Pohyblivé obrázky doprovázejí (již zmizelý) článek „Vítejte v budoucnosti“.
Ano, článek „Vítejte v budoucnosti“ patří k těm, které se z archivu původního uložení blogu na bloguje.cz nepodařilo přenést do systému Googlu.
Ale přesto se podařilo dokončit k němu příslušný videocast.
Nebyl bych to já, kdyby šlo všechno hladce – na malém displeji jsem si nevšiml, že mám rozostřené záběry, spletl jsem si Marka Russella s Markem Coltonem a po dvaceti hodinách exportu videa na mém G4 PowerBooku vypnuli proud (a ještě jsem dostal vynadáno, že blbnu a nevěnuju se dětem).
Další VideoCast je ale hotov, aspoň nějaký, když ne dokonalý.
A abych připomněl původní článek (zaměřený původně hlavně za Z88), trochu ocituji (a zkrátím a upravím) sám sebe:
„V 80. letech existovaly vlastně jen tři druhy přenosných počítačů.
Jednak opravdu kapesní počítače, odvozené z programovatelných kalkulaček, obvykle s jednořádkovým displejem na pár znaků, jako řada PC (Pocket Computer) od firmy Sharp a podobné stroje Casio a TRS-80 Pocket Computer (nezaměňujte ho se stolním strojem TRS-80), dokonce i v Sovětském svazu vznikla pro potřebu kosmonautů celá řada kapesních počítačů završená stroji Elektonika MK-85, MK-87, MK-90 a MK-98, založenými na procesorové architektuře PDP-11.
Tyto stroje velikosti větší kalkulačky se programovaly obvykle v Basicu (stroje firmy Casio měly i zabudovaný assembler).
Druhou kategorií byly jakési „přenosné stolní počítače“ a první laptopy, obvykle těžké krámy velikosti kufru s roztodivně řešeným zobrazováním – zabudovanou CRT obrazovkou (Osborne-1, Kaypro, Commodore SX-64 – v tom případě se bez připojení na zdroj proudu neobešly) nebo nějakým displejem, většinou odklopitelným LCD (a pak mohly fungovat i na baterie).
Třetí kategorie nás pak bude zajímat, počítače velikosti A4 bez odklápěcího displeje.
Zpočátku ji tvořil Epson HX-20. Mechanicky poměrně šikovný notepad s rozumně velkou klávesnicí, ale titěrným displejem, a dokonce se zabudovaným kazeťákem na mikrokazety do diktafonů a tiskárničkou na papír do pokladen.
Jeho nevýhodou byla cena 800 dolarů za holý počítač, dále malý výkon, když jeho dva procesory, Hitachi 6301, byly taktované na 600 kHz (0.6 MHz) a RAM měla 16 kB, a i displej byl prťavoučký 4×20 znaků. Přesto to byl nejpřenosnější počítač své doby, schopný běžet 40 hodin při váze necelých dvou kg.
Pro uživatele s nutností cestovat byl ve výbavě dokonce akustický coupler, aby mohli přenášet data do mateřské firmy z hotelového pokoje přes telefon.
V roce 1983 mu přibyl bratříček Sord IS-11 se Z80, RAM 32 kB a opět s kazeťákem na mikrokazety a větším displejem 8×40 znaků.
Zabudovánu měl sadu programů – textový editor WP, jednoduchý editor EDIT, kalkulačku, komunikační program a pochopitelně sordovskou killer-app, program PIPS (Pan Information Processing System) kombinující spreadsheet a databázi.
Výdrž na baterie ale byla slabá a software poměrně komplikovaný, s nesnadným ovládáním.
Dalším podobným strojem za 1100 dolarů, opět z roku 1983, byl Tandy-100 s procesorem 8085 a stejnou velikostí displeje (8×40). Postaven byl na platformě Kyocera, vyvinuté Japonci, a tento základ používalo i několik dalších firem pro své přenosné počítače (Kyotronic 85, Olivetti M-10, NEC PC-8201 a PC-8300). Historicky je na něm pozoruhodné to, že jde o poslední počítač, na vývoji jehož software se ještě z větší části podílel osobně Bill Gates.
Po zapnutí zobrazí menu se soubory, zastupující systém, kromě Microsoft Basicu obsahuje i jednoduchý textový editor, adresář, kalendář a komunikační program.
ROMek je více verzí – existují národní ROMky, kromě US i pro anglickou, italskou, francouzskou a německou klávesnici, texty se ale ve všech zobrazují anglicky. Zejména u Olivetti je pak rozdíl v obsluze modemu, která jej jen v US ROM a v evropských chybí.
Displej je sice obyčejný LCD, s poměrně velkými pixely, písmo je ale díky tomu dobře čitelné a se strojem se dobře pracuje i bez toho, abyste na displej mžourali zblízka.
Klávesnice bývají za ty prachy celkem kvalitní a dobře se na nich píše (nejsou ale tak odolné proti prachu a špíně, jako klávesnice Z88 pokrytá gumou).
Absence české verze zamrzí, protože pro psaní textů na cestách jsou tyhle stroje ideální.
Zajímavostí je Tandy model 200, který už vypadal jako normální notebook, s dostatečně velkým displejem, Počítač, který se nemusí otevírat, může být ale podle mne na cesty praktičtější.
Na strojích odvozenách z této platformy se ale nedá spouštět CP/M (to ze Z80 laptopů dokázal jen Bondwell 2, a existuje též klon CP/M pro Amstrad NC-100 a Z88).
A do toho v roce 1988 přišel Z88.
Vzhledově je podobný, jako IS-11 nebo Tandy-100. Až na to, že je černý.
Ale, a v tom už je ten rozdíl, nebyl by to Sinclair, aby počítač, který vypadá jako kterýkoli jiný, neměl nějakou geniální myšlenku navíc.
Jednak je rozšiřitelný na 3.5 MB paměti. To představuje strašnou spoustu dokumentů, textů, tabulek, výpočtů, termínů a co já vím co všechno si budete chtít v tak velké paměti uložit. Nejnižší sestava měla 32 kB RAM, ovšem rozšířit se dá jak interní RAM (na 512 kB), tak se dají připojovat přídavné moduly do slotů. Třetí slot obsahuje programátor EPROM, takže si i do EPROM modulu můžete uložit data a mít je tam dostupná bez zmazání při vypnutí.
Počítači bylo vytýkáno, že neobsahuje konektor pro připojení kazeťáku. Má ale RS-232 a komunikační program, takže není problém komunikovat s PC, Macem, nebo Sinclairem QL, a navíc při možnosti ukládání do EPROM (nebo Flash) modulu po nějakém kazeťáku ani nevzdechnete.
I displej není obyčejný LCD, ale „super-twisted“, který na tehdejší dobu poskytoval dokonalejší obraz při nižší spotřebě, než tehdejší LCD. Obraz je tak dobrý, že se s ním dá i dnes v klidu pracovat i při absentujícím podsvícení (které není přítomno prostě proto, aby nežralo baterie).
Výdrž na baterie je asi rok, při výměně baterií je na asi minutu nebo dvě počítač zálohován ještě kondenzátorem.
Jeho operační systém OZ má cosi jako multitasking. Jednotlivé spuštěné úlohy a rozpracované dokumenty mají přidělenu dynamicky svou paměť a dá se mezi nimi přepínat, nepotřebné „procesy“ se pak dají povelem KILL ukončit.
Přepínání mezi aplikacemi a jejich dokumenty se děje v přehledném menu, navíc je neustále multitaskingově aktivní sada utilit („popdowns“) jako budík, termínovník a kalendář.
A celá ta sranda stojí jen dvě stovky liber!
Ani aplikace nejsou jen tak obyčejné aplikace.
BBC Basic verze 4 má zabudován i assembler, takže není problém psát si programy ve strojovém kódu, které jsou navíc rovnou provázány s programem v Basicu (a v paměti se vám zbytečně nemnoží soubory).
Samostatnou kapitolou je aplikace PipeDream.
Podívejme se na pozdější stroj Amstrad NC-100.
Sinclairovu stroji je dost podobný. Jen klávesnice není gumová, slot je PCMCIA místo slotů pro Z88 moduly a operační systém je jiný.
Amstrad vsadil na grafické ikonky známé z jejich systému Roseanne pro PCW/16 a strakatobarevné klávesy přepínající základní aplikace.
NC-100 sice má BBC Basic, ale ukrytý, nemá vlastní barevnou klávesu (spouští se stiskem žluté klávesy Function + B), ukrytý je i terminál (Function + S). Na displeji nabízí jen tři aplikace – kalendář s adresářem, kalkulačku a textový editor. Přičemž textový editor je jen textový editor (Protext) bez možnosti zpracování tabulek.
Spreadsheet byl až ve verzi NC-150, která ale neexistovala v anglické mutaci (jen italské a francouzské), a pak u notebooku NC-200 s odklopným větším displejem.
NC-150 a NC-200 měly zabudováno i několik her (Function + G).
Nutnost zabudování nudlovitého displaye (který je levnější a lépe se budí, než displeje méně podlouhlé) Amstrad nijak neřeší. Testový editor prostě zobrazuje nudlovitý výsek několika řádků ze stránky, navíc umenšený o informační řádek.
Sinclair důmyslně využil část displeje po obou stranách, vlevo máte neobvykle pod sebou uspořádané položky menu, vpravo informační oblast, ve které si můžete zapnout i zobrazování náhledu celé stránky, takže vidíte, jak bude celkově vyhlížet. Pro editovaný dokument pak máte plnou výšku displeje, to je všech 8 řádek znaků.
A teď se vracíme zpět k PipeDreamu.
Víme už, že v sobě spojuje funkce textového editoru, databáze a spreadsheetu.
Jak je to děláno?
Na první pohled si připadáte jako v textovém editoru.
Můžete normálně psát text, přejít na další řádek, chová se celkem normálně.
Ve skutečnosti je to obráceně, jste v spreadsheetové tabulce, která se ale k datům v políčkách chová jako k textu. Do políčka, obvykle v prvním sloupci, píšete text, jehož šířka se v případě potřeby roztáhne na šíři dokumentu a může se zalamovat i na další řádky. Tabelátorem se posunete „na další tabelační pozici“, tedy na další vhodné políčko vpravo.
Protože jde o políčka tabulky, umožňuje PipeDream je různě třídit a filtrovat a vyhledávat. Tím hned zastupuje funkci databáze.
Pokud klávesovou zkratkou (diamant + X) označíte políčko jako políčko obsahující výraz (expression), můžete do něj vypsat číslo nebo příslušný matematický výraz jako v kterémkoli jiném spreadsheetu.
(Ta diamantová klávesa je taky věc. Snad žádný jiný počítač nemá klávesu s kosočtvercem.)
Málo se ví o tom, že autor Pipedreamu Mark Colton byl zároveň poměrně známý automobilový závodník, který se bohužel při soutěži ve svém Pilbeamu zabil.
Pro novináře nebo spisovatele neexistovalo do terénu nic vhodnějšího, než tyto notepadové počítače.
Laptopy byly těžké kufry, které bylo potřeba opřít o podložku nebo položit na klín, odklopit displej a pak pracovat.
Kapesní počítače byly dobré na naklepání prográmku v Basicu a na provádění výpočtů, ale editace delšího textu na nich byla obtížná pro malý displej a nepohodlnou kalkulačkovou klávesnici.
Notepady se dají při psaní držet v ruce, nemusí se na nich nic otevírat.
Jediná alternativa, o které jsem se dočetl, bylo psaní v terénu za použití bateriového elektronického psacího stroje s vypnutým tiskem, napsaný text se pak doma přenesl po sériové lince do Sinclairu QL.“
Je zajimave, ze jsem vcera uz na RSS videl odkaz na tenhle clanek, ktery ale nebyl jeste dostupny (zrejme neby zverejneny).
Evindentně utajovaná základna cizinecké legie 🙂
Díky za pěkné počtení/pokoukání.
Jirka
Dobré. Trochu mi tam chyběla informace, jak dlouho to vydrželo na baterie.
Bohužel většina těchto strojů nevydrží na jedny baterie déle jak nějakých 80 dní.
Při psaní se mi ho podařilo omylem publikovat (asi na dvě minuty, zas jsem ho "vrrátil do stavu konceptu").
tak jsem si poprskal monitor 😀 … Díky
Jirka
Dobre, jenom me tak nejak dostalo, ze Z88 byl az z roku 1988. Mel jsem pocit, ze to bylo aspon o 2 roky driv. Uz jenom, ze v pulce 1989 prisel DiP pocket PC alias Atari Portfolio.
Udává se u HX-20 50 hodin nepřetržité práce, běžného provozu až 120 dní.
Z88 – 20 hodin práce, 1 rok stand-by (závisí na velikosti připojené paměti, kterou je nutno živit), běžné práce dva měsíce.
Tandy model 100 – 20 hodin nepřetržité práce, běžné práce 2 měsíce.
Olivetti M10 – podle manuálu 20 hodin nepřetržité práce, záložní pamatovací baterie 8-30 dní (podle velikosti instalované paměti), běžné práce 2 měsíce.
(Většina počítačů má automatické vypínání při nečinnosti).
je to šílené – obzvláště při porovnání s dnešními technologickými špičkami v oblasti přenosné IT – iPhone vydrží při normálním používání na nabití asi tak přesně od rána do večera a Macbook Pro reálné práce tak 7-10 hodin … jó – pokrok nezastavíš 😀
Jirka
Ono Portfolio bylo az na to ze to tedy bylo castecne "PC compatible" proti Z88 primitivnim handheldikem. Z88 ma o dost propracovanejsi system, alespon me se to tak vzdycky jevilo.
Mám PDA s Z80 procesorem od Texas Instruments někdy z roku 1997, takže o dost novější než to co je tu zmiňováno ale zároveň o dost starší než všechny ty iPhony a MacBooky. Kupoval jsem ho v roce 2006 a i když je pravda, že většinu času leží jen tak uspané ve skříni, tak jsou v něm stále stejné dvě mikrotužkovky, jaké jsem tam v roce 2006 dával. Letos už po probuzení píše, že se mu zdají slabší.
Pointou ale má být, že ten "pokrok" to rozbil až poměrně nedávno…
Nevim, jak moc jde o pokrok, ale vždycky to zabijou podsvícené barevné displeje. Je to vidět ještě třeba na Psionech, který maj tužkovky a vydrží na ně dlouho. Pak přišly barevné handheldy s ne o moc vyšším výkonem na WindowsCE, kde byly barevný displeje a rázem šla výdrž z desítek na jednotky hodin.
Podobné to bylo i u těch větších přenosných počítačů. V roce 1986 byla průměrná výdrž bateriového laptopu 8-10 hodin (třeba IBM Convertible dá ještě víc). Pak ale přišly lepší podsvícené displeje a pevné disky rázem jsme se začali bavit o 2-4 hodinách nepřetržitého provozu. Zlobit se můžeme akorát na sebe jako zákazníky, že jsme raději volili podsvícení a pevné disky než dlouhou výdrž.
Opravdu je to jen displejema? Takový Palm T|X dá taky na jedno nabití LiIonky s přehledem 10h (tedy dal, když byl nový). Uznávám, proti 20h u Psiona 5mx je to hadr, ale je tam 8x rychlejší CPU, WiFi a BlueTooth. WindowsCE byly známé tím, že ve sleepu v podstatě jen odpojily displej, takže nějaká výdrž u uspaného zařízení taky nehrozila. TI Avigo o kterém mluvím i 5mx navíc měly dost žravé zelené podsvícení a taky to šlo.
Sympatické strojky. Vzhledově se mi nejvíce líbí Amstrad.