.
Ten den hrálo ráno v tramvaji rádio.
To nebylo úplně obvyklé, ale mnohem příjemnější, než jen hluk kol valících se po kolejích a lomoz vozu, vezoucího upocené pracující jedoucí na šichtu do ČKD nebo nedalekých strojíren Klementa Gottwalda.
V mých představách hrála v hromadné dopravě na západě hudba všude, v autobusech i v metru, ty nejkvalitnější fláky nebo pořádný černošský blues. Jaká byla skutečnost, jsem nevěděl, přes západní hranici jsem se nedostal, podařilo se mi navštívit jen nejbližší země socialistického tábora.

Tady hustila do cestujících dechovka oslavu práce.
Což by asi nemělo nikomu vadit, protože na práci není nic špatného a polidštila opici, ale ve mně se usidlovala představa, že socialistická práce není přesně ta práce, o které se v písních zpívá.

Souprava prolomozila centrem města a začala se pomalu vyprazdňovat.
Už byla volná polovina sedadel, když jsem před konečnou vystoupil a zamířil k ústavu, sice nové, ale naprosto nezajímavé prefabrikované budově, produktu našeho socialistického takzvaného „stavebního průmyslu“.
Úplně stejné panely, stejná okna, obložení z barveného skla a další díly bylo vidět i na jiných budovách, úřadech a školách.
Došel jsem kolem trávníku až k vrátnici. Ve fabrikách hlídají modře odění tatíci Lidových milicí, nás hlídají vojska ministerstva vnitra. Ukázal jsem průkaz, vzal kartu, kterou mi podali, zasunul do píchacích hodin a zase odevzdal.
Postupně jsem naší moderní a světlou budovou prošel až k výtahům. Pomalu jsem je minul a otevřel dveře ke schodišti. Zavřely se za mnou a já se vydal po schodech.
Dolů.
Do našeho sklepního mezipatra výtah nejezdí.

V kumbálu, kde mám počítač, jsem rozsvítil a odhodil aktovku vedle stolu. Zapnul jsem monitor. Vlastně to není opravdový počítačový monitor, ty se u nás nedělají, jen upravené černobílé televize.
Úprava spočívá v tom, že mají zabudován videovstup, nebo dokonce mají odstraněn tuner a zvukové obvody. Tesla dokonce slibuje, že začne dávat i zelený luminofor.
Já mám se svým Merkurem s videovstupem štěstí, počítač v účtárně má obyčejnou televizi bez videovstupu připojenou k počítači přes modulátor, takzvaný televizní konvertor TVK-1, takže obraz není tak stabilní a ostrý.
Pochopitelně ani můj monitor nemá na alfanumerickou zobrazovací jednotku AZJ, do které se jednotlivé synchronizační signály vedou odděleně, ale i ta je vlastně jen tesláckou televizní obrazovkou a kvalita obrazu je jen o něco lepší, než na mém stínítku.

Na stole mi stojí ocelová vana, plná elektroniky, krytá vpředu plechem.
Stiskl jsem tlačítko vypínače. Rozsvítila se kontrolka zdroje a z klávesnice na stole se ozvalo pípnutí.
Na pomalu se žhavící obrazovce se rozsvítil prompt operačního systému.
Posadil jsem se a vzal do ruky lejstra na stole. Odhodil jsem oběžníky a prolistoval zprávami z úkolů. Přeskočil jsem úvodní kecy o budování záštity míru, boji za mír a o socialistickém táboru hájícím zájmy pracujících.
Tady šlo o to, že se dvěma šoumenům podařilo najít v Západním Německu kabel, kterým byla propojená letecká základna, jejíž jméno bylo schválně vynecháno – nevěděl jsem, zda jde o Ramstein, Spangdahlem, nebo nějakou jinou – a americké velvyslanectví.
Nebyla to telefonní linka, jak tehdy bylo obvyklé, ale propojení dvou počítačů. Aby nebylo možné ho napíchnout, nebyl to klasický elektrický kabel, ale vedení ze skleněných optických vláken.
Bralo se to tehdy tak, že Američané berou svou přítomnost v Evropě velmi vážně a mají nejspíš něco za lubem – jak jinak si vysvětlit, že na jakési výspě někde daleko v Německu používají k obyčejné komunikaci technologii, na kterou my stěží dosáhneme, jako by to bylo něco docela běžného?
Zpráva obsahovala poměrně podrobný popis technického řešení, ale v podstatě šlo o to, že s pomocí spojky k zahradní hadici se podařilo i tohle optické vlákno jednoduše napíchnout a odposlouchávat cvrkot na něm.
Vzhledem k tomu, že rozvědka neměla moc reálných dat, pokud nepočítáme rádiovou komunikaci, kterou zachytit není takový problém, žila z toho velká většina jejich lidí.
Asi proto, že ví-li něco moc lidí, provalí se to, byli jsme zase brzy odříznuti a zdroj těchto informací rychle vyschl.
Pokusy o obnovení byly údajně neúspěšné, ale nevím, kolik lidí to znovu zkoušelo – dostat se do Západnáho Německa jednoduché nebylo a zkoušet tam někde vykopat kabel určitě nemohl každý, kdo si na to tady u nás vzpomněl.
Měli jsme jen krabici počítačových sjetin, bednu potištěného traktorového papíru. Zpravodajci nad tím strávili nějakou dobu, výsledky jejich zjištění byly tajné a tudíž nepublikované.
V tomhle směru tedy byly naše zprávy mnohem stručnější, zmiňovaly jen, že by mělo jít o Vernamovu šifru.
Linka z Washingtonu do Moskvy byla šifrována tímhle způsobem. Klíč byl delší než posílaná zpráva. Teoreticky by měl být vytvořen nějakým generátorem náhodných čísel, ale jednodušší, než shánět nějaký takový, kde by se čísla spolehlivě neopakovala a byla rozložena opravdu rovnoměrně k znesnadnění dešifrování, bylo použít dlouhé pasáže z Vojny a míru, které měly k dispozici obě strany. A ty, špióne, hledej, která kapitola byla k zakódování zprávy použita!

Sjetiny byly odloženy a rozvědka začala pracovat na něčem zajímavějším. Byly odloženy do našeho ústavu. A jako nezajímavé do našeho sklepa. A jako úplná zbytečnost byly odloženy obrazně řečeno na můj stůl, ve skutečnosti pod něj.

Obrazovka mého SAPI se už nažhavila.
Dostal jsem tenhle počítač proto, že dostupnější a levnější alternativa prakticky neexistovala.
Tyhle stroje dělaly dobrou službu i geografům a u jaderného reaktoru, u nás je ale dostaly méně důležité provozy, jako účtárna, a pak ztracené varty, jako ta moje.
Ocelová průmyslová vana s držadly, polovinu zabírá obrovský zdroj, procesor 8080, 2 megahertzy.
Byl jsem rád, že to má aspoň pár desítek kilobajtů paměti.
Vojáci měli k dispozici mnohem výkonnější počítače řady SMEP a pro některé armádní projekty bylo dovezeno pár západních počítačů. Ve třetím patře měli opravdový Hewlett-Packard HP-85, dokonce s třiapůlpalcovou disketovou jednotkou, pro kterou bylo těžké sehnat u nás média – používali jsme osmipalcové diskety a tahle podivná třiapůlpalcová zvláštnost se u nás ani nevyráběla.
Několik šťastlivců s dovezenými počítači ještě měli disketové jednotky pět a čtvrt palcové.
V Popovově ústavu používali děrné štítky a bralo se to jako něco normálního, zahraniční delegace se ovšem se čtečkou fotografovaly a braly si štítky na památku, prý se něco takového u nich už nevidí.
No, a já pro záznamy dat používal kazetový magnetofon.
Vlastně jsem měl ještě děrovačku a čtečku papírové pásky, ale byla rozbitá.

Takže teď jsem stiskl klávesy K, L a dvakrát enter, tlačítko přehrávání na magnetofonu a hodil ponorný vařič do konvice s vodou. Než se program načte, bude se akorát vařit voda na čaj.

Několik týdnů předtím jsem strávil – jak by se to dalo nazvat? Digitalizací dat. Tedy přepisováním tisků z papíru do počítače.
Všechno, co vytiskla tiskárna, jsem musel zase přes klávesnici dostat zpátky od počítače.
Zoufale nudná a zdlouhavá práce. Zničující byl hlavně ten pocit, že někdo mých schopností ztrácí čas něčím, co by mohla dělat jakákoliv písařka, a znalosti a schopnosti tak zůstávají trestuhodně nevyužity.
V zemi, kde plat pracující kancelářské síly byl větší, než plat vědce, bylo jednnodušší a levnější nechat vědce dělat si pomocné práce, než plýtvat drahým časem sekretářky, jejíž přidělení v centrálně řízeném a plánovaném hospodářství by byl stejně problém.
Několik týdnů jsme koulel očima, datloval čísla a písmena, která jako by nedávala žádný smysl, kontroloval po sobě vkládané řádky, aby nebyl někde nějaký překlep, až mne ruce i oči bolely, což při umělém osvětlení, protože malé sklepnní okénko moc světla nedávalo, bylo docela brzy.
Naštěstí už byla doba přepisování pryč.

Teď se začala vařit voda a cvaklo relé zastavující pohyb magnetofonu.
Zalil jsem čaj a vyměnil kazetu.
Pak zadal znovu nahrávání.
Protože jsem včera ověřoval kvalitu datové nahrávky a nechal kazetu nepřetočenou na konci dat, převinul jsem ji nejdřív podle počítadla otáček na začátek a pak teprve jsem na otázku PLAY DONE? odpověděl stiskem enteru.
Začala se nahrávat data, která jsem předtím pracně pořídil. Měl jsem ještě v plánu pořídit raději ještě kopii na děrnou pásku, ale ta děrovačka mi nefungovala a ještě jsem si nevypůjčil od někoho jiného jeho funkční.
Teď vrčel magnetofon a data, která jsem předtím pracně přepisoval, lezla do počítače.
Protokol, používaný Američany, jsme znali, říkali mu TCP/IP. Na mých sjetinách byla přímo data.
Vypsal jsem si délku jednotlivých zpráv. Nebyla dělitelná žádným rozumným číslem. 128, 256, 512, 1024… Nic. Každá byla jinak dlouhá – až na dvě nejkratší.
Obě měly 393 bajtů.
Hledal jsem společné dělitele délek zpráv. 131!
Délka všech zpráv byla dělitelná 131.
Proč zrovna 131? Proč takové divné číslo? Proč ne nějaká mocnina dvojky?
Jasné bylo jedno, je to nějaká bloková šifra. Chudák Vernam se zatřepetal a praskl. Jeho šifra to nejspíš nebude.
Jak mohl někdo něco takového napsat? Buď si nevěděli rady a nechtěli vypadat jako hlupáci, a publikovali takový nesmysl, nebo lhali vědomě.
Proč by to ale dělali?
Nebo koho by tím kryli?
Maskování vlastní neschopnosti by bylo logičtější, ale ten, kdo koukal na tahle čísla přede mnou, tak hloupý nebyl a tohle určitě prokoukl.
Trochu mne rozčílilo, že zase musím dělat něco, co už vlastně někdo už měl hotové.
Otázka byla, co vlastně zjistím.
Jestli budu muset taky z nějakého důvodu tvrdit, že je to nejspíš Vernamova šifra, zda vůbec mám právo zjistit, co to je vlastně v těch datech zachycených v Západním Německu, nebo jestli na tu pravdu nárok mám a můžu ji pak poslat dál.
Je to v mém zájmu?
Nebo v zájmu někoho, koho vůbec neznám, ale jehož vliv jsem tady, v přímém rozporu mezi nahlášenou Vernamovou šifrou a nalezenou šifrou blokovou, viděl.
Vernamova šifra jako taková je totiž vlastně čistě proudová a nemá potřebu ukládat data po paketech, 131 bajtů dlouhých.

Vlastně těch 131 bajtů, to bylo 128+3. krásným vysvětlením by bylo, že jde o normální 128bajtový paket s nějakou tříbajtovou hlavičkou nebo checksumem.
Otázka byla, zda byly tyto nadbytečné bajty na začátku nebo na konci bloku a zda byly či nebyly nějak potřeba k dešifrování toho zbytku.

Moc jsem toho neměl.
Navíc do paměti se toho moc nevešlo, nebyla dost velká, aby vedle dat zbylo místo i na jiné věci.
Programovací jazyk se vešel, bylo i místo na nějaký ten kratší program na zpracování dat, ale nemohl být příliš komplexní a při jednotlivých testech dat jsme ho musel neustále měnit, přepisovat a uzpůsobovat, jak se říká, za pochodu.

Připojil jsem tiskárnu.
Měl jsem štěstí, Consul 2111 sice neváží padesát kilo jen proto, že váží 49, ale zase je to solidně udělaný dříč, který může tisknout nepřetržitě čtyřiadvacet hodin.
Nechal jsem si spočítat četnosti znaků a jejich skupin, rozložení, a stihl jsem i Babbageho algorytmus, nejde-li o Vigenérovu šifru.
Výsledky jsem si nechal vytisknout.
Pak jsem program přepsal, a nechal na data aplikovat pár základních matematických operací a jejich kombinací.
SAPI sice nebyl nejrychlejší počítač, ale do rána druhého dne by mohl to, co jsem po něm chtěl, mít hotovo, větší brzdou byla tiskárna, takže jsem na ni nenechával vypsat všechny kombinace, ale jen to, co by se tvářilo jako smysluplný text.

Smysluplný text?
Jak vysvětlit počítači, co je to smysluplný text?
Normálně bychom řekli, že je to text, kterému rozumíme, ale jednak je to počítači jedno, ten schroupe všechno, co mu předložíte, a pokud z toho vzniknou nesmysly, není to chyba jeho, ale vaše.
Druhak jsem nečekal, že text, pokud je to opravdu zašifrovaný běžný text a ne nějaká data, bude srozumitelný.
Určitě nebude česky, mnohem spíš anglicky, nebo možná i německy, pokud bychom přistoupili na myšlenku, že si po kabelu posílal zprávy i německý personál.
Řekl jsem si tedy, že pro jednoduchost si nechám vypsat všechny výsledné texty, kde budou skupiny písmen oddělené tu a tam mezerami.
Nějakou dobu jsem ještě strávil přesnější definicí „skupiny písmen“ a „tu a tam“.
Pokud možno tak, aby výsledný program byl co nejkratší.
Když jsem byl hotov, přisunul jsem k tiskárně dostatečnou zásobu čistého papíru, že za ním železného obra nebylo skoro vidět, spustil program, a šel domů.
Vyběhl jsem ze sklepa po schodech, zrovna přijel do přízemí výtah. Na vrátnici jsem dřívější odchod zdůvodnil tím, že si potřebuju sehnat nějakou literaturu k problému. Vrátnému ani tomu z vojsk ministerstva vnitra do toho sice nejspíš nic nebylo, ale čísla vypíchnutá na kartě byla jasná a někoho by zajímat mohla.
Protože jsem žádnou literaturu ve skutečnosti nepotřeboval – aspoň ne takovou, která by byla sehnatelná – jel jsem pro ten den domů dříve.

Nebyla odpolední špička, aby byla tramvaj nacpaná pracující třídou, vracející se z fabrik, ale překvapilo mne, kolik je na ulicích a v obchodech lidí.
Ve státě, kde zaměstanost je povinná, kde většina lidí má pevnou pracovní dobu, kde se jen zlomek lidí může pracovně nacházet mimo pracoviště nebo cestovat v zaměstnání z nějakého důvodu z místa na místo, kde předpokládám, že lidí, kteří mají zrovna po noční a můžou si v době odpočinku zařizovat věci na ulici, je jen malé procento, bych nečekal takhle brzy odpoledne živé ulice a zaplněné tramvaje.
A většina těch lidí ani nevypadala, krom žen s nákupními taškami, nijak zaměstnaně nebo že by byli na ulici z nějakých služebních důvodů.
Pak mne ale napadlo, že i já, který tady cestou domů sedím v tramvaji, pokukuju z okna střídavě do slunce a zase do stinných ulic centrální Prahy, a sháním tímto způsobem odbornou literaturu, jejich počty zvyšuju o jednotku.

Mezitím, v mé sklepní místnosti, pod zhasnutou obrazovkou monitoru, svítila kontrolka zapnutého zdroje a tiskárna čekala na svoje data.
V tuhle chvíli možná tiskne něco, co mi zítra pomůže.

Doma jsem chtěl získaného volného času nějak využít, ale neudělal jsem v podstatě nic.
Nebo aspoň nic užitečného nebo hmatatelného.
Spíš než o šifře, přemýšlel jsem o těch, co se jim podařilo ta data Američanům sebrat. Dalo se předpokládat, že komunikace mezi základnou a velvyslanectvím se neponese v duchu „kup na večer párky“, ale mohla by tam být politická nebo strategická data či aspoň údaje o proběhlých akcích, vojenském zásobování nebo cvičných manévrech.
Nedovedl jsem si představit, za jakých okolností mohli lokalizovat trasu kabelu, vykopat ho, napojit svou předem připravenou odbočku, vyrobenou vlastně podomácku na koleně, a odposlouchávat provoz, dokud jim to někdo nepřekazí.
Kolik museli kontaktovat a vyslechnout osob, prostudovat plánů, připravit technických řešení, která se mohla při použití naostro ukázat jako úplně lichá?
V noci jsem pak měl úplně nesmyslný sen, jak se dvojice maníků v maskáčích ohání krumpáči a hloubí příkop, ve kterém hledají kabel. Samozřejmě, že ve skutečnosti nemohli mít uniformy, ale byli v nenápadném civilu. Nebo třeba v převlečení za kopáče. Tajní agenti úplně jako vyšití z imperialistických filmů.

Druhý den cestou do ústavu v tramvaji budovatelské písně nehrály.
Ne že bych je nějak potřeboval, ale aspoň nějaká hudba byla možná lepší, než vůbec žádná hudba.
Pracující ve vatových kabátech a montérkách se mračili ze svých sedadel nebo míst u tyčí.
Než tramvaj prodrkotala centrem, připadalo mi to jako věčnost. Konečná se blížila jen pomalu.
Když jsem vystupoval na zastávce před ústavem, cítil jsem se konečně vysvobozeně.
Na chvilku.
Než jsem prošel kolem trávníku.
Po odpíchnutí na mne zase padla sklepní atmosféra. Ostatní příchozí zamířili k výtahu, na cestě ke svým slunným kancelářím, a já se ponořil do hlubin schodiště, ke své podzemní sluji.

Uvítal mne čistý papír v tiskárně. Přes noc se nevytisklo nic.
Hned jsem zapnul svůj monitor z Merkura a zkontroloval program. Už svou činnost skončil.
A vypadal normálně.
Bez chyb.
Upravil jsem výstup tak, aby tiskárna tiskla všechno. Odtáhl jsem papír a založil největší roli, jakou jsem našel. Po spuštění jsem změřil rychlost tisku a zjistil, že hotovo bude zítra ráno.
Počítač pracoval, tiskárna drnčela a já tu byl momentálně k ničemu.
Na vrátnici jsem se zase vymluvil na shánění literatury. tentokrát ale chtěli přesně vědět, co sháním.
Vzpomněl jsem si na jeden starší článek z amerického časopisu pro kryptografii, u nás nesehnatelného, který někdo šířil formou jakýchsi skript i v češtině.
Nepustili mne a telefonovaali do naší knihovny.
Trochu jsem se bál, že snad někdo bude opis těch neoficiálních skript mít.
Zdrželi mne půl hodiny. Po té době si v knihovně někdo vzpomněl, že ten článek vyšel i rusky v nějakém sborníku Akademie věd SSSR.
Přesněji, nebyl to úplně přesně ten článek, tohle napsal nějaký korespondující akademik, ale v podstatě o převyprávění toho amerického článku šlo.
Nadiktovali mi pár tipů, kde bych se po tom sborníku akademie mohl poptávat.
Sehnat materiály v ruštině byl mnohem menší problém – zájem o ně byl malý a nabídka ze strany sovětů široká.
V okamžiku, kdy jsem vykročil z ústavu, přestal mne článek zajímat a ten den jsem, naštěstí, nemyslel už ani na to vykopávání kabelů ze země.

Poté, co jsem se tak nějak vyrovnal s tím, že už zase ráno v tramvaji žádnou hudbu neslyším, mne uvítaly ve vrátnici podmračené pohledy.
Zdá se, že tiskárna ve sklepě celou noc pracovala, a v betonové budově se její hluk nesl aspoň tak daleko, aby rušil vrátného.
Devět hlučných jehel v bytelné konstrukci plné železa, to je pěkný rachot.
Pochybuju sice, že by v kancelářích, i kdyby tam někdo zůstával do noci, bylo něco slyšet, ale předhazovali mi to tak, jako kdybych tím hlukem bránil ostatním pracovat.
Jako důkaz toho, že vlastně pracuju, i když v ústavu zrovna nejsem, to nechtěl brát nikdo kromě mne.

Teď už byla tiskárna zticha, takže jsem nemusel čekat, až úlohu dokončí.
Probíral jsem se rolí a koukal na texty.
Na začátku byly sekvence přičtení čísla ke kódu, vlastně monoalfabetická Caesarova šifra.
Nic, ale to se dalo očekávat.
Pak XOR.
Rotace.
Zase adice, v kombinaci s XORem.
S rotací.
S obojím.
Nic, co by vypadalo jako náznak textu.
A nic, co by připomínalo text tak, jak jsem ho předtím definoval, s těmi mezerami mezi slovy.
Proto tiskárna první den nic nevytiskla.
Rychle jsem připsal scytale. Stará řecká šifra založená na psaní textu na proužek navinutý na šifrovací hůlce. Program bude běžet půl dne.
Spustil jsem ho a znovu pročítal, co mi předtím vydala tiskárna.
Nenašel jsem ani jediné rozumné slovo – a že jsem očekával, že rozumné anglické slovo může vypadat jakkoliv blbě, třeba „ok“, „why“, „book“ a podobně nesmyslně.
Počítač byl momentálně na delší dobu zaneprázdněný, nemohl jsem ho použít k něčemu jinému.
Přitom vlastně prováděl jen pár jednoduchých testů, od kterých já si žádný hmatatelný výsledek nesliboval.
Prostě jen hrubou silou zkoušel pár jednoduchých možností, pro případ, co kdyby – co kdyby to bylo opravdu tak jednoduché.
Opakovat můj únik kvůli literatuře se mi už nechtělo.
Vytáhl jsem proto nějaké vzorce a začal si nanečisto, zatím jen tak na papír, chystat program na další kryptanalýzu, diferenciální.
Princip samotný byl jednoduchý, většinu ěasu jsem strávil optimalizací, aby výsledek mohl běžet v omezené paměti mého SAPI.
Byl jsem hotov zhruba v době, kdy se tiskárna zase odmlčela.
Přepsal jsem svůj výtvor do počítače a vyměnil papír.
Prolistoval jsem, co bylo na potištěných papírech, ale scytale, byť zamíchala pořadím znaků, taky žádné slovo nikde nevytvořila.

Spustil jsem nový program a když padla, dal jsem se na ústup k domovu.

Tiskárna teď toho neměla k tisku tolik, takže jsem vrátnicí prošel celkem normálně.
Zatímco jsem šel na tramvaj, patra budovy za mnou temněla, jak se v jednotlivých kancelářích zhasínalo.
O tom, že se dívám na rozumný a smysluplný text, jsem nepochyboval. Byl jen skrytý v té haldě čísel. Schovaný za těmi nesmyslnými znaky, které tiskárna chrlila, až se zahřívala.
Když jsem text přepisoval do počítače, v hexadecimálním tvaru, přímo mi před očima vyvstávaly souvislosti, podobné úseky, opakování.
Tohle určitě mělo nějaký smysl.
Něco to sdělovalo.
Chybí jen málo, aby na mne vykouklo teplé lidské slovo.
Ale nebylo příliš jasné, co.

Další den byl v ranní tramvaji revizor. Už jsem dlouho žádného neviděl, a ostatní zřejmě taky ne, protože hned jedna z prvních tváří, na kterou se obrátil, neměla jízdenku.
Já to naštěstí nebyl, jízdenky mám a cvakám.
Ta žena nechtěla zaplatit pokutu, že nemá peníze, nechtěla ani ukázat občanský průkaz, že ho nemá s sebou – ačkoliv je povinnost, nosit občanský průkaz neustále při sobě, a dokonce je zakázáno ho odkládat, například jako zástavu, při vstupu do budov a podobně.
Podle mých zkušeností ale právě tohle vrátní celého světa nějak nereflektují.
Žena se pak pokusila na zastávce vystoupit a asi utéct, ale napřáhl jsem přes dveře ruku a nemohla projít.
Teprve, když viděla, že neunikne, vytáhla peníze.
Svazek bankovek, o kterém já bych si mohl nechat tak leda zdát.
A možná, že i ten doklad totožnosti by se u ní našel. Nechtěla být ale konfrontována s příslušníkem Sboru národní bezpečnosti a pokutu zaplatila.
Po zbytek cesty jsem si lámal hlavu, zda jsem udělal správně. Ale to už nezměním.

Po zapnutí monitoru jsem viděl, že počítač ještě neskončil.
Bohužel moje optimalizace na paměťové nároky ubírala algorytmu na rychlosti a i tak to bylo docela hodně práce.
Čekal jsem, že analýzou textu strávím dalších pár týdnů a v předstihu jsem si chystal další program.
Ještě jsem tak trochu doufal, že by to mohla být nějaká polyalfabetická šifra, než se zase vrátím ke složitějším věcem.
I ty jsem si ale stihl připravit ještě toho dne.
Když počítač skončil práci, a výsledek v podstatě potvrzoval moje zdání, že by se v datech něco mohlo skrývat, ale žádnou jednoznačnou zákonitost neodhalil, přehmátl jsem se a skočil do systému.
Nevadilo to, vrátit se do programu bylo snadné, ale když už jsme v monitoru byl, zadal jsem si oblast paměti, kde jsem měl data, a nechal si plynout výpis po obrazovce.
Díval jsem se na skrolující hexadecimální výpis, takový, jaký jsem do počítače opisoval. A nevím, co mne to napadlo, vložil jsem kazetu s nějakými drobnějšími prográmky.
Hned na začátku byl disassembler. Ten jsem právě chtěl.
Nahrál jsem ho, nebyl moc dlouhý, a koukal na data.
Usmíval se na mne výpis disassemblovaného strojového programu. Nedával pochopitelně žádný smysl, program vypadal jako od amatéra, který neumí používat racionálně registry a skoky vedly na podivná místa.
Na dalším místě na kazetě byl disassebler pro jednočipový procesor 8048. I ten jsem nahrál místo disassembleru pro 8080 a koukal zase na podobné nesmysly.
Ta myšlenka se ale uhnízdila a nedala mi pokoj.
U mne telefon nebyl, tak jsem vyběhl k vrátnici a telefonoval do knihovny, jestli nemají knihu o programování na Atari.
Nemají.
Nebo Commodore.
Taky nemají.
Zkusil jsem obvolat pár lidí na patrech. Jeden atarista se našel, odkázal mne na Atari klub Svazarmu.
Ani nevím, jak jsem se dostal přes vrátnici, ale vyděrovaný čas na kartě byl dost dlouho před koncem pracovní doby, a přesto jsem za to nebyl popotahovaný.
Kdybych věděl, jak jsem to tehdy udělal, rád bych si to zase někdy zopakoval.

Cesta do Vršovic byla dlouhá a tramvaje jely velmi pomalu. Aspoň se mi to zdálo.
V Atari klubu odháněli zájemce už ode dveří, zdálo se, že je zájem větší, než co zvládnou.
Netušil jsem, že
tyto hračky má u nás tolik lidí.
Malá umělohmotná krabička byla o tolik titěrnější proti mému ocelovému SAPI, ale zvuky a grafika, která byla údajně dokonce barevná, což se na černobílých Merkurech podobných tomu mému nedalo poznat, tomu dávala docela šmrnc a s výjimkou několika lidí, kteří měli puštěný nejspíš nějaký kopírovací program, viděl jsem na monitorech hlavně hry.
Zájemců o půjčení knížek bylo taky dost, ale když jsem řekl, že ji domů nechci a že si ji prohlédnu hned, dali mi přednost a posadili mne ke stolu.
Mohl jsem si vybrat, zda chci programování v Basicu nebo v assembleru.
Mně šlo o assembler.
Vypsal jsem si z knihy tabulku kódů jednotlivých instrukcí, vytáhl jsem z aktovky své sjetiny a začal na okraj čmárat. Instrukci za instrukcí. Plnění registrů. Podmínka. Odksok. Další operace. Podmínka. Odskok. Kam?
Dávalo to smysl a přede mnou vyvstával program. Měl jsem před sebou strojový kód pro procesor 6502.
Zkoušel jsem z knížky vyčíst něco o adresách, se kterými program pracoval, ale nedávalo to valný smysl.
Program tedy je sice pro procesor 6502, ale ne pro Atari, ale pro jiný počítač, který je tímhle procesorem vybavený.
Jeden z ataristů prý míval dříve VIC-20 od Commodore. Díval se na adresy, které jsem mu ukázal, ale zjistil, že mu nic neříkají.

Cestou domů hrálo opět v trammvaji rádio. Vyslechl jsem si Kupředu levá a zprávy. Pak hráli něco o krásné vlasti.
Než písnička skončila, už jsem vystupoval.

Ráno bylo už ale zase bez hudby.

Dovolil jsme si se svými zjištěními obtěžovat soudruha náměstka.
K soudruhu řediteli by mne asi stejně nepustili.
Předložil jsem mu své popsané papíry.
Zprávy, posílané Američany, byly nijak nešifrované útržky programů pro Commodore 64, jak se dalo usoudit z adres skoků na služby a systémových proměnných.
Co ale bylo zvláštní, šlo opravdu o útržky, žádný program nebyl celý ani funkční, a žádný neobsahoval texty nebo obrazová data jakéhokoliv charakteru.
Nedávalo moc smysl, že by si Američani předávali programy takhle po kouskách. Neodchytili je snad naši agenti kompletní? Unikla jim část dat?
Na tajemství paketů jsem přišel taky. První dva bajty k datům nepatřily a poslední v paketu taky ne.
Nejspíš nějaká dvojbajtová hlavička a jednobajtový kontrolní součet, podobně jako na papírové děrné pásce.
Soudruh náměstek se upřímně podivil, že papíry s výpisy se dostaly až ke mně do sklepa, na pracoviště, o jehož existenci neměl nejspíš žádné tušení a na kterém mu nejspíš tak nějak nezáleželo.
„Víš, soudruhu“, řekl mi, „ti dva už byli dávno v Americe, když nechávali doručit tyhle zprávy, aby se zdálo, že se stále zdržují na území Německé spolkové republiky a vyvíjejí tam pro nás nějakou činnost. Mezitím prostě zdrhli za kopečky. Totiž za oceán.“
Zjišťováním, z které hry pro Commodore ty fragmenty kódu byly, jsem se už nezabýval, takže vám to nemůžu říct.

Když jsem jel ten den domů, nebyla v tramvaji hudba z rádia potřeba.
Kromě zachmuřených dělníků byla ve voze i parta rozjařených vojáků, kteří byli sice trochu hluční, ale nezpívali úplně špatně.