Není řeč o novinách v době totality, ale o tisku na malých domácích počítačích v té době. Speciálně si rozebereme tiskárny BT-100 a Gamacentrum 01.

.V 80. letech měla počítačová komunita u nás jakýsi obecný problém s nedostatkem všeho. Počítače obecně nebyly, a když byly, tak nebyly k dostání pro obyšejné lidi a ti si místo tuzemských museli obstarávat dovozové stroje z Tuzexu nebo si je pašovat sami, hry se hrály v podstatě zásadně na klávesnici, protože nebyly joysticky, disketové jednotky až do 90. let patřily spíše do říše snů, a kdo měl u počítače připojeno něco víc než jen televizi a kazetový magnetofon, tak měl opravdu velkou sestavu.
Jedna z prvních věcí, které si na domácím počítači bylo možné všimnout, že vypadá skoro jako psací stroj a že má klávesnici k pořizování textů.
Jak ale používat texty užitečněji, než si je jen prohlížet na obrazovce?
Musíte je nějak dostat na papír. To se ale dělá těžko, když nejsou tiskárny.

Zajímavé je, že jinde tento problém příliš neřešili.
Když jsem pátral po analogiích našich splašených hřebíků, jedno- a dvoujehličkových tiskáren, našel jsem jen velmi málo „náhradních“, levných řešení.

U zcela prvních hobby počítačů (KIM-1) vybavených proudovou smyčkou pro tisk stačilo sehnat starý dálnopisný přístroj.
Situace se ale měnila rychle a už k Apple-1 se připojovala devítijehličková paralelně připojená tiskárna. Pravda, aby byla dost levná pro kutily, šlo o stavebnici a výsledný stroj nebyl příliš vzhledný, nicméně šlo o tiskárnu s úplnou devítijehličkovou hlavou, s řídící elektronikou v podstavci a používající standardní kódy.

Více se o stroji SWTPC PR-40, a ještě ZDE a připojení k Apple 1 (vzhledem k tomu, že Apple I zobrazovalo na paralelně připojeném terminálu, stačilo vyrobit odbočku k tiskárně a přepínač na řídící signály, kterým se výstup na obrazovku mohl pustit současně i na tiskárnu. Později, protože tiskárna přijímala data rychleji než terminál, přibyla třetí poloha přepínače, ve které šla data pouze na tiskárnu a tisk tak byl rychlejší, protože počítač nemusel čekat na potvrzení dat od obrazovkového terminálu).

V podstatě s jediným podobně „originálním“ řešením, jako naše socialistické polotiskárny, přišel Sinclair, který vůbec měl odvahu vyzkoušet kdeco neobvyklého, v případě tiskárny proto, aby srazil cenu co nejvíce dolů.
Jeho ZX Printer netiskl jehličkou, ale elektrickými výboji, na speciální metalický papír, kde pod vrstvičkou napařeného kovu byla nanesena černá barva, která se propálením kovové vrstvičky odhalovala.
Problém tohoto řešení byl v tom, že se kovová vrstvička odloupávala i stářím, stejně tak se snadno naleptala lidským potem, takže na papíře zůstávaly dobře viditelné černé otisky prstů, které tisk narušovaly.

Dalším způsobem, jak snížit cenu tiskárny pro chudé domácí uživatele, bylo použít termotisk místo jehliček nebo typových koleček, případně místo tisku na A4 použít menší mechanismy použitelné třeba do pokladen a podobně, jako v případě tiskárny Citizen iDP 560 pro Commodore 64 a VIC-20 (ač Commodore sám nabízel normální jehličkové tiskárny pro A4).

U nás ne, že by tiskárny nebyly vůbec.
Ty tuzemské ze Zbrojovky ale nebyly vůbec určené pro domácí použití. Devítijehličková tiskárna Consul 2111 neváží 50 kilo jen proto, že váží 49 kilo. Po zapnutí začne běžet obří ventilátor. Je fakt, že díky precizní mechanice se šnekem, robustní konstrukci a slušnému chlazení je schopna tisknout skoro 24 hodin denně, ale na domácí použití se taková věc příliš nehodí, nehledě k tomu, že byla neuvěřitelně drahá.
Kdo si nesehnal za draho tiskárnu ze zahraničí, měl smůlu. Kdo neměl styky a peníze na to, aby si sehnal aspoň Seikoshu, mohl se spokojit s polskou či maďarskou produkcí, která ale znamenala často nestandardní řídící kódy nebo nestandardní počty jehliček, podivné nebo žádné kódy pro tisk diakritiky a pokud byl přítomen nějaký grafický mód, často nebyl kompatibilní s ničím dokumentovaným. To byl případ třeba polské tiskárny D-100, která sice pěkně a odolně vypadala, k libovolnému standardu měla ale daleko. Až pozdější D-100M byla kompatibilní s Epsonem.

Populární byla taky maďatská PRT-80GS.
Výborným řešením byly východoněmecké devítijehličkové tiskárny Robotron 6313 a 6314, které byly kvalitní a kompatibilní s Epsonem, ale obtížně se sháněly (6314 byla navíc velkého formátu A3). Obecně měl výhodu ten, kdo si mohl přinést domů tiskárnu z nějakého podniku, kde ležela nevyužita.
Později počátkem 90. let přišla i jejich termotransferová varianta K6304, která tehdy byla už cenově lépe dostupná, tichá, vyžadovala ale faxový papír a tisk časem bledl. Navíc nesnášela tisk „naprázdno“ bez papíru, kdy se hlava dost nechladila a snadno se spálila.

Velmi pozdě se objevili i tuzemští výrobci tiskáren určených na doma.
JZD Ploština Loučka vyráběla tiskárnu SEP-510, osazenou procesorem Z80, která byla poměrně těžká, drahá, ale tiskla, aspoň to.
Objevila se i tiskárna z Tesly Vráble, nazvaná NL 2805 (s rozhraním centronics a RS-232, využívajícím ale nestandardní protokol) a pozdějí NL 2808 pouze s rozhraním Centronics. Tato tiskárna byla sice pro ušetření řízena procesorem 8035, měla ale hodně složitou ostatní elektroniku a cena nebyla nejnižší.

Naše tiskové zázraky byly vlastně dva.
Jednojehličková BT-100 a dvoujehličková Gamacentrum 01.

BT-100 nevymyslela Tesla, ale postavili si ji v jednom Domě pionýrů a mládeže pod názvem Centrum T-85.
Mechanická část byla tak jednoduchá, jak jen mohla být. Žádné odklápění válců, prostě jen válečky, mezi kterými projíždí papír, žádný barvící mechanismus, který byl nahrazen vloženým kopírákem, ze kterého se barva přiúderu jehličky přenášela na papír, jedna jednoduchá jehla, a dva motory zajišťující pohyb hlavy a posun papíru. Aby tiskárna nezabloudila, byly na osách obou motorů kotouče se zářezy, které se opticky snímaly. Elektroniky bylo minimum a řídící elektroniku tiskárny suploval připojený mikropočítač.

Zářezů bylo tolik, aby neupravená tiskárna uměla 480 bodů na řádek.
Existovaly různé úpravy s náhradou kotoučů za jiné s větším počtem zářezů, nebo se změnou redukce převodního poměru na vodící lanka.
Jeden z nejlepších ovladačů pro BT-100, „BT-100+“ od bratří Flašků (skupina NOP, ovladač pro Desktop prodávala firma JHCS), si v některých režimech pohyb hlavy řídí sám bez ohledu na zářezy v kotoučích a dosáhne tak téměř kvality 24jehličkové tiskárny, a to bez jakékoliv úpravy BT-100. Pochopitelně za cenu velmi pomalého a ne vždy zcela přesného tisku (pro lepší soutisk bylo lepší nechat hlavu tisknout jen když jel vozík jedním směrem, což bylo ale pomalejší než obousměrný tisk).
Výhoda BT-100 byla i ta, že posun papíru byl řízen motorem, takže nebyl problém nechat papír plynule a rychle vyjet z tiskárny (tiskárna sice neobsahovala tlačítko, které by to umělo, bylo ale možné připojit si takové tlačítko na řídící signály nebo řídit vysunutí papíru softwarově). Zároveň bylo možné řídit si délku kroku a pokud se ovladač neohlížel na zářezy v kotoučích, bylo možné dosáhnout jemného tisku v obou osách (případně korigovat mechanickou chybu tiskárny, která způsobovala, že kružnice se vytiskla jako mírně protažená elipsa).
BT-100 měla i nezvykle atraktivní obal v jasných barvách, což u socialistických výrobků nebylo vůbec obvyklé, byla na krabici hrdě nazvána „matrix printer“ (bez zmínky o tom, že hlava má jen jednu jehličku), a navíc byla tiskárna ve srovnání se vším ostatním opravdu levná (1500 korun československých, cena se během let 1988 a 1989 neměnila). Částečně pak za její úspěch mohlo i to, že navzdory své jednoduchosti a nízké ceně skutečně tiskla.

Narozdíl od mnoha jiných výrobků, jejichž výroba se slavnostně oznámila a pak jaksi usnula, vyrobilo se bétéstovek opravdu hodně a montovaly se i do „datakordéru“ Tesla SP-210T poté, co někoho napadlo tímto jednoduchým způsobem zaplácnout obrovský volný prostor v původním „datakordéru“ Tesla SP-210 (což spolu s často nevyužitou možností ovládat magnetofon včetně nahrávání a převíjení kazety programově dělalo z SP-210T zajímavou periferii).

BT-100 se používala i ve spojení s počítači Atari a Commodore, kde výrobce o možnosti připojení podobných divokých periferií neuvažoval a definoval pro obsluhu vstupních a výstupních zařízení vlastní protokol po sériové lince, což museli majitelé těchto počítačů samozřejmě nějak jednoduše obejít. Vybavit za tím účelem tiskárnu jednočipem, který by překládal protokol a sám BT-100 obsluhoval, nebylo dost možné proto, že nebylo dost nadšenců, kteří by byli tak zběhlí ve strojovém kódu, systémovém programování a dostatečně znalí těchto firemních protokolů, došlo by tím k jistému omezení schopností tiskárny (odstranění možnosti dosáhnout softwarově vyššího rozlišení tisku nebo omezení možností tisku grafiky) a navíc byly na to potřeba peníze. Na Atari se připojovala tiskárna přes konektory pro joysticky, jeden jako výstupní, druhý jako vstupní, ovladače je možné najít TADY a zapojení ZDE.
Commodore 64 má výhodu v paralelním userportu (kam jsou vyvedeny zbylé vývody 6522 používané k řízení sériové inteligentní sběrnice IEC). Program pro C64 a schéma připojení tiskárny najdete ZDE.
Způsoby připojení k ZX Spectru a Didaktikům najdete v manuálu k Desktopu od Proximy a v manuálu „Pripojenie periferií“ od Didaktiku Gama. Zapojení je několik, hlavně proto, že Didaktik Gama nemohl použít zapojení využívající pouze brány C (na které má připojeno stránkování paměti) a tak bylo nutno místo jedné obsadit brány hned dvě. Kromě Gamy ovšem všechny ostatní počítače (včetně Didaktiků) zapojení na bráně C provozovat mohou a brány A a B zůstávají volné pro joystick (A) a případnou další periferii (B).
BT-100 se dala připojit i k PC – ovladač pro DOS najdete TADY. Ovladače pro Windows jsem už ale nenašel.
Nejen, že se BT-100 používala u všemožných (i nemožných) domácích počítačů, ale prodávaly se i kabely pro připojení této tiskárny pro Consul 2717 (s ovladačem v EPROM) a pro PMD-85 určené pro školy, které těmito jednojehličkovými tiskárnami mohly nahradit drahá řešení typu Consul 2111 – takže se „splašené hřebíky“ objevovaly i v našem školství.

Nesmím zapomenout na neobvyklou možnost využití BT-100 jako hudebního nástroje, prográmek od bratří Flašků ze skupiny NOP umožňuje na BT-100 přehrávat melodie vypůjčené z několika her. Program se jmenoval „BT-100 demo“.

Tiskárnu Gamacentrum 01 vyráběl podnik Gama Milevsko.
Tiskárna byla více tiskárnovitější než BT-100. Měla sice ještě jednodušší elektroniku, ale mechanická část byla mnohem profesionálnější, než BT-100. Gamacentrumku by si nikdo jistě na koleně nevyrobil.
Pohed na soustružený šnek a pohonné mechanismy je sice pěkný, ale kvalitní mechanické řešení s sebou pro Gamacentrumku neslo i jisté nevýhody.
$$OBR405111$$
Aby se omezila velikost tiskárny (menší je levnější pro menší spotřebu materiálu i jednodušší opracování) a délka pojezdu hlavy, jsou na hlavě umístěny dvě jehly, z nichž každá tiskne na polovinu papíru. Když je jedna jehla na svém kraji papíru, je ta druhá uprostřed. Naštěstí kvalitní mechanická část zajišťuje dobrý soutisk, ovládání jehel si ale musí řešit software.
Díky použití šneku nebylo možné použít kotouč se zářezy. Zpětnou vazbu o pohybu hlavy sice poskytuje optika stejně jako u BT-100, je ale řešena filmem s natištěným rastrem – který taky dává i základní rozlišení tisku. Vzhledem k rozlišení použitého sítotisku nedosahuje Gamacentrum ani zdaleka 480 bodů standardního rozlišení na BT-100 a zvládne jen nestandardních 416 bodů. Aby bylo co nejméně použitých signálů, jinou zpětnou vazbu už tiskárna neposkytuje. Pouze krajní polohy se indikují delším zatmním (hlava vpravo) nebo prosvětlením (hlava vlevo), vše ale na tom samém vodiči, který informuje o přechodu hlavy na nový bod.
Stejně tak posun papíru nezajištuje motor, ale krokové relé. Tento mechanismus je jednak poměrně citlivý, takže se může stát, že po delší době prostě přestane krokovat a bude jen naprázdno cvakat, plastové ozubené kolečko se o kotvu snadno ochodí, a navíc je velikost kroku tímto pevně dána a není tak možné v této ose měnit rozlišení tisku, a to pochopitelně ani softwarově.
Ani prostor pro mechanické úpravy pro zvýšení rozlišení tisku tiskárna Gamacentrum nedává.
$$OBR405113$$
$$OBR405117$$
$$OBR405114$$
$$OBR405118$$
Tiskárny existují dva typy. Oba mají mechaniku shodnou a liší se v podstatě jen obalem.
Na obrázcích vidíte, že jedna má zkosené plechové kryty, většinou nastříkané krémovou barvou, a mechanismus krytý zkoseným umaplexovým krytem.
Protože pro vícekusovou výrobu bylo levnější zajistit plastový kryt, než ohýbané plechy, má pozdější verze tiskárny horní kryty plastové, byť základna zůstává z ohýbaného plechu, a i když rám mechaniky má zkosené bočnice, je tvar tiskárny v podstatě kvádrový, s mechanikou krytou vodorovným umaplexovým krytem.
$$OBR405115$$ $$OBR405116$$
$$OBR405121$$ $$OBR405155$$
Jak vidíte na pohledu zezadu, liší se obě verze ještě použitým konektorem pro připojení k počítači. Původně použitý sedmiklíkový WK 46246 byl nahrazen sedmidutinkou DIN. Odlišné číslování konektorů může způsobit zmatení, například v manuálu k DTP programu Desktop pro ZX Spectrum nejsou ani čísla vývodů konektoru uváděna a jsou vypsány jen jejich významy. Ve starší literatuře, třeba pro PMD, bývá ale často popsáno číslování vývodů podle konektoru WK, kter nejde použít pro tiskárny s konektorem DIN!
$$OBR405112$$
Gamacentrum, i přes svou jednoduchost, stále zůstávala poměrně drahá (maloobchodní cena byla 4990 korun, později bylo zlevněno na 2500 korun, což v době, kdy mladý vědecký pracovník bral kolem 1200 korun, nebylo opravdu málo). I když stála původně víc, než tři bétéstovky, stále byla levnější než tiskárny ze zahraničí.
Narozdíl od BT-100 byla zabalená v unylém kartonovém nicneříkajícím obalu, kde vedle samolepek typu křehké, neklopit a chránit před deštěm byla nalepena i nevýrazná nálepka s označením výrobku.
$$OBR405124$$
Gamacentrum se, vzhledem ke svým nevýhodám, rozhodně nerozšířila ani zdaleka tolik, jako BT-100.
$$OBR405125$$ $$OBR405126$$