Počítačová archeologie.
Že by?
Vždycky mám nějaké námitky, když nějaká knížka tvrdí, že první počítač byl Eniac.
Zdaleka to nebyl počítač v dnešním slova smyslu.
V zásadě se dá říct, že nemají pravdu.
První věc, kterou považuju já osobně za počítač, je Manchesterská příšerka SSEM (small scale experimental machine) zvaná Baby.
Pak by ale Eniac počítačem nebyl.
Pokud by Eniac počítačem byl, pak i Zuseho Z1 počítačem byl, pak by i Colossus a Bomba byly počítače – neb to oba byly Touringovy stroje.
Pokud byl Eniac počítač, pak by byl počítačem i analogový Pong.
Eniac neměl procesor, neměl instrukční sadu.
Skládal se ze skříněk s relátky, a co uměl nebo dělal, záleželo na tom, jak jste skříňky uvnitř i mezi sebou propojili.
Klidně jste je mohli zapojit do jednoho velkého „počítače“.
Nebo vytvořit dva menší oddělené „počítače“.
Nebo klidně čtyřiadvacet maličkatých“počítáčků“.
Nebo jste ho mohli sdrátovat tak, aby hrál ten už zmíněný Pong.
Tyhle mašiny nebyly moc na domácí experimentování (Eniac měl takový příkon, že na jeho chlazení byly potřeba dva letecké motory, SSEM měl zase paměť tvořenou třicetimetrovými měděnými tyčemi).
Přesto se jakási domácí alternativa pro domácí nadšence do elektroniky našla.
Protože praktické využití těchto jednoduchých mašinek bylo omezené, důvodem, proč vznikly, byla výuka – představení principu fungování na zjednodušeném modelu.
Velkého rozšíření nedoznaly a masový zájem veřejnosti o výpočetní techniku nevzbudily tak jako počítače let 70. a 80., protože – znáte to – když to není barevné a nehejbe se to, tak je nuda, a navíc byly tyhle mašinky přeci jen dost esoterické.
 
Edmund Berkeley prodával od roku 1955 věc zvanou Geniac (její pozdější verzi potom jako Brainiac).
Věc se skládala ze šesti (v jednodušší verzi ze tří) děrovaných kotoučů a děrované desky s kontakty a se šesti žárovčičkami.
Po připojení na plochou baterii bylo možno pomocí drátových propojek „zadrátovat si“ do kotoučů a desky Touringův stroj (konečný stavový automat), který při otáčení kotouči podle nějakých pravidel rozsvěcel a zhasínal žárovčičky s nějakým významem.
Kotouče nebyly poháněny žádným motorem, otáčel s nimi uživatel ručně, a to podle návodů typu „pokud v této situaci svítí tahle kombinace žárovek, otočte tímhle kotoučem v tomhle směru, pokud jiná kombinace žárovek, otočte jiným kotoučem v jiném směru, …“.
Mezi „stroji“, které najdete v manuálu, jsou i takové, jako je hra „nim“ nebo piškvorky.
Pro představu, jak je prodrátování realizováno, dávám sem rovnou odkaz na zadrátování piškvorek:

Manuály ke stroji a návrhy dalších obvodů najdete v tomto ARCHIVU.
Pokud byste si chtěli geniac sami vyrobit z překližky, přikládám ještě detailnější fotky:

Proč tolik detailů o Geniacu?
Inu proto, že jsou dostupné.
Berkeley ještě před geniacem vytvořil jiný projekt, který je považován za první osobní počítač (personal computer) vůbec:
Simon pojmenovaný po postavě z Matky Husy obsahoval 129 relátek, přepínače, a programoval se pětistopou papírovou děrnou páskou.
Kromě článků v časopisech po něm zřejmě mnoho nezůstalo, i když byl prý úspěšně předváděn na výstavách.
Prodalo se celkem 400 plánů
počítače po 300 dolarech, jsem ale zvědav, kolik z lidí, kteří si koupili plány, opravdu počítač postavilo.
Náklady na stavbu se odhadovaly na 4000 dolarů.
 
Moc pěkně vypadá jiný projekt, podobný Geniacu – Minivac 601.

Minivac používal už složitější součástky, než jen drátové propojky – měl šest relátek, která mohla sloužit jako paměť nebo logické obvody.
K tomu propojky podobně, jako měl i Geniac, výstupy (žárovky), k tomu vstupy přes šest tlačítek a „decimální“ vstup otočným voličem (spíše ale hexadecimální, protože volil hodnoty 0-15), poháněný motorem (snad by šel přirovnat k programátoru automatické pračky).

Počítač ze sponek na papír a plechovky je věc, kterou jste si mohli postavit po úspěšném přečtení knížky „How to build a working digital computer“.
Tedy počítač z materiálů, které se dají najít běžně doma.
Žárovčičky pro výstup.
Propojovací klipy ze sponek.
Bubnová paměť z plechovky.
Knížka rozhodně stojí za přečtení.
O tom, že to celé není nesmysl, svědčí i to, že se počítač, postavený podle knížky, prodával i komerčně.
Nemuseli jste se pachtit, mohli jste si koupit hotový Arkay CT-650 sestavený v profesionální kvalitě.

„Paperclip computer“ ale nebyl už, přes svou exotičnost, z kategorie „počítačů bez procesoru“.
Měl realizován i procesor, ALU, měl svou vlastní instrukční sadu.
No a tím jsem se dostal k úplně jinému tématu, než o kterém jsem začal, takže svůj přehled raději ukončím.