tady kvůli něčemu, co nějak souvisí s ním.
„Co pořád čumíš?“, zarudly jí oči ještě víc.
Dveře hlučně zaduněly, když s nimi práskl.
Chtěl zamířit zpátky do sálu, aspoň tam jsou lidé, pro které něco znamená, pro které je hrdina.
Až se zarazil. Sám už tomu začínal věřit. Jeho sláva je jen vylhaná, a i pokud tomu podlehli ostatní, on by neměl.
Vyběhl zase na nádvoří. Krkavec na zdi ještě seděl:“Co ty tady, na zadním dvorrku? Prroč nejdeš do hodovní síně, kam patřříš?“
„Nepatřím. Je to jen politika, udělat ze mně hrdinu.“
„No mně budou vomejvat. Copak jsi neřříkal sám, co všechno jsi nevykonal a nevytrrpěl prro svou lásku?“
„To byly jiné věci, to s tím nesouvisí. Všechno, do čeho jsem se pustil, se tak nějak zpackalo.“
Krkavec klepnul párkrát hlavou do zdi, jako kdyby naznačoval, že páchá sebevraždu tím, že si takhle hlavu rozbije:“Co se ti zase nezdá?“, divil se.
Protřepal křídla a pokračoval:“Jsou věci, které sami neovlivníme. Chápeš? Můžeš něco chtít nebo se o něco snažit. V pořřádku. Pokud uděláš, co jsi mohl, a nevyprrdneš se na to. Může ti to vyjít, když ti trrochu nahrrají další věci, kterré to ovlivňují.
Nejsi na světě sám, a i drruzí mají prrávo jeho běh měnit podle toho, co si přřejí oni. A spoustu věcí neovlivní ani oni.
I když se ti něco přřes veškerrou snahu nepodařří, prrotože se stalo něco, co jsi neovlivnil, je to tak norrmální. A pokud to není prroto, že by ses na něco vyprrdl, tak za to ani nemůžeš.
A často za to nemůže ani někdo drruhý, pokud to tak neudělal schválně. Chápeš to? To je prrostě život!“
Krkavec zamával křídly a začal se vznášet směrem vzhůru.
„Jo, to je život“, opakoval rytíř. „To je kvetoucí kapradí“, dodal, ale smysl to nedávalo a hlubokomyslně to taky neznělo.
Prošel bránou na druhé nádvoří a pak na první, kde zanechal koně. Nechal si svou žlutou příšerku dovést od štolby ze stáje a vystoupil do sedla.
Ohlédl se za sebe, ale nevšiml si, že by na něj z některého okna v šedivé zdi hleděla princezna. Koneckonců, tímhle směrem ani okna neměla. A balkón byl prázdný.
Projel branou ven, přejel padací most a za chvíli už kopyta klapala po cestě, vedoucí se skalnímu ostrohu, na kterém zdvihal svoje věže k obloze jeho starý hrad.
Dost možná, že v tu chvíli zazvonil zvonec, a pohádky, jestli je to pořád ještě pohádka, bude konec.
Hodilo by se ještě říct, že všichni žili šťastně až do smrti. Štěstí je ale ošemetná věc.
Protože je to vnitřní pocit, každý si za svoje štěstí může tak trochu sám. Štěstí tak nemá nikdo zaručené.
Takže žili až do smrti.