Narozdíl od drahých strojů určených pro hvězdárny se o levné dalekohledy zajímají lidi z pochopitelných finančních důvodů víc.

Ten levný dalekohled je ale různý jak v čase, tak i místně.

A je zajímavé, že pojem levného dalekohledu třeba z 50. let 20. století nekoresponduje s tím dnešním.

Už Galilei vyráběl svoje dalekohledy z tehdy levných dostupných materiálů, papíru, dřeva a kůže.

Případně použil trubky, podle některých pramenů použité olověné vodovodní, podle jiných ze starých varhan.

Jediným drahým prvkem tak zůstávaly čočky, které si sám dokázal dostatečně přesně vybrousit a po svých dřívějších optických pokusech je uměl i správně zaclonit.

Později po zavedení zrcadlového dalekohledu se ukázalo, že levnější než broušení čoček je právě odlévání a broušení zrcadel, kterými lze dosáhnout větších průměrů, byť v době, kdy Herschel stavěl velké zrcadlové dalekohledy, měla zrcadla stále svoje nevýhody (bronzové zrcadlo rychle ztrácelo odrazivost).

Co do stavby je nejlevnější konstrukcí Newtonův dalekohled.

Stačí vybrousit jedno zrcadlo, parabolické nebo (při ohniskové vzdálenosti delší jak f/8) dokonce jen sférické, druhé je pak rovinné.

To je pak ideální kandidát na nízkonákladový dalekohled pro začátečníky.

Proto jsou jednou kategorií starých levných dalekohledů, dejme tomu z poloviny 20. století, dlouhoohniskové newtony, většinou s menší aperturou (menší zrcadlo je levnější).

Mají své nevýhody – jsou to klasické “popelnice na trojnožce”, tedy dlouhá roura s velkou pákou na poddimenzované azimutální či ekvatoriální montáži, případně jen na kulové hlavě, v příslušné době byly umisťovány na dřevěném stativu.

Dnes to výrobci ještě “vylepšují” tak, že kromě dlouhoohniskových newtonů produkují i dalekohledy, které mají sice uvedené parametry odpovídající dlouhoohniskovému newtonu, ale jejich tubus je krátké stavební délky, doplněný Bird-Jonesovým korektorem, u levné sestavy samozřejmě v nekvalitním provedení, což pak zhoršuje optické vlastnosti.

Špatná stabilita dlouhého a relativně těžkého Newtonova dalekohledu na špatné montáži, zvlášť s delším ohniskem půspbícím velkou pákou, se pak projevuje nepohodlným klepáním obrazu při sebemenším pohybu, při zaměřování, při sledování objektu i při ostření.

Okulár, který je ze strany na objektivovém konci tubusu, se zvláště na paralaktické montáži dostává do obtížně přístupných poloh a často do nepříjemných výšin, zvláště při pozorování v blízkosti zenitu.

I dnes se dají koupit alternativy tohoto typu dalekohledů, většinou ovšem provedené v plastu, případně v tenkostěnném plechovém tubusu (úplně nejlépe je pak tento tenký plech polepen “karbonovou” tapetou, protože karbonový tubus je lepší) na hliníkovém stativu.

Dřevo stativu starého dalekohledu sice vypadá jako méně pokročilý materiál než hliník, ale stativ dřevěný má větší stabilitu, tady starší provedení dalekohledu vede.

I kovové provedení drobných dílů z 50. a 60. let vede nad plastem z 21. století.

Samo sebou i u starých dalekohledů se zkoušely levné materiály, jako laminát, bakelit či dokonce lepenka, ale takové dalekohledy byly v menšině a měly i menší šanci se dochovat.

Synonymem astronomického dalekohledu pro veřejnost ovšem není dalekohled zrcadlový, ale refraktor, dalekohled čočkový.

Po 2. světové válce spousta firem, které vyráběly vojenskou optiku, hledala nový výrobní program.

Zatímco v socialistických zemích převládala nadále vojenská výroba a civilní produkty činily třeba jen 25% produkce (Meopta) a například USA pro potřeby amatérů spíše jen vyprodávaly nashromážděnou optiku z armádních skladů, Japonsko se tehdy od vojenské výroby nuceně odklonilo a začalo zásobovat civilní trh například právě ve Spojených státech.

Objevily se tak levné a přitom kvalitní refraktory, tehdy samozřejmě achromatické, malých apertur, zhotovené z kovu a opět na montážích převážně azimutálních, občas ekvatoriálních, někdy i jen na kulových hlavách, s dřevěnými stativy.

Některé tyto japonské firmy, jako Vixen, se postupně staly synonymem kvality, některé, jako Tasco, zůstaly u levného šmejdu.

Levné malé refraktory se vyrábějí dodnes, na rozdíl od těch z 50. a 60. let mají tradičně stativy hliníkové (méně stabilní než dřevěné) a převaha kovu je nahrazena převahou plastu.

Levný refraktor z 50. let je tak vlastně zhotoven z kvalitnějších materiálů než ten dnešní.

Paradoxně dnešní výrobek tohoto typu neslibuje ani takovou životnost, jakou za sebou levný refraktor z 60. let už má, a stařičký “levný” refraktor známé firmy může být na sekundárním trhu dražší než nový výrobek.

Další modely dalekohledů určené amatérům se liší především mezi Evropou a USA.

Ne že by Dobsonův dalekohled v USA neznali, však taky tam vznikl a John Dobson byl Američan.

Je to nápadité rozšíření konceptu Newtonova dalekohledu jako levného dalekohledu pro začátečníky.

“Popelnice na trojnožce”, tedy hmotný Newtonův dalekohled s určitou pákou na méně stabilní montáži na stativu, znepříjemňuje zážitek nestabilitou obrazu při posunech dalekohledu, při ostření, dále nepohodlnou pozicí okuláru, kdy je potřeba dalekohledem v upnutí otáčet, a při namíření do zenitu se okulár může ocitat v nepříjemných výšinách.

John Dobson toto vyřešil Dobsonovou montáží – tedy azimutální montáží tvořenou jednoduchou bedýnkou, umístěnou na zemi, která je velmi stabilní, posouvá okulár do normálně dosažitelných výšin a je konstrukčně mnohem levnější než alternativy.

I američtí astronomové doporučují dobson jako ideální začátečnický dalekohled, většího rozšíření ale doznal spíše v Evropě.

Dobson v současné době nabízí “nejvíc dalekohledu za nejméně peněz”, velkou aperturu, pohodlí při pozorování, do určité míry přenositelnost či aspoň převozitelnost, univerzálnost nejen na Měsíc a planety, ale především i na slabší objekty hlubokého vesmíru (zvlášť s koma korektorem).

V USA je ale fenomén levného dalekohledu trochu jiný, je to dáno jejich jinou finanční situací.

Roku 1970 si Tom Johnson a John O’Rourke patentovali pro firmu Celestron nový způsob výroby Schmidtovy korekční desky pro Schmidt-Cassegrainovy dalekohledy.

Výhodou Cassegrainova dalekohledu i této jeho modifikace je skladnost, krátká stavební délka a tím i snížení nároků na montáž.

Okulár je, na rozdíl od z boku umístěných okulárů u Newtonova typu dalekohledů, přibližně tam, kde jej můžeme najít i na refraktorech.

Zpočátku se dodávaly takové Celestrony na jednoduché vidlicové azimutální montáži, která stabilitou zcela dostačovala.

Montáž se později computerizovala a dnes už jsou tyto dalekohledy k dostání převážně s GoTo, tedy s počítačem řízenou montáží.

Nejsou ovšem, i kvůli elektronice montáže, nejlevnější, proto v Evropě rozšíření u začátečníků nenacházejí a používají je spíš pokročilejší astronomové.

V USA ale do synonyma amatérského dalekohledu Schmidt-Cassegrainovy stroje od Celestronu a Meade zapadají.

V tomto kontextu je zajímavé, že ruský optik Maksutov vymýšlel svůj dalekohled jako levnou konstrukci, kterou by bylo možno použít pro dodávky astronomických dalekohledů školám místo refraktorů.

Do USA původně přinesla tuto konstrukci firma Questar, jejíž dobové dalekohledy jsou sběratelsky ceněné a paradoxně velmi drahé.

Maksutovovo vylepšení Cassegrainova dalekohledu je zajímavé, technicky celkem jednoduché a ne zvlášť drahé, ale u větších průměrů začne stoupat cena poměrně masivního skleněného menisku a dalekohled je pak proti newtonu cenově diskvalifikovaný.

Což na druhou stranu neznamená, že by Maksutov-Cassegrainovy dalekohledy nebyly do určitého průměru pro amatéry vhodné, zvláště na planety, potažmo Měsíc.

Proto jsou v menších průměrech jinak běžnější dalekohledy Schmidt-Cassegrainovy často nahrazovány právě maksutovy, v USA pak nezřídka rovněž na motorizované GoTo azimutální montáži.

Každopádně jsou ovšem katadioptrické dalekohledy sice pro začátečníky vhodné, ale cenově hůře dostupné hlavně s větší aperturou.

Jak to vypadá s provedením komerčně dostupných levných dalekohledů?

Zopakujme si, na čem mohou výrobci šidit:

Především na montáži.

Montáže levných dalekohledů chronicky dodávají poddimenzované.

Montáže bez možnosti jemných pohybů (třeba azimutální s fotografickou hlavou) nemají v astronomii obzvláště při větších zvětšeních smysl.

Hliníkové nohy mohou pružit, ocelové nebo dřevěné jsou pevnější.

Pomoci si můžete snadno náhradou hliníku dřevěným stativem (nejen od Berlebachu, ale klidně i postavit si “berle-bach” z dřevěných berlí).

Problém je ale poddimenzování celé soustavy stativu a hlavy montáže.

U levných dalekohledů používané lehké azimutální montáže nebo paralaktické EQ-1, EQ-2 unesou jen lehký a hlavně krátký dalekohled, jako jsou katadioptry menšího průměru, které nepůsobí větší pákou.

(V tomto směru pozor na číslování montáží Celeston, CG-2 odpovídá tuhostí EQ-1, CG-3 odpovídá EQ-2, CG-4 pak EQ-3, naopak u montáží EXOS odpovídá EXOS-1 montáži EQ-3 a EXOS-2 montáži EQ-5.)

U newtonů na vratké trojnožce je možné popřemýšlet o troše truhlářské práce a jejich přebudování na Dobsonovu montáž.

U většiny dalekohledů se vyplatí našetřit na slušnou montáž podle velikosti dalekohledu, i u těch malých alespoň AZ-3 nebo EQ-3, a pokud koupený dalekohled bude i s nějakou lehčí montáží, tak tu zahodit (nebo nechat si ji jako cestovní k malému katadioptru nebo pozorovacímu dalekohledu).

Předem se zamyslete, zda využijete “hodinový stroj” nebo GoTo, takto vybavená montáž je samozřejmě mnohem dražší, ale vyjde levněji než postupné dokupování.

Je potřeba promyslet i napájení, adaptér do zásuvky je venku na louce celkem k ničemu, ovšem levná řešení obsahují místo napáječe spíš držák na baterie.

Zajímavou levnou montáží je ta od lidlskopu, který se z druhé ruky dá sehnat levně – samotný lidlskop sice pořádně neunese, ale malý krátký cestovní dalekohled ano, má jemné pohyby a je azimutální s možností sklopení do paralaktiky, to je za ty peníze slušné.

Další poddimenzovanou věcí, která se ale narozdíl od montáže vyměňuje špatně, je okulárový výtah.

Ten levný bývá plastový hřebenový (hřebenový se anglicky označuje jako “rack-and-pinion”), plastové výtahy mají menší dalekohledy i “lepších” sérií jako Bresser Messier.

Najít náhradu může být různě obtížné, poměrně levné kovové Crayford (tedy s třecím převodem) výtahy pro refraktory se nabízejí v rozměrech pro 60 mm a 80 mm průměr, ale ne pro 70 mm průměr odpovídající tolik běžnému “lidlskopu”.

Naopak třeba výtah Hexafoc použitý u větších dalekohledů Bresser Messier je velmi povedený (nabízí jej i Explore Scientific).

Podstatné je, aby se výtahem dobře a jemně dalo ostřit, aby se neviklal, což ten plastový dělá rád, a hodí se, když unese i nějakou zátěž, například kameru nebo těžší okulár.

Ošidit se dá ovšem i samotná optika dalekohledu.

Vyrobit malý dalekohled, menší čočku nebo menší zrcadlo je stran materiálu levnější, ovšem dalekohled jako “lapač fotonů” potřebuje k funkci hlavně slušný průměr apertury.

Vlastnosti optiky pak nejsnáze koriguje ohnisková vzdálenost, například pro barevnou vadu jedné čočky platí, že se neprojeví při D≤0.4√f, tedy čím větší bude ohnisková vzdálenost, tím menší vada.

Podobně se barevná vada projevuje u dvoučočkových achromatických (s korekcí barevné vady pro dvě vlnové délky) objektivů, krátké achromáty (s velkým relativním otvorem, oblíbené 80/400 malokuky nebo 70/300 “značky” Aomekie) jsou sice hezky přenosné s širokým úhlem pohledu, ale s výraznými vadami.

Jejich opakem jsou pak achromáty s velmi dlouhým ohniskem, ale pro dosažení malého relativního otvoru vybavené jen velmi malou aperturou (například refraktory 60/900).

To samé vadí pro Newtonovy dalekohledy, které sice netrpí barevnou vadou, ale ohnisková vzdálenost koriguje komu a u sférických zrcadel i sférickou vadu – obecně by sférické zrcadlo nemělo vadit nad f/8.

Protože je ale sférické zrcadlo levnější na vybroušení než asférické (parabolické, hyperbolické, …), vyrábějí se Newtony s poměrně dlouhým ohniskem, ale neodpovídajícím krátkým tubusem, obsahující sférické zrcadlo a v okulárovém výtahu pak Bird-Jonesův korektor, který při levném provedení snad ani nemůže být kvalitní a poměrně tlusté sklo v optické cestě kvalitě obrazu moc nepomáhá.

V tomto směru mnohem lépe fungují dalekohledy konstrukce Maksutov-Newton, které mají rovněž sférické zrcadlo a velký korekční meniskus v apertuře místo sklíčka ve výtahu, obvykle ale nepatří mezi nejlevnější.

Výrobci ovšem klidně nabízejí i krátké newtony se sférickým zrcadlem bez korektoru (Zoomion Genesis f/4, Celestron Astromaster 130 f/5).

Zmatku nepomáhá ani to, že dalekohledy stejné řady mohou být různé konstrukce (Celestron Astromaster 76 je newton f/9 bez korektoru, Celeston Astromaster 114 je konstrukce s Bird-Jonesovým korektorem a Celestron Astromaster 130 je pro jistotu krátkoohnisový sférický newton f/5 bez korektoru, z těch tří je bez výměny zrcadla nejpoužitelnější ta malá šestasedmdesátka).

A k tomu všemu může být samotná optika blbě vybroušená, s astigmatismem a jinými vadami.

Když už jsem zmínil řadu Astromaster od Celestronu, příště se jim ve videu budu věnovat podrobněji.

Výrobce může šetřit i na okulárech, ale je zajímavé, že skoro nikdy nezapomene přihodit nějakou levnou plastovou Barlowovu čočku, aby to víc zvětšovalo, a převracecí čočku, aby to dávalo “správně” orientovaný a horší obraz.

Co se typu okulárů týče, je jasné, že plastové Huygensovy nebo Ramsdenovy okuláry nebudou stát za moc.

Tyto plastové příšerky se vyrábí v ohniscích 20, 12.5, 6.5 a 4 mm.

Někdy jsou okuláry s dalekohledem spárovány velmi podivně, třeba k lidlskopu Bresser Skylux 70/700 se kdysi dodávaly Kellnerovy okuláry, dnes je v balení plastový Huygensův okulár 20 mm (35x zvětšení 0.5D) a 4 mm, což je 2,5D zvětšení (175x), tedy mimo limity dané optiky (nějaký manažer bez znalosti optiky z té plastové sady vybral prostě největší a nejmenší zvětšení).

Ortoskopické Kellnerovy nebo Plösslovy okuláry už je ale možné považovat za dostatečně kvalitní konstrukci, alespoň pro ohniskové vzdálenosti větší něž nějakých 10 mm.

Zajímavé jsou velmi levné asférické okuláry, jsou ale k dispozici jen v ohniscích 23, 10 a 4 mm, přičemž ten 4mm není moc kvalitní (využijete tak spíš jen 23 a 10 mm) a všechny mají plastovou čočku na straně oka.

Pro ohniskové vzdálenosti okuláru pod 10 mm je pak už potřeba pečlivě vybírat podle účelu, bohužel zrovna malé levné dalekohledy s krátkým ohniskem by pro slušné zvětšení potřebovaly kvalitní krátkoohniskové okuláry – otázka ovšem je, zda to při výraznějších vadách krátkoohniskových dalekohledů stojí za námahu a peníze, “vylepšovat” levný bídný dalekohled drahým okulárem.

Nedokonalá optika levných dalekohledů v mnoha případech stejně nedovoluje jít se zvětšením až k hranici 2D a krátkoohniskové okuláry pak nemají smysl.

A co mne ještě zaujalo?

Když už jsem pátral po materiálech pro dnešní článek, narazil jsem v jednom díle na dělení amatérských zálib na koníčky vědecké a koníčky technologické.

Zde byla astronomie zařazena mezi koníčky vědecké, závislé na technologiích (na vývoji dalekohledů či rozvoji snímačů a počítačů jak pro řízení, tak i pro pořizování a zpracování dat), narozdíl třeba od ornitologie, která je rovněž vědeckým koníčkem, ale není tolik technologicky závislá (postačí atlas ptáků a optické a fotografické vybavení mnohem jednodušší a méně náročné než v případě astronomie).

V technologických koníčcích, kam patří třeba radioamatéři nebo sběratelé počítačů, se neočekává, že by amatéři měli možnost zapojit se a přispívat vědě, zatímco v koníčcích vědeckých, jako je ornitologie nebo právě astronomie, možnost zapojení se a přispění vědě existuje (samozřejmě pokud se radioamatér bude zabývat například radioastronomií, tak se jeho možnosti mění směrem ke koníčkům vědeckým).

Abych promluvil o vlastní zkušenosti, mezi astronomy vím jak o ornitolozích, kteří “když nehoukají v noci sovy, obrátí dalekohled ke hvězdám”, tak radioamatérech, kteří pro změnu loví třeba radiové odrazy meteorů a korelují je pak s obrazy celooblohových kamer.