Tak tedy, co se dá pozorovat?

Jednak tedy Měsíc.

Je to poměrně velké, blízké a jasné těleso.

Je vidět i okem, a jak ukazuje historie, dá se na něj koukat i kukátkem.

Měsíc je poměrně velký objekt a je nejjasnějším nočním objektem.

Proto není dobré pozorování za úplňku – velmi jasný povrch s kolmo dopadajícím světlem bez stínů vypadá ploše a nezajímavě.

Mnohem zajímavější je Měsíc kolem čtvrti.

Nejlépe je vidět povrch kolem terminátoru (rozhraní osvětlené a tmavé strany), kam dopadá tečné osvětlení a jsou nejlépe zvýrazněné terénní nerovnosti.

Pozorovat jde taky libraci Měsíce, objevenou amatérským pozorovatelem Heveliem – není přikloněn vždy úplně stejně, ale na okrajích disku můžeme vidět části, které se přesouvají mezi přivrácenou a odvrácenou stranou (až o 6 stupňů na levém a pravém okraji, až 7 stupňů na pólech).

(zdroj)

Není tedy potřeba nijak velký dalekohled, i „lidlskopem“ 70/700 jde rozlišit útvary o velikosti 7-10 km, malým Maksutov-Cassegrainem 90/1250 útvary o velikosti 5.5 km a populární Newton na Dobsonově montáži Sky Watcher 150/1200 rozlišuje kolem 3 km.

K testu malých dalekohledů se dá použít kráter Clavius B nedaleko jižního pólu Měsíce, který shodou okolností obsahuje obloukovitý řetězec postupně menších kráterů (Maksutov 90/1250 s 8 mm okulárem obstál).

Zdroj Wikipedia

Tedy, jaký dalekohled na Měsíc?

Skoro jakýkoli.

Větší přístroj samozřejmě přinese větší zvětšení.

U Měsíce nevadí malá světelnost při dlouhé ohniskové vzdálenosti, takže se uplatní i cassegrainy a katadioptrické dalekohledy od něj odvozené.

Nejsou potřeba dlouhé expozice, takže se uplatní i Newtonův dalekohled na Dobsonově montáži.

Měsíční filtry, které se přibalují k začátečnickým dalekohledům, jsou často zbytečné, dalekohled menšího průměru nachytá málo světla sám o sobě.

Větší přístroj ovšem kvůli jasu Měsíce může měsíční filtr potřebovat.

Přistávací moduly, americkou vlajku ani stopy lidí a vozítek neukáže ani velký jedenáctipalcový (294 mm) dalekohled za sto tisíc korun s rozlišením 1,5 km útvarů, ani dvacetipalcový (500 mm, takový Dobson se dá koupit od 120 000 korun) s rozlišením asi půl kilometru.

Na fotografování Měsíce stačí i slušný fotografický objektiv místo dalekohledu, ovšem fotografování na foťák v mobilu bez dalekohledu nebo teleobjektivu moc nefunguje.

zdroj

Mohu nabídnout ukázku mého vlastního snímku Měsíce.

Foceno 90 mm dalekohledem, bez okuláru – přímo přes T2 redukci pro připojení fotoaparátu místo okuláru.

Pak tu máme DSO, deep space objects.

To jsou objekty někdy i dost plošné, ale velmi málo zářící.

Nepočítaje Mléčnou dráhu, je dalším největším objektem na obloze Velké Magellanovo mračno, viditelné od Jemenu na jih (vůbec my na severní polokouli máme tu smůlu, že jižní hvězdná obloha je mnohem zajímavější).

Je to galaxie, která na obloze zaujímá větší plochu než Měsíc, a plochu větší než Měsíc zaujímá i známá galaxie M31 v Andromedě, viditelná u nás.

Mezi DSO lze tedy zahrnout galaxie, mlhoviny, hvězdokupy.

U DSO je tedy potřeba hlavně sbírat světlo, k tomu poslouží širší apertura, ale často není potřeba velkých zvětšení.

Pro fotografování se hodí kratší ohnisková vzdálenost, která zajistí větší světelnost dalekohledu (f/6 a méně).

Protože lidské oko k barevnému vidění potřebuje dostatek světla, je většina DSO viditelná bez barev.

Chcete-li na DSO vidět barvy, je třeba orientovat se na EAA (či koupit eVscope) nebo rovnou na astrofotografii.

Pro fotografování DSO poslouží sice dostatečně široký apochromát, ale lidské oko potřebuje víc světla než kamera a tudíž je pro vizuální pozorování potřeba mít co nejširší aperturu.

Větší průměr objektivu vám nabídne mnohem levnější Newton.

Katadioptry jsou zde v nevýhodě kvůli menší světelnosti a je potřeba u nich pro sbírání světla dbát na širší aperturu.

Výhodu o něco větší světelnosti pro fotografování mají dalekohledy Ritchey-Chrétien (ty jsou lepší pro fotografy, nejsou moc vhodné pro vizuální pozorování).

Říká se, že pořádně vidět některá DSO je v newtonu od 250 mm výše.

Stavitel dalekohledů pan Drbohlav ale pro DSO doporučuje zrcadlový dalekohled s průměrem 500 mm, pak je to opravdu pěkně vidět.

Komety jsou specifické tím, že mohou být i velmi jasné, viditelné pouhým okem a s ohonem přes půl oblohy.

U nich se tedy velikost dalekohledu řídí jejich jasem, na ty opravdu jasné stačí i triedr, do určitého jasu poslouží i menší dalekohled 80-150 mm, na slabé komety pak klidně i 200 mm a větší.

Nabídnout lze i ten Maksutov-Newton navržený Davidem Levym (zvlášt díky tomu, že má proti nekorigovanému Newtonu čtvrtinovou komu).

Zajímavý, ale obtížný objekt pro pozorování jsou planety.

Planety jsou poměrně jasné, ale i v dalekohledu neskutečně malé, a s obtížně zachytitelnými detaily, které jsou tím zajímavější, čím hůř jsou viditelné.

Pokud si myslíte, že uvidíte něco jako na fotkách ze sond nebo Hubbleova teleskopu – neuvidíte.

Planety v dalekohledu vypadají, při hodně dobrém obrazu, takto (zvětšení 180x):

zdroj

Na Merkuru a Venuši stejně uvidíte jen fáze.

Uran a Neptun jsou na tu šílenou vzdálenost jen droboučké disky (Neptunův měsíc Triton je vidět jen v dalekohledech s průměrem 250 mm a větších).

Takže „něco vidět“ je jen na Jupiteru, Saturnu a Marsu.

Na Jupiteru uvidíte v podstatě jen jeho měsíce, oblačnost v menším dalekohledu neuvidíte a když, tak jen je-li Jupiter hodně vysoko nad obzorem.

(Aktuální postavení Jupiterových měsíců můžete identifikovat pomocí online utilit TADY nebo TADY.)

Na Saturnu v malém dalekohledu budete rádi, že vidíte prstenec (spatřit Titan už chce slušný dalekohled nad 60 mm průměru).

Mars v malém dalekohledu je jen terčík, převážně bez albed a většinou i bez viditelných polárních čepiček (na spatření jeho měsíců je pak potřeba dalekohled nad 250 mm průměru).

Můžete se podívat i na celé naučné video (které je ale přehnaně optimistické, protože to, co ukazuje jako „realitu“, stejně neuvidíte, neb to jsou fotografie vytvořené složením více záběrů přes sebe, kde teprve vyniknou detaily).

Zde můžete vidět můj vlastní snímek Jupitera, nízko nad obzorem, takže je bez viditelných detailů na planetě, která je navíc přesvětlená.

Foceno 90 mm dalekohledem, bez okuláru – přímo přes T2 redukci pro připojení fotoaparátu místo okuláru, zvětšení odpovídá zhruba okuláru 26 mm (48x).

Všimněte si hvězdy HD182481, která imituje „pátý měsíc“.

A tady Saturn, taky nízko nad obzorem.

Foceno 152 mm dalekohledem, T2 redukcí našroubovanou na okulár 8 mm (zvětšení 150x), je poznat výrazná barevná vada achromátu a rozmáznutí planety při zhruba půlsekundové expozici.

Tedy, jaké dalekohledy na planety?

Velkou šířku nepotřebujeme na získání dostatku světla, ale kvůli zvětšení.

Proto nám tady moc nepomůže třeba eVscope, nepotřebujeme exponovat pro zachycení dostatku světla.

Zvětšení pro planety může být 120x, 200x, 300x, na Mars i 350x, co seeing dovolí, protože horší seeing velkým zvětšením často brání a pak je lépe vidět zvětšením menším.

Pro kontrast obrazu a snížení vlivu optických vad je pak vhodné dlouhé ohnisko objektivu (nejlépe f/12 a více).

Úzké zorné pole v tomto případě nevadí.

Takže zde jsou favority velké katadioptrické dalekohledy, jejichž výhodou je kratší délka tubusu, jako osmi- nebo jedenáctipalcové Schmidt-Cassegrainy třeba od Celestronu, či klasické cassegrainy.

Další možností jsou mnohem levnější Newtonovy dalekohledy, ty velké pak pro pozorování na Dobsonově montáži, buď tubusy, nebo (u těch obzvlášť velkých) i „ultralighty“ bez plných stěn tubusu (parazitní světlo se dá vyřešit navlékacím látkovým rukávem).

zdroj

Samozřejmě, pokud není třeba omezovat se ve výdajích, poslouží i jiné velké zrcadlové dalekohledy, jako jsou (bohužel dražší) Dall-Kirkhamy, jak ukazuje třeba fotograf Paolo Lazzarotti.

Dobře se uplatní i refraktory většího průměru.

Hodně záleží i na zkušenosti – často ti, kdo začínali s velkým dalekohledem a pak přešli na menší vidí v tom menším díky pozorovatelské zkušenosti a cvičenějšímu oku vlastně více, než dříve netrénovaným okem ve větším dalekohledu.

Pro fotografování planet často azimutální nebo Dobsonova montáž stačí, stejně jako nechlazená kamera.

Asteroidy jsou pak spíš fotografická záležitost.

Protože se pohybují jinou rychlostí, než hvězdy, nejsnáze je odhalí fotografie stejného místa oblohy pořízené s časovými odstupy a ta „hvězdička“ na fotografiích, která nezůstává na stejném místě, je asteroid.

(Stejným způsobem byl nalezen i Pluto, když byl ještě považován za devátou planetu.

Fotografie vůbec dokáže věci, díky tomu, že se obloha fotografuje už přes 100 let, se dá krom technického pokroku při zdokonalování obrazu dokumentovat i pohyb blízkých hvězd.)

Zajímavé je, že eVscope umožňuje zapojit se do komunitního programu vyhledávání asteroidů.

Pak jsou tu hvězdy.

Hvězdy jsou v dalekohledu viditelné jako stejný bod, který vidíme pouhým okem.

S rostoucím průměrem a tím zachycením více světla ovšem dalekohled umožňuje vidět i méně jasné hvězdy, takže jich vidíme víc.

Dále se s dalekohledem lépe rozlišují dvojhvězdy (existují i trojhvězdy, čtyřhvězdy), pozorují hvězdokupy, proměnné hvězdy a supernovy.

Supernovy se v současné době dají najít mimo naši galaxii, tedy v jiných galaxiích!

Samozřejmě i u hvězd platí, že čím méně jasnou hvězdu nebo čím méně vzdálené dvojhvězdy chci najít, tím širší aperturu potřebuji.

Jednu hvězdu ovšem můžeme pozorovat velmi zblízka, a přitom z bezpečné vzdálenosti – Slunce.

Je to zároveň nejjasnější objekt na naší obloze.

Navíc není potřeba čekat na tmu, je to naopak skoro jediná věc, která se dá pořádně pozorovat ve dne.

Na Slunci jsou vidět nejen sluneční skvrny, ale i granulace, filamenta, erupce a protuberance.

K tomu je ale potřeba výbava.

V knížkách pro děti se dočtete o projekční metodě, kterou ale s astronomickým dalekohledem nezkoušejte!

Na této metodě je založený Solarscope, který se dá koupit i u nás.

To, co funguje s malým kukátkem, soustředí ve větším dalekohledu už ale takovou energii, že může dojít k tavení okoláru nebo jeho okolí, případně k rozlepení optických členů okuláru.

Proto by se neměly ani používat sluneční filtry na okulár, ale na objektiv, aby do dalekohledu vstupovalo světlo už redukované.

Samozřejmě se vyrábí specializované sluneční dalekohledy.

Bresser nabízí Solarix, malý Newton, který pro pozorování Slunce musí být zbaven hledáčku (i ten je při sledování Slunce nebezpečný!) a opatřen filtrem tvořeným fólií.

Obvykle jsou to ale malé apochromáty se specializovaným slunečním hledáčkem, s blokujícím filtrem a filtrem obvykle v oblasti H-alfa, mohou se lišit šířkou pásma v Ångströmech (čím užší, tím lepší kontrast a tím vyšší cena).

Lze si proto po zakoupení potřebných filtrů upravit i jiný dalekohled a nespoléhat jen na specializované (a drahé) výrobky.

Na to už to chce ale znalosti a zkušenosti, případně nechat si poradit.

Asi nejlevnější skutečné sluneční dalekohledy vyrábí americký DayStar, jejich dalekohled s dlouhým efektivním ohniskem je ale prošpikován elektronikou, která po zapnutí chvíli nabíhá a je potřeba mít zavedeno napájení.

Dalším celkem levným, ale dobrým řešením jsou dalekohledy PST (Personal Solar Telescope) od firmy Coronado, patřící pod koncern Meade, etalon těchto dalekohledů je nastavitelný.

Specialistou na sluneční etalony a dalekohledy je i Lunt, její zakladatel David Lunt vyvíjel sluneční filtry pro NASA.

zdroj

Celkem pěknou tabulku, co je vidět jak velkým dalekohledem, najdete TADY.

I. díl – počítače na montáži
video – počítače na montáži
II. díl – druhy dalekohledů
III. díl – parametry dalekohledů
video – soutěž levných dalekohledů
IV. díl – objekty
V. díl – nákup dalekohledu