Nedávná událost mne donutila znovu přemýšlet o přenosech dat. A nějaká cenovka zase o RiscOSu.

Stalo se nedávno, že do mailové konference Amstrad/Schneider CPC dorazila zoufalá prosba.
Spisovatel Ota Hofman (autor Pana Tau, Návštěvníků, Chobotnic z druhého patra, …) po sobě zanechal nerealizovaná díla, o které projevila po 30 letech zájem Česká televize. Což o to, příslušné diskety se zachovaly v počtu více než třiceti, ale na běžném PC je nebylo možné přečíst.
Ota Hofman psal zřejmě na CPC 6128, jak se později ukázalo, v počeštěné verzi Taswordu, a ukládal na 3″ diskety CF2, které je samozřejmě potřeba strkat do 3″ mechaniky.
Situace se vyřešila, z nebe se snesl Superman… tedy Batman… tedy Factor6, který diskety načetl a zřejmě vydá podrobný report na svém blogu.

Samozřejmě bych taky nějaký ten stroj s 3″ mechanikou našel. Diskety bych přečetl. Ale co dál?
Stejná situace je s 8″ disketami. Ano, přečtu je. Ale co dál?
Neschopnost přenést data někam „ven“ mne trochu vyděsila.
V tomto případě je potřeba připojit k CPC upraveným kabelem 3.5″ disketovku, data zkopírovat na CP/M/AMSDOS formátovanou 3.5″ disketu a pak na PC s disketovkou data z CP/M disku přenést do FAT FS.

Podobně nedávno po mně chtěl někdo poslat programy pro Sinclair QL. Ze všech možných způsobů nakonec nejrychlejší bylo, když mi z Belgie poslal diskety, já je nahrál a poslal opět do Belgie.
SMSQ/E sice umí číst a zapisovat i FAT formátované diskety, ale co budu se soubory na PC disketách dělat?
Novodobé PC stroje schopné odeslat soubory někam do Internetu disketovky nemají buď vůbec, nebo je mají, ale diskety se na nich číst nedaří.
Skoro pro mne vyvstává nutnost rozchodit, pokud se mi nechce stavět univerzální postarší PC s všemožnými druhy disketovek, aspoň nějaký starý Macintosh se síťovou kartou a 3,5″ disketovkou (a softwarem „PC přenos“).
Bez něj totiž nedostanu z netu stažené programy ani na stroje, které používají 3.5″ diskety formátované stejně, jako MS DOS a Windows (namátkou Enterprise, MSX, Atari ST, …)

Mám programy pro C2717 na 8″ CP/M disketách. Jak je dostanu na 5.25″ diskety?
Nakonec to vypadá, že budu muset napsat nějaký program, který obsah souborů pošle po síti z jednoho počítače (s 8″ disketovkou) do druhého (s 5.25″ disketovkou). Prostě proto, že nemám verzi CP/M, která by umožňovala práci s oběma druhy mechanik naráz.
Další možností je sehnat Robotron 1715 s externí 8″ disketovkou (a interní 5.25″), který krom převodu z 8″ na 5.25″ umí i kopírovat z CP/M do FAT (MS-DOS) formátu.
Nebo využít některý stavebnicový počítač, jako SAPI, a připojit si k němu různých typů mechanik, co to dá, od osmipalcovek přes 1.44 MB 5.25″ a 720 kB 5.25″ až po 3.5″. Ale ani tam nepůjdou přečíst moje čtyřmegabajtové ED diskety pro QL, to dá rozum. A hlavně bude potřeba upravit BIOS tak, aby všechny ty disketovky správně obsluhoval.

Samozřejmě, už od dob prvních PDP a IBM 370 pro přenos souborů z počítače na počítač slouží Kermit.
Je dostupný pro CP/M, je dostupný pro Apple ][, je dostupný pro osmibitové Atari, existují verze pro Sinclair QL, …
Jenže osmibitové počítače nejsou dost důsledně vybavovány plnohodnotnými sériovými porty. Nebo je mají zapojené tak, že standardní dnes používaný 9 pin konektor převzatý z PC AT je potřeba nahradit nějakou redukcí. Nebo je mají jinak trestuhodně zanedbané.
Když už sérák existuje, ne vždy se na něj snadno přistupuje z Basicu.
Nebo nemusí být k dispozici vhodný program s terminálem a schopností přenosu souboru ve formátu, který by nezničil údaje z hlavičky. Psát si pro každý typ počítače přenášedlo v assembleru není nemožné, ale žere to čas.

Tedy, že bych si běžně mohl přesypávat data po RS-232 z počítače do počítače, to tedy zatím nemůžu.

Čím dál míň se divím lidem, co s sebou neustále tahají USB Flash.
Nějaké USB je (skoro) všude.
Kromě osmibitů.

Ze „svaté trojice“ CF karet, SD karet a USB má zatím posledně jmenovaná věc na osmibitechminoritu.
Připomeňme Ser_USB pro Sinclair QL, které čte USB flashky (ve FAT i v nativním QL formátu).
DataCentre pro BBC Proton (B a Master) taky obsahuje USB port s možností importovat z FAT flashek image disket, ale jinak slouží v podstatě jen jako virtuální sériák převedený na USB.

V případě CPC by se dala věc vyřešit pomocí Symbiface, které SD kartu má a umožňuje tak přenést data do jiného počítače, který SD čtečku má a s amstradím .DSK image si poradí.
Symbiface je ale drahé, vzácné a už se nevyrábí (což začíná být problém kdejaké periferie k osmibitům).

No, než se pustíte do přenosu dat mezi platformami, musíte už mít nějaký způsob, který máte vyzkoušený a ověřený, a máte pro něj vybavení (jak hardwarové, tak softwarové, tak i know-how).

A dosti těch úvah.

Hitem poslední doby, i když už ne úplně novinkou, je Raspberry Pi.
Počítač s ARMem, že i můj telefon má výkonnější procesor, připojuje se hezky osmibitově k televizi, stojí pár kaček a každý z toho uchcává.

Ano, je to malé, milé, roztomilé, ale že bych cítil potřebu si stejně jako mnozí jiní koupit nevýkonný linuxový stroječek, to ani ne – na to mám Efiku SmartBook, kde běží Linux na ARMu poněkud rychlejším a s větší pamětí, než má Raspberry Pi, a taky to nepodává nějaké děsné benchmarkové výkony (jako přenosný bezdrátový terminál k silnějšímu počítači je ale dokonalá, bez nenažraného GUI funguje naplno jako mobilní unixový stroj a její výdrž na jedno nabití vypadá v dnešní době žravých Atomů jako sci-fi).
Není se co divit, že většina osmibitistů a retrogamerů, kteří si Raspberry koupí hlavně proto, aby na něm emulovali „tu svou“ platformu, brzy zjistí, že je to pomalé, případně jim emulátor psaný pro x86 nejde pro ARM zkompilovat, a Raspberry končí v lepším případě jako fileserver nebo tak něco, v případě jiném tam, kde končily stroje ZX-81 (zarážka ke dveřím).

Není se co divit, že mysli raspberristů se otáčejí po operačních systémech, které fungovaly svižně i na hardware slabším, než je Raspberry Pi, které, ač je poněkud underpowered, je přeci jen systém moderní a proti strojům z 80. a 90. let jednoznačně výkonný.
 Protože Raspberry má procesor ARM, nabízí se Risc OS z počítačů Acorn Archimedes.

Typický Acorn s RiscOS 3.11, tedy A3020 nebo A3010, má 1 nebo 2 MB RAM (tedy asi 128x méně než Raspberry), ARM 250 na 12 MHz (tedy skoro 60x pomalejší, než ARM11 v Raspberry Pi), přesto na něm běhá RiscOS a jeho aplikace přiměřeně svižně.
Takže se nabízí myšlenka, že převedením RiscOS na Raspberry to bude lítat jako kráva.

Co by RiscOS znamenal?
Zopakujme si, že operační systém Arthur na původním Acorn Archimedes (512 kB RAM, 8 MHz) byl v podstatě stejný MOS, jaký běhal na starších BBC strojích (Acorn Proton, Master, …) s procesorem 6502. A k tomu bylo přidáno okenní prostředí. Následně byl systém přepsán, i když původní API Arthura bylo kvůli kompatibilitě ponecháno (a bylo doporučeno ho už nepoužívat), ale ani ve verzi 3 nebo 5 nešlo, i když je to multitaskingový systém, o moderní multitasking preemptivní, jak se používá dnes. Multitasking RiscOSu je samozřejmě koperativní.
To s sebou nese samozřejmě rizika. Pokud kooperativní multitasking nevadil majitelům klasického Mac OS, v dnešní době může takový systém připomínat spíše iritující chování starších verzí Windows.
(V tomto je nutno pochválit Sinclair QL, pro který Tony Tebbyho zhotovil systém s opravdovým multitaskingem preemptivním).

Na druhou stranu, i na strojích kolem 10 MHz zvládal procesor přetahování okna včetně jeho obsahu, a to bez grafické akcelerace (kromě proceosru byl už jen velký framebuffer s jedním hardwarovým spritem, který se užívá na kreslení kurzoru myši). Že takové grafické kousky procesor svým výkonem zvládl dokazovaly i 3D hry s vyplňovanými vektory, které byly na Acornu populární (jako Zarch).

RiscOS zároveň znamená vybavený desktop. přímo v ROM s sebou nese základní aplikace, a když se Acorn pokusil některé z aplikací z ROM přestěhovat na disk, se zlou se u uživatelů potázal.
Samozřejmě uživatel není omezen jen tím, co mu hodný autor systému do ROM zabalil, a může těžit z poměrně široké softwarové základny. U nás ale programy pro RiscOS nejsou moc známé.

RiscOS samozřejmě nezatuhnul ve verzi 3.11, posunul se postupně na stroje se StrongARM procesorem a větší paamětí, přešel do věku internetu (už pro A30x0 existovaly ethernet poduly, takže už delší dobu jsou Acorny na síti jako ryby ve vodě) a získal i vlastní webový prohlížeč NetSurf (i když jsem narazil i na zmínky o browseru oregano nebo o portu Mozilly).

Donedávna byl posledním RiscOS strojem britksý IYONIX PC. Bohužel IYONIX v poslední době ARM procesory opustil a začal RiscOS distribuovat s emulátorem běžícím pod Windows.
Takže jeho štafetu převzal ARMini.
Co to je, takové ARMini?
Stojí to asi dvacet tisíc korun (599 liber), a je to… Je to BeagleBoard XM (ARM A8, 1 GHz, 512 MB RAM), který se dá pořídit kolem 150 Eur, doplněný o krabičku a „přidanou hodnotu“.

RiscOS pro Raspberry Pi (i když je to zatím jen betaverze) je zdarma a cenu Raspberry jistě všichni znáte.

Pokud bych o Raspberry Pi uvažoval jako o novodobém, miniaturním RiscOS počítači, začne to najednou dávat smysl.
Proč vyhodit dvacet tisíc, když můžu mít počítač velmi podobné specifikace za necelé dva (včetně kovové krabičky – český výrobce ji nabízí za 140 korun a levnější hnusnější verzi dokonce za 99)?

A podle ohlasů uživatelů na něm ten RiscOS pěkně lítá.
Jen se prý někteří diví, že jim v prohlížeči nefunguje Flash.