Chybami se člověk učí.Vlastními i cizími, ale ty druhé míň bolí.
Takže krátce o zlozvycích, civilizaci a tak podobně.
Především bychom si měli vzít ponaučení z chyb, které jsem udělal já.
Ta hlavní byla jet do Indie v dubnu/květnu.
V Indii totiž mají jiná roční období než my, Vivaldimu by stačilo napsat jen tři věty jeho hudebního díla.
A sice, období horka, které začíná někdy od března, vrcholí někdy v květnu, vedra jsou největší těsně před příchodem monzunů, přes den bývá přes 40 a nějaký osvěžující chlad nepřichází moc ani v noci.
Pak se počasí láme a začíná období mokra.
To znamená, že každý den aspoň chvilku prší, i když bývá pravidlem, že neprší celý den, takže se dá vlastně říct, že každý den aspoň chvilku neprší. Nejvíc pršívá v červenci.
Kolem října pak přichází období chladu, což znamená klidně teploty dosahující třiceti stupňů, ale v noci bývá chladněji, teploty klesají třeba až na pouhých 15 stupňů a ojediněle se stává, že někde nasněží.
Trio ročních období se ale netýká Himálaje, protože v horách nad 2500 metrů už je počasí podobné evropkému.
Stejně to ale znamenalo, že tuna v Evropě bylo chladno, a byť jsme na letišti madame Gandhíové přistáli o půlnoci, tak nás od palem na obzoru neovál chladivý noční vzduch, ale horký tropický závan.
Pro Indiány to má ten důsledek, že v noci klidně spí na ulicích bez strachu z omrzlin, tak se na to připravte. Postavy ležící na chodnících po setmění ve velké většině nejsou mrtvé, takže se jich neděste.
Dále to znamená, že Indiáni nemají ve zvyku zasklívat okna. Se zasklenými okny se setkáte spíše v Himálaji nebo u klimatizovaných kancelářských budov. Není to znakem zaostalosti, ale znakem nechuti žít v horkém skleníku bez přístupu čerstvého vzduchu.
Ze stejných důvodů mají skla okna vlaků pouze tehdy, jde-li o klimatizovaný vagón. Taková okna se ale neotvírají, ani to nejde. Bývají ale dost ušpiněná. Počítejte s tím, chcete-li se za jízdy kochat výhledem. Okna vagónů neklimatizovaných se nešpiní, protože v nich sklo není a vypadnutí cestujících otvorem ven brání pár tenkých mřížek.
Dále jsme čekali několik hodin na letišti, neboť jsme slyšeli, že v noci k letišti nejezdí autobusy, rikši ani taxíky.
Je to blbost. Hlavní letiště miliardového státu je frekventovanější než Ruzyně a v jejich teplém počasí od těch dob, co má lidstvo Edisonovy žárovky, jim nějaká tma nezabrání v provozu. Zavírají se jen některé obchody, kanceláře a směnárny v prostorách letiště.
Dále při odchodu z letištní haly můžete jít buď doprava – tam stojí tisícihlavý, nebezpečně vyhlížející dav, někteří drží v rukou transparenty a všichni se tváří výhrůžně. A nebo můžete jít doleva, tam stojí vlastně jen pár usměvavých chlapíků, někteří v pestrobarevných uniformách.
Je to proto, že levý východ vede na uzavřené parkoviště smluvních dopravců, soukromé hotelové dopravy a limuzín.
Pravý východ vede k parkovišti veřejnému.
Těch lidí vlevo se bát nemusíte, ale počítejte, že vás jejich služby budou stát víc, než motorikša.
Těch lidí vpravo se bát nemusíte. Nápisy psané nečitelným písmem nejsou protestní hesla demonstrantů, jak zjistíte, pokud se vám podaří objevit nějaký nápis v angličtině. Ti lidi prostě buď někoho hledají, na transparentu mají jméno nějakého pana Smitha nebo Thákura, a soustředěně vás sledují proto, že zrovna vy můžete být ten jejich neznámý Smith nebo Tagore. Pak je tam ještě skupina lidí, kteří na transparentech mají jméno hotelu a nabízejí ubytování nebo jiné služby.
Autobusy MHD do města (většinou končí kousek od Konáče, což je maximální centrum New Delhi a chcete-li do ještě většího centra, musíte do Old Delhi) jedou z veřejného parkoviště a i když motorikši nesmějí k letišti zajíždět, je místo, kam zajíždět smějí, tak blízko letišti, že zajíždějí vlastně až skoro k němu.
Prostor před letištěm v jeho veřejné části bych přirovnal k letišti v Bruselu, zjednodušeně řečeno stojí letiště u několikaproudé „dálnice“.
Za dopravu do města by si nikdo neměl říct víc jak nějakých sto rupek, a nad 200 rupek už je to zlodějina.
Nepodivujte se, pokud taxikář nebo rikša nebude znát váš hotel, zvláště na Pahar Ganji, kde je přehotýlkováno.
Ano, Pahar Ganj.
Na rozhraní nového a starého Delhi, pravá romantika pro turisti, úzké křivolaké uličky, droboučké rozlomiloučké stařičké zchátraloučké domečky, maličké hotýlky, drobné krámečky, atraktivní tržišťátka, holičské oficíny… Oblíbená destinace baťůžkářů ze západu.
Část z nich si myslí, že Pahar Ganj je ulice. Ee, Pahar Ganj je čtvrť. Malá, ale romantická, něco jako pražská Malá Strana.
Ulice, která vede z jednoho konce na druhý a je širší než ostatní uličky, takže po ní může projet i osobní auto, se jmenuje Main Bazaar. Zapomeňte na němčinu, není to „můj bazar“, jste v bývalé britské kolonii, jde o „hlavní bazar“.
V Delhi jsou modernější čtvrti, ale tohle je opravdu celkem pěkná část Indie.
A jsme u další chyby, které já se sice snažil vyhnout, ale spousta evropanů a američanů ji dělá.
Je potřeba, jsi-li v Indii, chovat se jako Indián.
Indie je bezpečná země.
V Delhi na každé větší křižovatce stojí policejní auto se zapnutými majáčky a u něj drsnej týpek pozoruje dopravu, po městě jsou roztroušeny policejní budky, uvidíte je na skoro každém náměstíčku, navíc policajti nesedí někde u kafe a koblih, ale chodí mezi lidmi a pohupují obrovským klackem, který má dobře přes metr.
Navíc, pokud by vám chtěl jeden Indián něco udělat, je nablízku dalších deset, kteří vám budou chtít pomoci.
Problém je spíš v tom, že se snaží pomoct a poradit, i když třeba nevědí. Pokud se zeptáte na cestu, je jim hloupé říct „nevím“, protože tím vám nepomůžou a zhorší jim to karmu, raději darmo vyberou nějaký směr a pošlou vás klidně úplně jinam.
Na směr cesty je tedy lepší ptát se policistů, kteří buď vědí, nebo, pokud nevědí, si to s jakousi důležitostí někde zjistí.
Stejně tak, pokud vás bude chtít motorikša natáhnout, řekněte si policajtovi, klidně hrajte hloupého, že neznáte směr nebo neumíte chytit rikšu, policajt jednoho rikšáka zavolá, ten přijde poněkud neochotně, protože policajt dohlédne na zaplacení správné částky, nebo ho donutí zapnout taxametr.
Spolužačka z medicíny, vyšší hodně světlá holka, blondýna, pobyla v Indii rok, pohybovala se hodně po rodinách, a nestalo se jí nic. Ani osamělé cestovatelky se nemusí bát víc, než při cestě po Čechách, pokud o zemi něco vědí a hlavně pokud se správně chovají a dodržují pár pravidel.
U nás si cizince všimnete podle dvou věcí: je podivně oblečen (drahý hadry, divný šmuky) a huláká podivnou řečí.
Takže to chce správný kostým. Pokud někoho navlečete do ne zcela nových kecek, dáte mu seprané džíny a šedý svetr, a posadíte ho do pražského metra, nikoho nenapadne, že je ze západu.
V Indii to funguje stejně. Noste to, co Indové, a zapadnete mezi Indy.
Američani a evropani hlavně kvůli vedru se snaží ze sebe svléknout, co jen svléknout jde. Je to chyba u žen a je to chyba u mužů. Je jasné, že polonahou ženštinu pobíhající po ulicích bude každý považovat za jedince poněkud volnějších mravů, neřku-li kurvu. Nehledě na to, že chování evropských žen je takové, že se na ně v zemi, kde tradiční hodnoty se ještě nezměnily v zastaralou brzdu rozvoje civilizace a věrnost ještě něco znamená, prostě hledí jako na kurvy prostě proto, že se tak chovají.
Ženám doporučuju naučit se nosit sárí. Kromě toho, že se v Indii stále nosí, je to i pohodlné, jen se vyhněte umělohmotným látkám, nejlepší je bavlna, která saje pot, v chladu hřeje a v horku dostatečně větrá, nebo hedvábí, které, pokud je přírodní, taky dobře chladí a větrá. Navíc sárí vypadá opravdu hezky, padne na jakoukoliv postavu a vytváří ženské tvary i na postavách, které – jak to říct? – bez sárí tak dobře nevypadají.
Ve spojení s čolí, což je normální triko s krátkým rukávem, je to oděv dostatečně slušný i do modliteben nebo divadla.
Moderní Indky se sice snaží narvat do těsných džín a bílé halenky, protože to viděly v nějakém filmu, ale pokud zrovna netoužíte po tom, uhnat si vlka, zvolte raději to sárí, v severních obblastech pak můžete nosit pandžábí – což je duppata (šála) přidaná k jakémusi pyžamu, sestávajícího z něčeho, co vypadá jako noční košile, a něčeho, co vypadá jako leginy. A je to taky děsně elegantní.
Mužům doporučuju košile, dobrá je bavlna, praktický je i dlouhý rukáv (chrání kůži před sluncem), na barvě a vzoru celkem nezáleží, kalhoty nějaké volné, třeba plátěné, nejlépe světlé. A zásadně dlouhé!
Nejen, že je to praktické, ale má to i jiný význam. V Indii se stále lidé dělí do kast (asi jako i u nás se stále dělíme na šlechtu, buržoazii, dělnictvo a pracující inteligenci, i když jsme třeba ty šlechtice zrušili zákonem už někdy před sto lety). Nízké kasty mají většinou rukávy i nohavice krátké (aby nepřekážely při práci v pralese, na poli, v bažinách), vyšší kasty mají pak rukávy i nohavice dlouhé, neb je to vhodnější do chrámů, kanceláří a podobných provozů. Indiáni pak obtížně chápají, že někdo od přírody vznešený, jako bílý sáhib, sám sebe ponižuje takovým hloupým způsobem, jako je nošení šortek na veřejnosti.
Jak ale říká Čapek, k tomu, hrát Cézara, vám nestačí mít jen Cézarův ohoz anebo stejný nos. Musíte být Cézarem, chovat se jako Cézar.
Hlavně pro ženy tedy platí, že po ulici se nechodí s hlavou vztyčenou a širokým úsměvem, to působí na Indy vyzývavě, navazujete tím s nimi kontakt. Nekoukejte se moc zpříma na lidi, odposťte si zkoumavé pohledy do očí. Pokud vás někdo pozdraví, není vaše povinnost odpovídat. Tím totiž dáváte najevo, že s dotyčným si přejete navázat kontakt (potažmo vztah). Takže není od věci, chodit po ulicích s hlavou spíš trochu sklopenou, okolo se rozhlížet spíš po očku, pro ženy pak zásada bavit se především s ostatními ženami – jednak tím budou poctěny, druhak v nich máte spojence.
Mužům pak doporučuju bavit se s lidmi odpovídajícího postavení, na přiměřené úrovni, neoslovovat každého „pana Hovínko“ živícího se sběrem hovězího trusu nebo odpadků.
Neváhejte obrátit se v případě potřeby na policistu, jsou velmi ochotní, nebo se naučte podle pečlivě uvázaného turbanu rozlišovat sektu sikhů, kteří mají pomáhání přímo, jaksi, v náplni práce, a jsou hodně vzdělaní, takže bezpečně umí anglicky.

Tags: Indie